Nikdo neháže všechny Romy do jednoho pytle. Ale pokud autor článku napsal, že "bílí" Češi kradou více než Romové a nezohlednil fakt, že poměr romské populace k majoritě je výrazně menší, než poměr romských vězňů k vězňům z majority, je to předmětem oprávněné kritiky. To, že jste dodnes jsem nikdy a nikde neslyšela o podvodech ve velkém, které by provedli Romové, má jednoduchý důvod - na vysoké posty, které takové podvody umožňují, se nedostávají. Ty cedule "Češi nekraďte" v počátcích 90. let byly hodně neférové, protože přisuzovaly Čechům kolektivní vinu na základě pár negativních zkušeností (nehledě k tomu, že se na těch krádežích mohli podílet stejně vysokým poměrem jako dnes i Romové).

Kontrolní otázka : Jak myslíte, že bude mluvit policie nebo novinář v Německu či Rakousku, když zatknou při trestné činnosti Roma z Benešova? Napovím - jako o Čechovi. Stejně, jako když u nás spáchá trestný čin Rom z Lipska. Bude to Němec.

Cedule lze jednoznačně nazvat kolektivní vinou, kterou zhusta odsuzujete.

A řešení romské otázky po Německu? Při svých mnoha obchodních návštěvách jsem za městy viděl jakési osady z mobilních domů a chatrčí. Zejména ve městech od Frankfurtu k holandským hranicím. Nedalo mi to se nezeptat a odpověď byla jasná a stručná. Než je nechat dělat nepořádek ve městech, raději obětujeme nějaké prostředky na jejich udržení bokem.

Pravda, je to 20-30 let zpět, kdy se Německo ještě mohlo chlubit svou spořádaností a pořádkumilovnictvím.

Když už to hodnotíte historicky, tak dobrá. Češi kradli. Možná. Němci vraždili. Nepochybně.

Moc si u Romů vážím toho, že žádný z nich nikdy nevytuneloval nějakou banku ani nezfalšoval tender na nějaký miliardový projekt a už vůbec se nedostal do střetu zájmů kvůli vysoké politické funkci.

Jak pravil klasik: "všetci kradnú!"

Takže Vaši vážení Romové tvoří širokou základnu oné kradnúcí pyramidy drobnýma tunýlkama (čórkama) z našich kapes, kabelek a batohů.

Vrcholem jsou ty banky, tendry a střety zájmů.

Už jste zapomněl na předsametové heslo všeholidu v ČSSR?

Kdo nekrade, okrádá rodinu...

Dyk, more, čorka.

Děkujeme za manipulativní článek.

Nevím jestli kradou romové, žádné neznám. Ale cikáni kradou jak straky.

HOWGH

jen si dovolim pripomenout:

Kanada kritizovala Cesko za pristup k cikanum

Kanada udelila azyly cikanum

Kanada zavedla viza vuci Cechum

Kanada vyhostila vetsinu cikanu

Kanada nekritizuje pristup k cikanum

navracena cikanska rodina zadala doplatit podporu za dobu pobytu v Kanada protoze tam byly na "dovolene"

Víte, paní, když vy životní zkušeností, tak já taky: moje manželka měla malé krejčovstvíčko. A ze všeho nejvíc se bála, když přišly cikánky. Vždycky s malými dětmi, které jednak dělaly rozruch a jednak, už tak malé, že na stůl ani nedosáhly, sahaly kam rukou dosáhly a co mohly pobrat, to braly. Byly k tomu vedeny.

Dyk, more, čorka.

Já žil za minulého režimu dost let mezi Romy na Žižkově a měl jsem možnost v dobrém poznat jejich cit pro hudbu, barvy, tajemno, solidaritu, lásku ke psům ale současně i strach z nich, názory na nutnost nekazit si krásy života něčím povinným a nepříjemným a další odlišnosti. Mám pro ně pochopení a nechci tu nějak planě teoretizovat v jejich prospěch či neprospěch, ani provokovat, ale zkusím hodit do placu dvě veselé příhody z pozdější doby, ryze pro pobavení.

To už jsem bydlel v Hostivaři a chodil jsem večer venčit mohutného černého labradora kolem výkupny železa a kovů v polích. Ta bývala často přes noc vykrádána. Jednou tam na příjezdové cestě potichu stál za houstnoucího šera bílý žigulík s výhledem přesně na sběrnu, stažená okénka a v něm nehybně jacísi lidé. Musel jsem jít kolem a tak jsem lehce nakouknul dovnitř, odkud se ozvalo: "Co čumiš, chceš přes .ubu?", následovalo čtyřikrát cvak, otevřely se čtvery dveře a kolem auta se ke mně hrnuli čtyři statní dorostenci. Ten co první uviděl mého psa, vykřikl: "Ma čokla." a hodil rychlé čelem vzad. Opět se ozvalo čtyřikrát cvak, kluci naskákali zpátky do auta, zatáhli okénka, zacvakali dveřní pojistky a nastalo ticho...

Teď už ten labrador nežije a já venčím po tchánovi zděděného velšteriéra, rváče a nevrlu. Před měsícem tu jakýsi bezohledný podnikatel zřídil ubytovnu pro sociálně slabé a večer teď bohužel není moc příjemné chodit do ztemnělého parku u nádraží. Přesto tak se psem činím, neb on tam má svůj čuchací a čůrací facebook. Asi před týdnem tam těsně za mnou vlezli tři statní jinoši z ubytovny a rychle se rozdělili po parku tak, aby se ke mně mohli jako halabala přibližovat ze tří různých směrů. Už byli dost blízko, když jeden si všimnul psa. "Kouše? Kamarád se jich bojí.", řekl, couvnul a zbylým dvěma dal signál k zastavení. "Kouše hodně, ale poslechne mě, když řeknu Nesmíš, nebo Trhej", odpovídám. "Dík, dobrou...", odvětil ten průzkumník, všichni zmizli a od té doby se při setkání pokaždé přátelsky zdravíme...

Aby to nevypadalo, že se tu u nás s nějakou skupinkou lidí přetlačujeme, nebo hlídáme navzájem (není tomu tak, zatím dobrý a snad to vydrží), přidám ještě příhodu:

- - -

Jak jsem Romům kazil pracovní morálku, jejich podnikateli byznys a bílejm noční klid.

- - -

Kousek od nás bydlí jeden romský podnikatel (hrubší stavební práce, úpravy zahrad, výkopy apod.). Vždycky odněkud seskládá partu opálených pořízků a ty pak docela drsně honí do práce na získané zakázce, přičemž oni ho ze mně neznámých důvodů naprosto poslouchají. K tomu znalec a vlastník výborných vín, taky už jsme měli s manželkou čest ochutnat.

Konec léta asi před 10 lety, dva týdny do komunálních voleb. Koloman dostal z radnice mimořádnou zakázku na okamžité předělání chodníků v půlce čtvrti (jakáto časová náhoda :o) Před dům nám nastoupilo družstvo mírně opocených svalnatců s krumpáči a lopatami a docela intenzivně a bez jakékoliv mechanizace se pustili do díla. Slunce pražilo, vítr lístkem nehnul.

Jako nefachčenko, co za plotem na zahradě vedle nich tancoval jen tak nalehko s kleštičkama na oždibování větviček, jsem se vedle nich cítil provinile, a tak jsem jim před polednem přinesl pár vychlazených lahváčů. S opatrným díkem přijali. Jenže obratem se odněkud zjevil Koloman, seřval sedící a potom i mě: "Nekažte mi je! Zbrzdí, pak úplně přestanou dělat, posedaj vám tu jak mouchy a večer je budete prosit, aby šli domů. Já vám je rozvážet nebudu."

Protože vedro nepolevovalo, den byl dlouhej a chlapi drželi pracovní tempo, v průběhu odpoledne jsem jim ještě pár orosenejch přes plot postupně naservíroval. S vděčností přijali, začali být uvolněnější a sdílnější a když měli padla, někdo z nich si vzpomněl na Kolomanovic vína a všichni se tam nadšeně vydali. Dlouho do noci se pak z jeho zahrady nesl tlumený mužský hlahol a občasný zpěv...

Jistou dobu jsem se pak vedlejší ulici raději vyhýbal, neb jsem nechtěl testovat, jestli jsem náhodou nepřišel o nějakého příznivce...