Krásná reportáž. Také jsem byl navštívit jeden zajímavý hřbitov a sice Národní hřbitov v Terezíně. Zemřelo tam asi padesát tisíc lidí, ale vlastní náhrobek má jen 2400 z nich, ostatní jsou v hromadných hrobech, popel z dvaadvaceti tisíc lidí byl nasypán do Ohře. Opravdu dojemný pohřeb do náruče přírody. Všichni zde zemřeli mezi lety 1940 a 1945, tedy během pouhých pěti let. Někteří byli zastřeleni, někteří oběšeni, někteří ubiti, někteří umrzli na Appelplatzu nebo byli utopeni v sudu, řada z nich podlehla skvrnitému a břišnímu tyfu. Celkem tudy prošlo 155 tisíc lidí, konce války se nedožilo 118 tisíc z nich.

Celé to obsluhovala armáda vrahů, z nichž většina nikdy nebyla dopadena a odsouzena. Stali se z nich vážení občané poválečného Německa. Například Adolfa Burgera bavilo zabíjet kojence třískáním o zeď, dožil se osmdesáti let a zemřel v Německu jako vážený občan. Vážení členové německého Gestapa a jejich přátelé si v Litoměřicích stavěli nákladné rodinné hrobky z mramoru a žuly. Jsou to skvosty. Velitelem věznice byl Heinrich Jöckel, kterému vězni něžně přezdívali Pinďa, byl to takový malý masový vrahounek. Nebo třeba Anton Malloth, zvaný krásný Toni, ten miloval, když z vězňů stříkala krev na všechny strany. Před soud se tento vážený německý občan dostal až v roce 2001. To Stefan Rojko dopadl hůř – nějakou dobu pobíhal po Německu a Rakousku, pak jej konečně chytli, ale propustili jej v roce 1975. Byl hodný, zabil jen několik desítek lidí. A bylo tam asi tisíc dalších podobných velikánů a několik tisíc menších. Řadu z nich jste obhajovala jako nevinné oběti české pomsty.

Přeji Vám krásný den plný malebných hrobů.

Michodem – Karel Absolon se vždycky psal Karel, nikoli Karl. Já jen abyste příště nenapsala, že byl uložen do Mamutenfutralu.

Takže jste právě objevil Ameriku, o které jste se domníval že není nikomu známa?

Miluji hřbitovy a jejich historicko-nostalgickou náladu.

Vašek

A čím je vytěsněna historie v podání existujících hrobů?

Myslím že to pan Endler velice dobře vysvětlil. Nejedná se o ty hroby, které se podařilo zachovat, ale o ty,, které zmizely, a s nimi osudy pro Brno významných osobností.

Zasloužená karma

Děkuji

Kolem vesnic na Děčínsku zůstalo po Němcích plno krásných “lesních” hřbitovů - na pasekách, na loučkách u lesíků, na slunných svazích v řídších borovicových lesích...

V 70.letech byly mnohé z nich hanebně zanedbány, na vlastní oči jsem na nich tehdy viděl i násilně otevřené a možná i vykradené hrobky (asi nějakými kriminálníky nebo puberťáky).

Štěstí měly hřbitůvky, kde na původní německojazyčné zesnulé plynule navázali novějazyční odcházející a hřbitov byl novými správci obcí a krajiny nadále udržován v relativně slušném stavu, i když ty původní předválečné hroby tam zůstávaly většinou opuštěné, budiž ke cti novým obyvatelům, že z poctivé lidské úcty a piety se nikdo nehrnul do jejich rušení.

Výjimkou byl velmi starý hřbitůvek na loučce v romantickém údolí s jezírkem, u lesa a vysokých skal v Loubí, přístavní vesničce u Děčína, který byl v 60.letech v rámci přičlenění k zmíněnému městu vykopán, odvezen neznámo kam a nic už ho tam dnes nepřipomíná.

O kousek dál a do kopce, v Ludvíkovicích (Losdorf) se po převratu vrátily na památník padlých před tamním lesním hřbitovem čtyři velké nové desky s německým a českým textem, patrně přičiněním Ackermann-Gemeinde, protože je tam i výrazná symbolika Oráčova pluhu. Pozitivně mě překvapilo, že nemálo náhrobků ze 70.-80.let tam nyní našlo oprávněnou odvahu nést u německých jmen i německý doprovodný text (žili tam mezi námi a nebyli vidět, nevěděli jsme to o nich, neb oni to nijak nedávali najevo, ale správně řečeno, vždy to byli naši spoluobčané). Některé německé hroby jsou nyní zgruntu zrenovovány, i když většinou nesou pouze daleké letopočty předválečné, maximálně ještě válečné, a těch tam není málo a nejedná se jen o staré lidi). Praprapotomci z blízké ciziny už se nyní nemusejí bát se k těmto hrobům hlásit a udržovat je...

Pane Lorenci děkuji za zajímavou "reportáž" z docela jiného regionu. I já myslím, z útržků vyprávěná jiných, že okud něm. hroby v Brně vůbec zůstaly, je to dík místních. Tito je nejen opečovávali ale pravděpodobě i zprostředkovávali platby (v devizách). Stará paní Storková mi kdysi vyprávěla, že se české instituce v poválečné době snažily všemožnými sliby (dostane svoji továrnu zpět) přimět jednoho člena rodiny k návratu - neudělal to a měl asi pravdu. Teprve před nějakým časem zmizela bronzová socha z náhrobku, nahradili ji, ale ze sádry.

Po "sametu" jsme procházeli "Čestným kruhem". Pokud si pamatuji byl tam ještě (nebo dokonce znovu) náhrobek brněnského místostarosty Rohrera s velkou bronzovou kopií jeho hlavy. Bylo to zajímavé. Prababička, za mladá krásná žena vždycky říkala, že za ní chodil. Ona s ním nic nechtěla mít. Proč? "wissns Mili, der hat soa grosse Nasn". A opravdu ten nos byl na te statui nepřehledný. Bohužel jsem to nevyfotila - kam ten náhrobek zmizel nevím.

Tož tak. Děkuji Vám za zájem.