Někdy je dobré říkat že něco umíš i když to neumíš - rodinné povídání z minulého století

Otec byl v první světové válce nasazen v Rumunsku, někde kolem města Hermannstadt - dnes Sibiu. Vyprávěl sem tam něco ze svých zážitků - nebyla to žádná legrace.

Jednou museli vojíni nastoupit k apelu, vyšikovat se do řady a promluvil vedoucí šarže. Kdo z Vás je soustružník? Nikdo se nehlásil a otce tenkrát právě 20 let popadla divoká myšlenka. Vystoupil z řady a řekl „Já“

Není nutné podotknout, že samozřejmě nikdy soustružníkem nebyl a o povolání neměl ani šajnu.

Dobře, řeklo velení, odjedete do Vídně, v rámci Vašeho nasazení u vojska tam budete zařazen k jednomu podnikateli, nutně potřebuje soustružníka.

Couvnout se samozřejmě nedalo, takže otec byl přidělen do Vídně, kde zůstal až do konce války, a dokonce i určitý čas po ní. Podnikatel byl nějaký menší, spíše rodinný podnik, šéf samozřejmě hned poznal, že o soustružnictví mladík nemá ani ponětí. Ale zřejmě se slitoval. Otec byl jinak velice pečlivý a spolehlivý, takže si nejzákladnější znalosti zřejmě osvojil a mohl v podniku zůstat až do konce války, v bezpečí. Snad prý se dokonce jednalo o nějakou romanci s dcerou pana podnikatele, vypadalo to prý i na sňatek, ovšem jednoho dne snad otec musel zpět do Brna.

----------

Uplynulo více než dvacet let. Rodina měla nejen židovské příslušníky ale také řadu židovských přátel a známých. Netrvalo dlouho, zmizeli, jeden za druhým, neznámo kam. Jeden otcův přítel byl „transportován“ do Mauthausenu, za měsíc přišla zpráva, že zemřel, psala jsem o tom. Na srdeční záchvat samozřejmě co jiného. Jeho manželka a dcera byly v Brně napřed internování v ghettu (po zabrání celého majetku) a jeden den přišlo vyrozumění, že budou tehdy a tehdy odtransportování do Terezína. Co po Terezínu následovalo v tu dobu nemohl nikdo vědět, jen takové jakési neblahé tušení. Ale alespoň se konalo jakési rozloučení poslední večer před transportem.

Zřejmě si otec vzpomněl na své zkušenosti z první světové války.

Každopádně ony dvě ženy přežily Terezín, Osvětim a Bergen-Belzen. Jako děcko jsem několikrát zaslechla vyprávění, a především onu větu: „Tvůj otec nám před odjezdem radil, se hlásit dobrovolně k jakékoli práci, i když jí nerozumíme. Zachránilo nám to život.“ Všichni, kteří byli zdrženliví nebo i nemocní skončili v plynové komoře.“

Tož tak. Věřím, že se Tony nebude zlobit. Ale už máma mi říkávala že se mám odnaučit vždycky odmlouvat.

Fotka vlastní (rodinné album) poslední společné Vánoce 1939

(zleva doprava otec, zmíněné ženy, matka, otec zmíněné rodiny)