Doktor z Oděsy - v Brně 1945 Další rodinné povídání.........

Z otcova deníku ale také z dávných vyprávění rodinných příběhů (spíše šeptandy mezi dospělými) je zjevné, že pro takovou normální brněnskou rodinu nebyl konec války spojen pouze s radostnými pocity ale také s mnoha hrůzami.

Rudé armádě předcházela nevalná, ba hrůzná pověst. Rabování, krádeže, znásilňování patřilo k dennímu životu ruských vojínů. V naší rodině se nic moc nestalo, jen mamince sebrali ze skříně celou výbavu, ubrusy, všechno stolní a jiné prádlo, tenkrát s ručně vyšívanými krásnými monogramy, a sebrali kdoví co ještě. Pro zábavu stříleli z polí kolem domku na domek, ačkoli bylo již po týdnu po konci války, Sebrali otcovy náramkové hodinky, nějakou vzpomínku, voják jen natáhl ruku „davaj davaj“ ten chlapík měl údajně na obou pažích nejméně deset hodinek. Každý den se opili namol a poté tančili kazačok na rodinném klavíru. Stopy vojenských bot bylo vidět ještě po letech. Jen co se řádně opili, rozbili rodinné křišťálové sklenice tím, že je roztříštili o podlahu. Moderní splachovací záchod neznali – podle toho také ten záchod v rodinném domě postaveném krátce před válkou - vypadal. Jeden z nich dokonce znásilnil starou ženu ze sousedství, vyšla si v poledne na zahradu pro kousek zeleniny.

V domě mých rodičů byl ubytován doktor, lékař s manželkou. Říkali, že jsou z Oděsy. Lékař byl zaměstnán v nedalekém lazaretě – tedy místní škole, tato v tu dobu přeměněna na lazaret. V jeho nepřítomnosti prý manželka pravidelně vedla důvěrné rozhovory s jedním z dalších vojáků. Moje matka se dokonce jednou nechtě stala svědkem takového dost intimního „rozhovoru“ Doktor sám byl prý slušný člověk, vyprávělo se později, jen otec se v jeho nepřítomnosti o matku bál – a nespouštěl ji z očí.

Jednoho dne byla matka vyzvána, se dostavit k místní hasičské stanici. Vyzvání obsahovalo také příkaz, si vzít s sebou věci na tři dny. Při balení tašky nevěděla, co a jak, o co se jedná, takže balila to a ono a bůhvíco. Náhodou byl tomu pakování přítomen zmíněný doktor. Chvíli se na to díval, vzal jí tašku z ruky a jedním trhnutím ji vysypal. Matka se hrůzou jen třásla.

Ale – doktor jednal. Přikázal přinést a zabalit malý polštář. Všechno, co je v domě na kostkách cukru. Na další už si nevzpomínám, Matka byla jako v Jiříkově vidění, strachem se neodvážila ani slova, balila, co doktor diktoval.

Hasičská zbrojnice, kde už prý stálo hodně lidí, byla začátkem onoho výletu k rakouským hranicím, přes Pohořelice, výletu, kterému později dala historie ošklivé jméno „brněnský pochod smrti“:

Dobře si vzpomínám, jak maminka později vyprávěla, jak byla v Pohořelicích šťastná, že měla v tašce polštářek. Přespávalo se tam na holé, špinavé cementové podlaze, snad prý dříve nějaká stodola, plno vší a hmyzu, měla alespoň někam složit hlavu..

Doktor zatím doma vyvíjel stále větší nátlak na otce, zaměstnance jedné z brněnských vinařských firem. Nějak vyslídil, co je to za „výlet“. Brněnští Němci – tedy lépe staří lidé a ženy s dětmi - mají být vyhnáni za hranice do Rakous. - Ty seženeš „špiritus“. Ten vyměníme za benzín a jedeme za Zuzkou a dělej, pokud nám ji nevydají, ‚budjeme striljat“. .

Otec se bál. Bůhví co přijde. Váhal. Ostatně „špiritus“ tedy alkohol v jakékoli formě prostě nebyl, často ani ve vinných sklepech. Matce se cestou podařilo propašovat už z prvního přenocování na holé zemi v Rajhradě krátkou zprávu. Psala, že pokud se průvod dostane přes hranice půjde za tetami do Vídně, najde ji tam..

Ovšem doktor se nevzdal. Za dva dny přiletěl celý rozčilený. „Sehnali jsme benzín, okamžitě se obleč a pojedeme za Zuzkou“ Panebože všechny ty hrůzy a teď tohle, pomyslel si otec vzhledem k vojenskému vozu a ozbrojencům, kteří měli zasáhnout do něčeho, čemu se později říkalo „divoký odsun“

Jen zatím co se snažil si srovnat myšlenky, a alespoň zpomalit dění o kterém nikdo nemohl vědět, jak dopadne, otevřely se tiše zadní dveře domu – a vešla moje matka. Průvod došel až na rakouské pomezí, do městečka Drasenhofen. Tam ovšem zasedaly řádné úřední komise, které pozorně vyslýchaly a kontrolovaly příchozí. Matce, aktivní spolupracovnici brněnských německých sociálních demokratů první republiky vystavili návratku a poslali zpět.

Pan doktor byl prý šťastný jako dítě, ostatně jeho manželka nadšením prý výskala.

Když pobyt ruských vojáků končil a rodiče se s doktorem a jeho paní loučili, předal doktor otci malou zabalenou pilulku. Je to morfium. „Kdyby došlo k nejhoršímu“ zapsáno v deníku. Jen Bůh ví, co doktor věděl nebo tušil.

Nejsem historik, Tito tvrdí, že vojíni Rudé armády byli po návratu z války, pokud ji vůbec přežili, deportováni na Sibiř. Stalin se bál. Vždyť mohli občanům vyprávět, jak se žije na „Západě“ – i za války.

Nevím často přemýšlím, jak asi dopadl doktor z Oděsy s manželkou. Upřímně řečeno - nemám u toho dobrý pocit.

-------------

Zpráva o „brněnském pochodu smrti“ se okamžitě – dík novinářům z celé Evropy, ne naposledy britské novinářce jménem Lhona Churchill – rozlétla do celého světa. O průběhu odsunu se začaly zajímat mezinárodní organizace. Několikrát masivně intervenovala mezinárodní organizace Červeného Kříže, intervenovala katolická církev zastoupena vídeňským kardinálem, rakouské policejní organizace, kteří byli prostě zděšeni jakým způsobem byli čeští Němci vyháněni a co se dělo, zareagoval mezinárodní tisk a také hrozilo, že se vlastní občané, Češi ve větším měřítku k věci ozvou.

K věci se ozval prezident republiky, Dr. Edvard Beneš Zde úryvek projevu na náměstí maršála Stalina v Mělníku, 14. října 1945

-----

V poslední době jsme však kritizováni v mezinárodním tisku, že se přesun Němců u nás provádí nedůstojným, nepřípustným způsobem Děláme prý totéž, co dělali nacisté nám. Dotýkáme se tím prý své vlastní národní tradice a své dosud nedotčené mravní pověsti. Napodobujeme prý prostě nacisty v jejich krutých necivilizovaných metodách.

At výtky ty jsou snad v jednotlivosti pravdivé či nikoliv, prohlašuji zcela kategoricky: Naši Němci musí do Říše odejít a v každém případě odejdou.

Použitá fotografie je dílem autorky článku (u pomníku v Mendlově zahradě uctíli památku brněnských odsunutých velvyslanci Rakouska (S.E.Alexander Grubmayer, někdejší primátor města Brna Petr Vokřál, velvyslanec SRN S.E. Arndt Freiherr Freytag von Loringhoven). Koná se v rámci festivalu“Meeting Brno“ pravidelně každoročně.