Musí člověk, který se „nepřizpůsobí naší kultuře“ být vykázán ze země? Opravdu ?

Už jsem zde několikrát psala o tom, že manžel, skoro 90 let, své poslední měsíce života prožil v pečovatelském ústavě.

Prostě jsem to doma sama už fyzicky nezvládla, na to jsem musela náhle na operaci do nemocnice, prostě nebylo vyhnutí.

Menší pečovatelský ústav v sousední vesnici, pardon v městské části (město vzniklo administrativním spojením několika dřívějších vesnic v 70tých letech a má dnes hned několik různých seniorských domovů) nebyl daleko, takže jsem mohla manžela navštěvovat dvakrát denně, dopoledne a odpoledne. Oční vada se tak zhoršila, že už skoro vůbec neviděl, již jídlo bylo problémem, takže jsem pomáhala příborem do úst a i jinak byl (napřed ještě na chodítku, později na vozíčku) závislý na celodenní – a noční – pomoci.

Podařilo se nám zajistit jednolůžkový pokojíček, zařídila jsem jej osobním způsobem, pokud to šlo, prostě udělat z nutného pobytu co nejvíce příjemného pohodlí.

Zaměstnanci ústavu byli skoro všichni migranti. Z různých světadílů. Jídlo bylo dodáváno z jednoho velkého domova poblíž, v kuchyňce vládly dvě ženy, jedna spíše skromnější příjemná Ukrajinka, jedna rezolutní Američanka s černou pletí.

K pečovatelům patřili muži z různých afrických zemí, ale také ženy ze zemí bývalé Jugoslávie. Jedna mladá žena pocházela z ostrova Madagaskar, snad prý přijela do SRN jako „au pair“ a prostě se přeorientovala. Byla zasnoubena s mladým mužem (mimo ústav) z Francie, kam také po nějakém čase s ním odešla.

I vedení směn měli na starosti migranti. Jeden z nich, Adnan, pocházel z Dubaje. Snad tam vystudoval, ovšem odešel s rodinou do Evropy, bydleli někde v malém a skromném bytě, však si jistě dovedeme představit, že takový pečovatelský plat není na velké skoky, zvláště když má člověk dvě děti. Velice svědomitý člověk. Nebylo nic, co by neviděl nebo čeho by se neuchopil. Často mi s manželem nejen pomohl, ale také poradil, přišel prostě na věci, na které bych, dlouholetým zvykem vůbec nemyslela. Nebudu to rozvádět, jsou to dost osobní záležitosti.

Pečovatelé a pečovatelky si, pokud měli čas, u společných obědů nebo večeří sedli mezi obyvatele, a tak jsme si často pokecali. Jednou si sedl Adnan s talířem přímo vedle nás. K jídlu byl obvyklý kousek pečínky, nějaká příloha a zelenina. Na talíři pana Adnana byla ovšem jen příloha a zelenina, maso chybělo. Nějak jsme se dali do řeči, zajímalo mne, zda je to jeho kulturní zvyk nebo možná nějaká dieta. Ano, je to kulturní zvyklost prostě naše kultura není o mase, a tak jsme se chvilku rozkecali.

Byl to zajímavý rozhovor. Jen nechápu, co je tom divného, jak se dočítám zde v těch různých příspěvcích. Musí docela normální člověk, který se „nepřizpůsobí naší kultuře“ tím že nejí maso, jako věřící islámu, nebo pouze maso získané určitým způsobem jako židovská kultura, nebo chodí do mešity, synagogy, evangelického kostela, ženy nosící zahalení případně – logicky – dokonce řádové sestry - být vykázán ze země?

Fotka vlastní