Neděle bez politiky. Už jste někdy četli dopisy obyčejných lidí z první republiky?

V roce 1984 zemřel otec. Byl to velice pedantický, přesný člověk, všechno, co vlastnil, měl pečlivě srovnané a uklizené, jen to nebylo vždycky lehké s ním vyjít.

Matka to zvládla, ale já jsem do dnes nepořádnice a chaotka a někdy si myslím, že je to nějaký takový vnitřní vzdor proti tomu pečivě uklizenému a srovnanému světu otce.

Po Velké válce se uchytil v brněnských vinařských závodech, našel tam svoje životní uplatnění. Vyrábění vína zřejmě potřebuje přesnost v celých těch biochemických procesech, moc tomu nerozumím. V první republice jezdíval po celé republice a skupoval u významných pěstitelů a majitelů vinic (pravděpodobně překvašené) suroviny a posílal vagony do Brna, kde se celé pod jeho vedením zušlechťovalo dál. „My jsme kdysi dodávali víno až do karlovarského Puppu“ mi jednou řekla máma s ohromně pyšnou tváří.

Často vyprávěl o svých cestách – hlavně po Slovensku až do Zakarpatské Ukrajiny. Tam ještě existovaly velkostatky, tedy baronie s rozsáhlými vinicemi. Časem se ustálilo přátelské pouto se správci těch pozemků a jejich rodinami. On tam jezdil nakupovat, oni sem tam do Brna na pár dní dovolené, ubytování vždycky v Grandhotelu. I dárky si vyměňovali, dodnes mám dva zvláštní džbány z té doby. Snad prý dokonce sebou brával velké peněžní obnosy a také pro jistotu revolver – to už si dnes nedokážeme představit.

Po otci zůstalo několik svazků dopisů. Pedanticky přesně, dle data, založil každý dopis, který obdržel ale i svou odpověď. Psal totiž na psacím stroji a z každého vlastního dopisu si vytvořil kopii, tenkrát ještě s kopírovacím papírem, víte vůbec, Vy mladí, co to je?

Po odchodu otce mi chyběl. Nějak jsem najednou měla potřebu se do té korespondence začíst. Četla jsem po nocích bylo to několik stovek dopisů a odpovědí, tedy skoro ucelená povídání ze skutečného života. Vzpomínám si, že jsem žasla, co se tam objevilo osudů.

Jedna rodina správcovala rozsáhlé vinice nějakého panství myslím u Užhorodu. Paní manželka pocházela původně z Bratislavy, kde byla za svobodna učitelkou. Pan manžel někde z Rumunska, Banátu, oba byli německé národnosti, hovořili německy i dopisy ve složkách byly v němčině.

Nevím proč, ale jednoho dne se zřejmě rozhodli všeho nechat a odstěhovat se k rodičům manžela do rodné vesnice někde v tom Banátu.

Od té doby byly dopisy té paní zoufalé. Vychována ve velkoměstě se najednou octla v pravém smyslu slova na více než zapadlé rumunské vesnici. Tchán a tchyně ji nepřijali vlídně, naopak. V domku, ve kterém s nimi bydleli byla špína, psala dokonce o tom, že se v jizbě proháněly slepice, byly tam blechy a jiný neřád, o čistotě ani nemluvě. Tchán jí neřekl jinak než „Švábka“ (pojem pochází z dob 18. století, kde z německého Švábska, tedy dnes Bádensko-Württembersko, emigrovali chudí lidé na základě zákonů rakouské monarchie po Dunaji do oněch končin. „Švábové“ jsou ovšem dodnes známí svou někdy až přehnanou čistotou, pořádkem, nábožností, všechny ty přednosti ovšem někde nezabírají a jsou spíš považovány za zbytečné a obtěžující.

Pročítám dopisy, jeden za druhým, založeny dle data, ten či onen, vždycky narazím na dopisy oné paní. Manželé měli malého synka. To bylo jediné, co paní jaksi drželo a uklidňovalo. Ovšem jednoho dne synek vážně onemocněl, měl vysoké horečky a nikdo nevěděl o co se jedná. Lékař ve vesnici a daleko široko nebyl, nemocnice až v nějakém vzdálenějším městě a chlapci se dařilo čím dál hůře.

Otec dítěte neváhal, zapřáhl koně do saní, chlapce zabalili do dek a zimním pralesem se v zoufalství rozjeli do onoho městečka a nemocnice. V onom dopise líčí paní, jak pozorovali jízdou v noci a zimě vlky, stáli nehybně mezi stromy a křovím, svítily jim jenom oči, hrůzy bylo dost a dost.

Opravdu si už všechno nepamatuji, nevím, zda do města a nemocnice dorazili, vím ovšem určitě že ještě napsala, že chlapec nepřežil.

Otec se jí vždycky snažil svými dopisy nějak vzpružit, ale ve světech vzdálených stovky kilometrů v dobách bez telefonu, internetu, řádných silnic, aut, …..

V šanonech otce jsem již další dopisy nenašla.

Až o léta později jsem někde v otcových zápisech našla poznámku, že si paní tak zoufala, že dlouho nepřežila.

Skokem do místní studně si vzala život.

Dopisy už neexistují. Na všechno si již nevzpomínám, ale třeba zase příště. Ještě něco z toho, co mi utkvělo v hlavě z oněch dopisů obyčejných lidí první poloviny minulého století.

Fotka vlastní, někdejší letáček již dávno neexistující firmy, malý človíček u velkého sudu je otec.