Kdysi jsme žili všichni v jednom městě - ve 20tém století v půli Evropy....

Tak mami příští týden jedeme na pár dní dovolené, víš do Brna. Ale napřed se zastavíme u tety Ely v Horní Falci, už jsme si rezervovali místní hotel, aby s námi neměla práci.

Pozveme ji na oběd a třeba někam do okolí, aby se zase jednou dostala z domu.

A dále jedeme do Prahy víš k paní Jarce, i tam se trochu rozhlédneme, manžel tam ještě nikdy nebyl. A z Prahy přímo do Brna.

Jen na zpáteční cestě se budeme vracet jinak. Z Brna do Vídně k tetě Martě, ještě manžela nezná, tak aby se poznali, jsme přece rodina. S tetou Martou jsme již telefonovali, hned řekla, že nám za návštěvu poděkuje projížďkou Vídně ale kočárem, takovým, jak tam stojí kolem dómu sv. Štěpána, víš? Chtěli jsme to odmítnout, je to velice drahé ale nedala si říci. Tak o víkendu odjíždíme.

O dva dny později: Tak já jsem vám tady nabalila pro tetu Elu balík. Jsou v tom všechny ty látky, které jsem nakoupila v továrně. Matka totiž pracovala v textilce na výrobu dámské konfekce, čas od času se konal výprodej zbytků látek nebo takových jakýchsi „koček v pytli“ tedy uzavřených balíčků se zbytky konfekce, rolek nití, knoflíky, zipy a všelijaké takové maličkosti, za něco feniků, člověk nikdy nevěděl, co koupí, až balíček rozbalil.

Teta zase ráda šila a mohla všechno potřebovat.

Oje myslím si máme stejně dva velké kufry a zavazadlový prostor malého autíčka je již teď plný. Ale co se dá dělat. A ještě tento kostýmek, koupila jsem jej, to jsem byla ještě štíhlejší a ona vždycky ráda potajmu oblékala moje věci. Jednou za mlada ještě v Brně, to už jsem byla s tvým tátou a ona ještě u rodičů, jsem ji potkala ve městě a měla na sobě moje nové šaty. Vztekala jsem se, ale nic jsem neřekla, bylo jí to stejně nepříjemné.

Přijedeme do Horní Falce, vybalíme, prožijeme dva zajímavé dny. Těsně před odjezdem přijde teta s dvěma balíky. Jeden je pro paní Jarku v Praze, jeden pro tetu ve Vídni. Mám tady něco oblečení, paní v Praze si bude vědět rady, má velkou rodinu na venkově, určitě se to uplatní. A vařila jsem rybízovou marmeládu, tuhle pár sklínek do Prahy na ochutnání a tuhle do Vídně tetě. A tetě do Vídně něco z těch balíčků zbytků od mámy, všechno nestačím spotřebovat, také ráda šije a určitě jí to přijde vhod.

I v Praze prožijeme něco krásných dnů, pan a paní Jarka s námi prochází všechno zajímavé. Před odjezdem dostaneme zase několik balíků. Haničko tuhle pro Vaši maminku. Víš, že pěstujeme včely a hned (asi jedenapůl tuctu) skleniček medu pro maminku. A tuhle ještě to a ono. A ještě pár skleniček nakládaných jeřabinek, však víš že jí chutnalo, podáváme to k pečínce jako u Vás brusinky. „Pár“ znamená asi dvacet skleniček. A pro tetu do Vídně, neznáme ji, ale alespoň velkou bonboniéru.

Zase skládáme do auta, ještě že jsme jen dva a zadní sedačky prázdné, i tam se dá něco naložit. V Brně je krásně, jenže i tam žije známý, tedy bratr paní Jarky z Prahy. Hano, nakoupil jsem něco pro Vaši maminku a mimo to jsem našel v knihovně pár knih v němčině, nevím, co s tím jsou to dnes antikvární vydání, vezmi si to sebou, můžeš to přece u vás prodat. Pár pěkných válců vázané nějaké časopisy ještě z předešlého století. Minimálně pět kilo.

I ve Vídni je krásně a sightseeing z kočáru jako náhled do historie monarchie. Pan kočí krásně vypráví, celé uletí jako nic. A bohužel i zde nachází konec pobytu, rozloučení s tetou. Tentokrát tři balíky různých věcí od gobelínové kabelky osobně tetou vyšívané pro maminku, až do velkého balíku s jídlem na třítýdenní cestu, která trvá sotva 8 hodin. Doma se podělíme s mámou, máme jídla na celý týden.

Tak končí první výlet „domů“

Vlastně nekončí.

Autíčko je opotřebované a potřebuji nové, koneckonců denní cesta do práce a zpět znamená skoro 50 kilometrů denně. Ale dám si pozor. Tentokrát koupím auto kombi, tedy s velkým prostorem pro zavazadla.

Ale čas plyne.

Napřed odejde onen kámoš z Brna do oněch míst, kde se auta nepotřebují. O něco později maminka. O pár let později teta z Vídně. Jen maličko později teta z Horní Falce a jen hrstičku let později pan a paní z Prahy.

Do Brna jezdím dnes přímo. Vlakem, někdy letadlem přes Vídeň.

Ten kombík vydržel 20 let. Prázdný.

Foto vlastní, Vídeň Hofburg