Československé Švýcarsko? Kousek stenoprotolu parlamentní debaty 22. února 1930

Hovoří Wenzel Jaksch poslanec německých sociálních demokratů později předseda německé sociální demokracie první republiky, Exil v Londýně .

Musím ještě mluviti o kapitole, která je bohužel velkou překážkou dohody národů tohoto státu v oboru školství, to jest o školství menšinovém. Je vlastně zbytečno konstatovati, že my jako mezinárodní sociální demokrati nestavíme se zásadně proti zřizování menšinových škol, naopak my přejeme každému českému dítěti, aby bylo vyučováno ve své řeči mateřské. Avšak samozřejmě požadujeme i pro své děti v menšinovém území menšinové školy. Proti čemu se však bráníme a musíme brániti s veškerou silou, to jest zřizování škol vysloveně odnárodňovacích. Jsme přesvědčeni, že v tomto směru je již překročena přípustná míra. Mluví-li se o kapitole menšinového školství, bojuje se při tom s momenty národnostními. Líčí se to tak, jako by zde byly oprávněné národnostní požadavky na jedné straně a národnostní šovinismus na straně druhé. Chci uvésti několik fakt, jak se z menšinového školství nedělá otázka národnostní, nýbrž spíše obyčejný obchod

Ve Starém Hamru založena česká škola menšinová, ač tam nejsou české děti. Ale založení bylo umožněno tím, že byla za tamní místnosti nabídnuta činže mimořádně vysoká pro tamní poměry. Za obyčejnou světnici bylo placeno ročně 5.000 Kč nájemného, za posluhu 2.000 Kč, přitom bylo nájemné zaplaceno na tři roky předem. Tutéž místnost měla německá škola, když byla přestavována, i s posluhou za 700 Kč ročně. Vidíme tedy, že náklad byl zdesateronásobněn. V Dolní Huti je jedno české dítě; pro tuto menšinovou školu byla najata světnice za roční nájemné 6.000 Kč, německý učitel platí za tutéž světnici ročně 600 Kč. V Pleši není žádné české dítě. Tam se koupí dřevěná chata za 30.000 Kč, která má podle tamějších poměrů ceny snad 15.000 Kč, je adaptována týmže nákladem, a to jenom proto, aby tam příslušný propagátor menšinové školy mohl postoupiti na místo školníka.

Zjišťujeme-li takové případy, musíte nám přiznati, že nejsme při tom vedeni momenty národnostními. Je však prostě nesnesitelné, aby vedle toho v Horšovském Týně existovala obecná dívčí škola se 60 dětmi, kde nemůže býti dosaženo paralelky. Je to výchova k bezcharakternosti, když se prostě licituje: Půjdeš-li do této školy, dostaneš oblek a o pár bot více, když se využívá nerozumu rodičů; ti měli spor s německým učitelem, poněvadž dal špatné vysvědčení, poněvadž trvá na tom, aby dítě bez omluvy nevynechávalo vyučování, a z pomsty dají rodiče dítě do školy druhé. Co nás při tom nejvíce bolí, je to, že tu jde o děti nejchudších, o děti vesnického proletariátu, ty přijdou do světa a budou musiti prožíti život jako nádeníci.

Nelze zodpověděti před sociálním a pedagogickým svědomím, aby byli do existenčního boje posíláni lidé tak nedostatečně vyzbrojení. Mohl bych ještě uvésti případ z okolí Plzně, pochopitelně nebudu uváděti jména. Hoch méně nadaný byl převeden z jedné školy do druhé pomocí takového licitačního řízení; dnes slouží u vojska a nedovede napsati svým rodičům domů ani dopisu. Při takovém systému musí méně nadané dítě utrpěti škodu. Proto myslíme, že tu musí nastati obrat, že nutno se vrátiti k nutnosti, která jest dána potřebami tamních rodičů a dětí.

Je vlastně anachronismus, že se Němci a Češi v této zemi musí k vůli zakládání škol navzájem svářiti. Naopak, měli bychom závoditi při zakládání nutných škol, tu by měly býti mezi námi ušlechtilé závody. (Tak jest!) Ale takovým postupem, jak jsem vylíčil, se ovšem poměry otravují. Je ještě jedno východisko, poskytnutí školské autonomie. Ať každý národ vybuduje své vlastní školství podle nejlepších svých sil. Zavedení školské autonomie nemůže v této zemi naraziti na žádné nepřekonatelné překážky, poněvadž kostra k tomu jest již dána místními, okresními a zemskými školními radami. Stačí jen dáti těmto korporacím demokratické funkce, sestaviti je demokraticky, korunovati je vytvořením říšské školní rady. Vedle toho mohlo by míti vrchní dozor i ministerstvo, neboť chápeme, že musí býti úřad ve státě, který má přehled o celé pedagogické práci. Ať se nám neříká, že školská autonomie by byla počátkem atomisace státu. Ohlédněte se po dějinách, jak elementární snahu mají národové po vlastní kulturní práci. Podívejte se na naše průmyslové území, do Krušných Hor, severních Čech, které musí bojovati na světových trzích. Pochopte, že cítíme potřebu dáti svým dětem, které se vydávají do těžkého existenčního boje, nejvyšší míru vzdělání, že chceme sami přiložiti ruku k dílu, abychom své školství vybudovali, že máme vášnivou potřebu pečovati o to, jak se naše školství utváří. Myslím, že mohu říci, že otázka školské autonomie bude zkušebním kamenem pro dobrou vůli stran nynější většiny (Souhlas.), zda tato většina má vůli a schopnost udělati ve směru národnostního dorozumění vážný krok. Nedovedeme-li se dorozuměti v oboru školství, o rozsahu péče o svůj dorost, jsou vyhlídky pro budoucnost velmi smutné.

Fakta:

V Československu roku 1921 byly tři německé vysoké školy (německá univerzita a technika v Praze a německá technika v Brně), na nichž studovalo v roce 1921 skoro 8 000 posluchačů, působilo asi 171 profesorů a 147 docentů. Dále to bylo 95 veřejných a 26 soukromých německých středních škol s asi 25 tisíci studenty, 423 měšťanských škol a 3 400 škol obecných s asi 400500 tisíci žáků..

Již do léta roku 1922 bylo z uvedeného počtu 193 německých škol a 1783 německých tříd kompletně uzavřeno. Do roku 1927 bylo uzavřeno 500 německých škol a 3500 tříd. Ve stejném časovém období bylo v ryze německých regionech založeno něco kolem 1200 škol českých, vždycky podle menšinového principu „německá škola pouze pokud je více než 40 žáků, česká škola pokud se najde více než 4 žáci“

135 milionů československých korun obsahoval státní rozpočet pro potřebu škol českých, celé 3 (tři) miliony pro potřeby škol německých.

Foto vlastní Brněnslá třída asi počátkem 20. století