Můžete mně ukamenovat. (2) Ale JÁ si Julia Fučíka velice vážím.

Od viaduktu v Dolní Lipové se dalo na pochod asi 400 žen a mužů, asi další tisíc je doháněl. Asi 300 kroků za viaduktem po devadesátistupňovém oblouku silnice stál dvojitý kordon četníků s puškami, připravenými k výstřelu

Demonstranti se nezastavili, šli proti kordonu.

Všechno další se opírá o svědectví nezúčastněných (tedy pouze náhodně přihlížejících pozn. red.) Tito potvrzují, že nebyla dána žádná výstraha k rozchodu ani povel k palbě. Také není pravda, že bylo z řad demonstrantů vystřeleno. Jediná zbraň, kterou demonstranti proti četníkům použili byly protestní výkřiky, případně několik haluzí.

Do výkřiků náhle zazněla řada výstřelů. Nebylo stříleno do nohou, ani nad hlavy demonstrantů, nýbrž mířeno přímo do středu těla. Téměř všechny rány mrtvých i zraněných procházejí krajinou břišní nebo prsy. Bylo stříleno ještě, když demonstranti prchali.

Místo střelby je asfaltová silnice, vroubená tam, kde stáli demonstranti živým hlohovým plotem. Demonstranti se snažili uniknout a prodírali se živým plotem do sousedních zahrad, i tam za nimi četníci stříleli.

První mrtvý, nejbližší četnickému kordonu, který byl střelen do hlavy a klesl na místě mrtev byl vzdálen od kordonu 9,79 metrů. Stopa krve na asfaltové silnici byla ještě tři dny viditelná.

Silnice v Dolní Lipové je silně frekventovaná. Střelba na tomto otevřeném místě musela ohrožovat nejen životy demonstrantů, ale také ostatních chodců. Tak byla zastřelena Anna Luxová, čtrnáctiletá dcera poštovního zřízence, která šla do Frývaldova za nemocnou matkou. Když bylo po prvé vystřeleno, obrátila se a utíkala instinktivně shrbena, aby unikla výstřelům. Byla zasažena do spodní části zad, střela prošla srdcem a vyšla hořejší částí prsou.

Střelba v Dolní Lipové dostala ještě určitější ráz svědectvím sedmi osob, které stály nedaleko za ohybem silnice. Mezi nimi písemné svědectví jednoho českého továrníka, které bylo dáno k dispozici parlamentní delegaci – a touto zamlčen.

Tito svědci tvrdí, že od Zighartic přišel nový oddíl četníků – ten který s poručíkem Jirkovským nenasedl do autobusu, ale sledoval demonstranty po celou cestu - . Tento oddíl nadešel demonstrantům zahradami, postavil se za domy blízko silnice, odtud skryt před jejich zraky, ze stran střílel na silnici.

Na ty, kteří se nezúčastnili demonstrace, ale měli možnost pozorovat pohyby četníků působila tato zákeřná střelba ta, že i továrník, který zajisté neměl příčinu sympatizovat s demonstrací dělníků, se rozhodl přihlásit dobrovolně za svědka.

Střelba trvala asi 40 vteřin, střílelo nejméně 20 četníků. Na místě zůstalo ležet 6 mrtvých. Zde Fučík dokumentuje v reportáži jejich jména, stáří a příslušnost k politické straně.

Kromě nich bylo převezeno do nemocnice třináct dalších zraněných většinou těžce. Přesný počet zraněných, kteří se uchýlili do domácí péče bylo těžko zjistit. V okamžiku je známo 18 případů-

Průvod ustoupil v zoufalém zmatku. Po asfaltu silnice stékala do příkopu krev. Mrtvých a raněných.

Dělníci si uvědomují. Jsou tam naší ranění, musíme jim pomoci. Četníci stále stojí v kordonu, pušky připraveny k výstřelu. Průvod se zastaví, posílá tři k vyjednávání. Četníci míří puškami na jejich těla.

Někteří ze zraněných byli zraněni při úprku – zjistily se střelby zezadu. Po ukončení střelby se vyjednávači ptají velitele četníků: Co se zraněnými? Odpověď: To je vaše věc. Tamhle je telefon, sežeňte si auto a můžete je odvézt.

Sanitní auto okresní nemocenské pojišťovny odmítlo převézt raněné do nemocnice, zato však naložilo několik zdravých četníků, kteří jeli k okresnímu hejtmanovi osobně ohlásit výsledek své práce.

Po deseti minutách přivádějí dělníci lékaře, dr. Schrotha z Léčebného ústavu. V několika minutích se hlásí další lékař, dr Mader a nabízí dvě auta k převezení raněných.

Ranění byli přeneseni do hotelu Weidlich. Dva němečtí lékaři, dva další intelektuálové, ošetřovatelský sbor německých hasičů pomáhá obvazovat – a kordon českých četníků s napřaženými puškami postupuje proti hotelu Weidlich. Jsou tam totiž ještě i další dělníci. Rozhořčený lékař (jednalo se o Dr. Schrotha a Dr. Madera, lázeňští lékaři) ohlašuje s krvavou ironií veliteli kordonu:

Jsme hotovi. Můžete začít znovu ale pokládám za svou povinnost upozornit vás, že už nemáme ani jeden kousek obvazu“.

Několik dní po „Tvorbě“ vyšel prosincový sešit „Lidských práv“ orgánu „Ligy pro lidská práva“. Zveřejnuje stejná fakta.

Teprve na článcích v v dalším čísle „Tvorby“ píše Julius Fučík_ Má zpráva o střelbě na křižovatce v Dolní Lipové byla zkonfiskována tak obratně, aby byl smazán jasný obraz:1. zodpovědnosti 2..úmyslu 3..způsobu 4..výsedků tohoto zákroku na ochranu klidu a pořádku. Požádali jsme senátora KSČ Mikulíčka aby imunizoval zabavená místa. Učinil tak řečí ve 123. schůzi Senátu 4. prosince 1931 a můžeme nyní doplnit zprávu tak, aby ji mohl číst čtenář celou.

Krveprolití u Dolní Lipové našlo nesmírný a okamžitý ohlas po celé zemi. Noviny přinášely otřesné zprávy a komentáře na prvních stránkách, komunističtí poslanci bouřili v parlamentě, rozhořčení dělníci se scházeli na protestních demonstracích. Před patnácti tisíci účastníků zakončil Klement Gottwald svůj projev nad hrobem zavražděných dělníků revoluční přísahou odplaty.

Dle Fučíka by se dalo ještě moc a moc vyprávět, o oné křižovatce u Dolní Lipové

Lorenz Andreotti – rodokmen šlechtického rodu kameníků. Jeho děda přišel do Slezska z Italie když hory byly provrtávány tunely a lomy nestačily dodávat kámen na rostoucí stavby. Celý svůj život dýchal kamenný prach a zemřel s chuchvalci krva v ústech. Andreatta děd, Andreatta otec. V roce 1921 zřítily se v lomech tunové balvany na pět dělníků, Andreatta otec byl mezi nimi.

Čtyřiačtyřicet hodin v akordu pracoval Lorenz Andreatta, vydělával sto patnáct korun.

Tak jsme žili. Než krize překročila průsmyky a nezačala zastavovat vrtačky, kladiva a vápenné pece. Než lordové v Anglii zvedli ruce pro ochranná cla. A než dělníci dostali lístečky:.

Vzhledem ke špatným obchodům jsem nucen zastavit práci a Vás vypovědět.

Jen v Zigharticích bloudí starý šedivý Ammicht s polekanýma očima a ptá se proč?

Už dávno nepracuje, od doby, kdy jej zavalil kámen v lomu a zmrzačil. Jeho žena jej živila. Platili jí korunu sedmdesát za hodinu, žili. Bylo jí osmapadesát a chýlila se k zemi. Četníci vystřelili. Leží v nemocnici má prostřeleno břicho, játra a umírá.

Velké rozhořčení se zmocnilo i nedělnických rozsáhlé vrstvy obyvatelstva. Rozsáhlou protestní kampaň uskutečnili zejména představitelé inteligence. Na výzvu Zdeňka Nejedlého, F.X.Šaldy. Bedřicha Václavka podepsalo protestní rezoluci do konce ledna 1932 na dva tisíce předních kulturních, vědeckých a uměleckých pracovníků, spisovatelů, divadelních a filmových umělců výtvarných umělců a architektů. Levá fronta v Praze iniciativně vypsala soutěž na pomník frývaldovským obětem – v dubnu 1932 z ní vyšel vítězný návrh architekta Zdeňka Pešánka.

––––––-

Červánku, dnes vím, proč jsem se vzbouřil při pohledu na zapadající slunce poznávám tě v tratolišti u Frývaldova

A těm kteří věřili mé poezii

Říkám – přátelé do zbraně !

Üryvek z básně Vítezslava Nezvala „Frývaldov“ Najděte si ji celou.

Foto: Stará pohlednicé Dolní Lipová

Celé: Vybrané kousky z celé reportáže Julia Fučíka o dění na křižovatce v Dolní Lipové 25. listopadu 1931. Reportáž byla impulsem k projednání v parlamentě Československé republiky. Najdete ve veřejné dostupných stenoprotokolech.