Prokletá zapadlá vesnice u Brna Další rodinné povídání 1945

Chýlí se k jaru, na předbrněnské vesnici. Ne k jaru, které v pošmourném listopadu již dnes všichni dychtivě očekáváme. Myslím na jaro jiné. Na to před brzo osmdesáti lety. Jaro roku 1945.

Rudá Armáda, osvoboditelka, se blíží k Brnu, maršál Malinovskyj ji vede, právě ten, po kterém se následující léta nazývá celé náměstí s hrdým sovětským vojínem, dívá se na občany nádherně svrchu. Prý byla socha již v práci významného sochaře, měl vytesat anděla, v poslední chvíli se změnila zakázka. Ovšem - jako dříve po staletí – se v následujících letech jaksi nevystupuje z tramvaje na „Malinovského náměstí“ ale u Tomáška, kostela sv. Tomáše. Malinovského náměstí? Kde to je?

Ti osvoboditelé – už jsou nedaleko před Brnem, už je slyšet dunění děl. Pověst armádě předchází nevalná. Kradou, násilní, loupeží a vůbec, nedělají moc cavyků, i ve věci lidského života, Slované jako my, jen jaksi jiní, zločinní a suroví, bezohlední.

Kam s manželkami, když možná, každou hodinu osvobození očekávat, radí se strejcové na vesnici. Přiberou i toho nového, ty nové, co se přistěhovali teprve před nedávnem do nově postavené malé čtvrti. Co vy? Ten nový jen poslouchá. Jednu válku už zažil, ví, o co jde. Mají pravdu, ale co dělat? Ten jeden radí, s manželkou přes noc do sklepa a pevně uzavřít dveře. Ted druhý radí, manželku na půdu a pevně uzavřít dveře, před dveře postavit skřín. Ale co když se něco stane, padne bomba a manželka uhoří, uzavřena někde, kde se nedá vyklouznout. Tohle a ono, bezradnost je velká.

Konečně. Jeden ze strejců. Spásný nápad. Zná vesnici, ještě dálejc od Brna než tam, kde se právě nachází, a to už je pěšky od Brna dobrou hodinu. Za sedmi vrchy a sedmi dolinami, a ještě o kus dále se nachází opravdový Zapadákov. Tam kde lišky dávají dobrou noc a ani ptáče nedoskáče, kde vyjí vlci a ještě ve 20. století straší bubáci a hastrmani. Tam odvedeme manželky, tam je nikdo nenajde, tam jsou v bezpečí, si hlasitě oddychnou strejci, hned zítra se tam s nimi vypravíme. Nabalte si tašku, vezměte to nejdůležitější, zítra se jde. Do bezpečí.

Balí tedy smutně tašku, ona, právě jak on vysvětlil. Nikdo neví, jak bude. Možná se zítra rozloučí navždycky, bleskne jí hlavou, snad ať to on na ní nepozná, myslí to přece dobře, nemůže jej zklamat. Snad se jí nic nestane, přemýší on, přihlíží, jak ona balí tašku. Najednou jej něco napadne. Vezmi si sebou, co máš, na cenných věcech. Nechápavě se dívá ona. No ano, dělej, přines. Není toho moc. Tuhle prstýnek, směla si vybrat, dárek od kmotry k biřmování. Tuhle náramek, z první výplaty. Broži dala maminka, dříve v těch ještě štastnějších letech v Brně k Vánocím, něco málo věcí dalších tu k narozeninám, tu na památku. Nikdo neví, možná se dá něco v nouzi, v časech, kdy peníz je bezcenný papír, zakoupit nebo i – vykoupit. Přemýšlí ještě vteřinu, on, přiloží k malému váčku i své, ještě mírové, drahé pánské hodinky. Vezmi, nikdo neví.

Druhý den se vypraví za svítání strejci s manželkami. Doly a hory, o polední jsou na místě.

Žasnou. Že opuštěná vesnice? Vesnice je plná lidí jako o pouti na rynku, stále přichází noví, chaos a katastrofa. Mladí chlapci s rudou páskou na rameni, přívětiví, schopní organizovat, se snaží vznést trochu pořádku do vzniklého zmatu. A tak co vy, zeptá se jeden z chlapců bezradných poutníků. Vy tu jistě chcete zůstat, se usmívá v tom chvatu a shonu, no tuhle, támhle ten sedlák má ještě trochu místa ve stodole, spát se může na seně, už není taková zima. Schováme vás, víme své, sem v životě nepřijdou, vás nenajdou, zařizuje mladík nejnutnější. Rychle dává další rady, kam pro vodu, kde co a jak. Moc času nemá, stále proudí další poutníci, i oni musí být zaopatřeni.

Jen naposled, jen jaksi mimochodem se mladý člověk zmíní. Snad poutníci nemají sebou něco cenného? Jen tak z opatrnosti? Měli by to odevzdát pořadatelům, Těm s tou rudou páskou. Nikomu jinému. Tito, ti s rudou páskou, věci na bezpečném místě v zahradě zakopou. Uloží do země. Víme své, pokud by loupeživá Rudá Armáda přece jen dosáhla vesnice. Mít u sebe cenné předměty už stálo lidský život v těch dobách. Rusové nedělají cavyky. Samozřejmě, pokud by poutníci chtěli z vesnice odejít, kdykoli, jen se obrátit na pořadatele s rudou páskou. Ten věci zase vydá.

Důvěřivě sáhne mladá žena do tašky, odevzdává pořadateli s rudou páskou váček. Vezměte jej hned Vy, radíte nám, na koho se obrátit v té věci. Snad bude opravdu lépe, věci u sebe nemít. Mladík věci převezme, zkontroluje. Ještě ženy doprovodí a obrací se k další práci ve nepřehledném davu. Manželé se rozloučí, muži se vrací, manželky zůstanou.

Uplyne něco dní v dubnu 1945. Zase se strejci radí. V těch dobách není správné žádné rozhodnutí, každý krok může být chybou. Co asi manželky. Nemáme se za nimi podívat? Nemáme si je přece jen vzít domů? Přece jen, co se stane, stane se, je lépe očekávat spolu, nést osud jakýkoli společně. Padne. Jdeme si pro ně, přivedeme je domů, takhle je ještě hůře, než když ženské máme u sebe.

A zase se strejci vypraví za sedm vrchů a sedm dolů, tam, kde lišky dávají dobrou noc a ani ptáče nedoskáče do oné zapadlé vesnice bubáků a hastrmanů. Manželky jim padnou kolem krku. I jim se stýská a nedaří na seně u sedláků v přívalu psanců a ubohých. Jen tašku sbalit a domů. Jen ještě zaskočit za ochotným mladíkem s rudou páskou a vyzvednout onen malý váček.

Jenže – najednou jako by se svět změnil. Rázem zledověl. Co mi tu říkáte se nechápavě tváří mladík s rudou páskou. Váček? Jaký váček? Cennosti? Nikdy jsem se o cennostech nezminoval. Rudá Armáda? Jsou to naši bratři, osvoboditelé, osvobodili nás od zvůle nacistů, rádi je přivítáme, dáme jim poslední. A paní vždyt se můžete podívat, do zahrady, ani místečka rozkopaného. Kdepak. Paní se jistě mýlí. Nikdy nepřevzal žádné cenné věci, jakpak by mohl. Není k tomu pověřen Národním Výborem. Opravdu ne, paní může prohledat všechno, přesvědčit se kdekoli, nikde nic nenajde.

Strne mladá žena. V zlomku vteřiny se zdá jakoby se mladík s rudou páskou změnil. Něco zákeřného ve tváři, něco ledového v očích, jako loupežná šelma. Ve zlomku vteřiny jí projede blesk. Jak vysvětlit manželovi ztrátu hodinek, jak oželit vzpomínku, která visí na každé maličkosti. Jak mohla uvěřit ramenáči, který ji podvedl. Jen pro tu rudou pásku. - Až později se rozletí varování před mladíky s rudou páskou, má štěstí, že došlo jen k podvodu a krádeži, mladíci s rudou páskou jsou nevybíraví. Vraždí a mordují, ve jménu svobody a svého práva, právě vydaných nových právních předpisů, dodnes částí právního rámce České Republiky zvaných – Benešovy dekrety.

Dojíždím do Brna z daleka. Jednou z jihu, jednou ze západu, jak vedou nové dálnice. Jakým směrem i dojíždím, kolem Brna se jako by nacházel pás ledu a mrázu i v horkém létě. Projevuje se u dálničních ukazatelů. Přijíždím z jihu, probíhá mi mráz po zádech. Drasenhofen, Pohořelice, Rajhrad. Neznám nikoho z rodiny, kdo by nevěděl svá vlastní vyprávění o pochodu, který procházel těmito místy, koncem května 1945. Přijíždím se západu, vynoří se u dálničních ukazatelů obraz přeplněné vesnice, organizované kriminality roku 1945, organizované jménem československých orgánů pod přikrývkou dobového obrazu Rudé Armády.

Přemýšlím, která mladá žena v oné vesnici má asi d n e s ve své přihrádce broži, náramek, prstýnek. Manžel hodinky. A proč ne? Najednou přímo vidím a naslouchám příjemné neznámé dívce. Dostala věci přece od maminky. A ta zase od babičky. A tato měla prstýnek od kmotry k biřmování, náramek z první výplaty, broži dala prababička dříve v těch staromódních dobách k Vánocím, něco málo věcí dalších tu a tam k narozeninám. Obličej mladé dívky je si úplně jist. Přesně tak jí to vyprávěla ještě vlastní babička. Rodina totiž žije tuhle ve vesnici již po staletí. Přečkala zde i druhou světovou válku, byl tu prý strašný nával lidí, kteří prchali před nebezpečím jinde. I naši prý poskytovali noclehy. Nebylo to od nich pěkné, pomáhat chudákům, kteří museli prchat jinde?

Obličej dívky mizí z obrazovky vlastní mysli, musím se soustředit, dojíždíme k Brnu. Onen zvláštní mráz nesetřesu. Jméno vesnice slýchávám od dětství v tom zvláštním pořadu moravských míst s neblahou pověstí. Kdysi vesnice, dnes městská část Brna tolik a tolik’ severní. šířky, tolik a tolik východní. délky, kouzelný výletní cíl s vlastní webovou stránkou.

Foto vlastní