Rodinné povídání o hraničních přechodech minulého století

Píšeme léto roku 1957. Mezi malou dědinou jménem Česká Kubice a následující dědinou – tedy oddělenou železnou oponou - Furth im Walde jede malý vláček. Pozůstává právě z jednoho vagonu a lokomotivky

Ve vagonu sedí již nemladá žena s desetiletým dítětem, kufrem a taškou. Děcko se jen diví, jakým pralesem ten vlak jede, snad ten vlak ví, jak dojet tam kam má. Žena jede ke svým rodičům a sestře, neviděla je již více než desetiletí. Staří lidé ještě před desetiletím patřili k těm jak se spisovné říká „odsunutým“, dnes patří k těm západním kapitalistům, imperialistům, revanšistům a kdovícoještě, důchodci, asi proto že si mohou kdykoli koupit pár banánů nebo pomerančů, objekty, které ve třídě dítěte patří k věcem, nad kterými děcka zpravidla žasnou.

Na přední plošině vagonu stojí dva až po zuby ozbrojení vojáci se samopalem. Na zadní plošině vagonu totéž. Mimo matky s dítětem se ovšem v samém vagoně nenachází prachsec nikdo, že by si tak dávali pozor na strojevůdce?

Ale ta opravdu nebezpečná situace nachází až na bavorské straně vlak zastaví. „Nová“ teta radostně mává z peronu, s ní stojí starý pán, dědeček dítěte a otec obou sester. Přijeli si pro návštěvu, aby se nemusela kupovat jízdenka až do dále vzdáleného městečka.

Ale jednoduše si padnout do náručí nejde. Napřed se musí projít celní kontrolou. Takže kam jedete, co vezete, pasy, vizum prosím. Ochotně žena odpovídá. Až se pan celník dost přívětivě zeptá: a jak se Vám tam v tom Československu vlastně daří? Jak se tam máte?

Žena okamžitě ztuhne a zbledne. Ale i dítě strne, ví přesně o co se jedná. Máma totiž doma několikrát tátovi vyprávěla, že při své snaze získat návštěvní povolení, ne bez nekonečných návštěv místního policejního ředitelství jí uniformovaný úředník přísně přikázal, s nikým za hranicemi o poměrech v Československu nehovořit. Pokud by se jí někdo vyptával, nesmí odpovídat a po návratu domů musí okamžitě přijít a všechno dopodrobna ohlásit.

Bodrý hraniční Bavorák se samozřejmě diví, že jinak sympatická žena najednou zmlkne nebo se nějak vytáčí. Ale nepovolí, zeptá se ještě jednou, možná mu paní nerozuměla. Dítě se bojí, situace se zdá být nebezpečná, co dělat. Ale žena zase neodpovídá, jen ukazuje ještě jednou vnitřek kufru, že opravdu nic nedovoleného neveze.A pokud něco řekne, tak o něčem jiném. Malý moment, ale trvá nekonečně. Ale Bavorák když vidí, že nedostane odpověd, se ptaní nakonec vzdá a nechá obě projít.

Po návratu domů zpět se v rodině dlouho diskutuje. Mají se otázky bavorského celňáka na policii oznámit nebo ne. Konec konců rozhodne otec: Oznamovat se nic nebude, celňák byl zvědavoun a určitě žádný špion. Matka na policii ohlásí, že mimo čistě soukromou návštěvu nezaznamenala nic podezřelého. Celý ten strach o přechodu hranic jakoby spadl.

Píšeme 2024. Jen jsem zaslechla, že najednou v Evropě vyvstaly hranice – chráněné vojáky se samopaly.

Už to tady všechno bylo..