Brněnské tajné služby před sto lety

Teto povídej, jak že to bylo tenkrát s babičkou, když přišel ten tajný? Už jsem to vyprávění slyšela několikrát, jen bych si ráda urovnala myšlenky.

Už jsem ti to vykládala stokrát, hubuje teta z Horní Falce, a pořád si to nepamatuješ. Vy mladí máte pamět, to je hrůza. Co mám říkat já, je mi pětaosmdesát. Až příští rok, teto, tak vykládej. Tak ano, ale naposled.

Bylo to tenkrát, když vzniklo Československo. Krátce po konci světové války, té první, babička byla tehdy mladá žena v domácnosti, však víš jak to tam vypadalo. Na Vídence jsi už někdy byla u paní Svobodové, právě vedle nich jsme bydleli. Jednopokojový byt, vcházi se z pavlače do kuchyně, za kuchyní jeden pokoj do ulice, později jsme byli čtyři osoby, co se do toho bytu všechno vešlo, kroutí hlavou teta dnes v Horní Falci.

Tak mladá žena právě stojí v kuchyni, skoro všechno nestačí, tu dítě, tu vařit a uklízet, najednou někdo klepe. Do bytu vchází městský úředník, vykáže se, potřebuje si s paní pohovořit. Rozhovor trvá hodnou chvíli.

Tak vidím, paní, začíná úředník, ležet německé noviny. Proč paní nečte české ? České noviny jsou stejně dobré jako německé, proč tedy ne české ? A tuhle paní, víme že posílá dcerku do německé školy, proč ne do české? Bylo by vhodné, dítě vychovávat v české škole. Žijeme přece v českém státě. A dověděli jsme se, že paní nakupuje u německého pekaře, a proč ne u českého? Je zrovna za rohem.

Rozhovor trvá a mladá žena neví jak odpovídat. Sama hovoří, samozřejmě v Brně česky jak německy a prý dokonce dobře francouzsky, učila se ve škole. Neví, zda je nutné nebo není zodpovídat divné otázky úředníka, který přichází z městské správy. V okamžiku kdy úředník odejde, shodí zástěru a běží, i s dítětem, k matce. Tato bydlí na Starém Brně, nedaleko, celá se doleká, vidí dceru, rozčilením v slzách a breku.

V okamžiku, kdy se prabábě podaří z rozčilené dcery vytáhnout a pochopit celou historku, se rozhněvá. Ale opravdu, právě, jak se my Brňáci dovedeme hněvat, když nás něco doopravdovsky dopálí. Dceru vezme do náručí a zahřmí. Pravou brněnskou češtinou. Málem na celé Brno.

Nic se nebude. Žádné české noviny. Žádná česká škola. A žádný český pekař. Hubuje dál a dál. Co si to ten člověk myslí? I když je úředníkem? Tajně nás vyšetřuje? My jsme Němci. Jednou provždy. A Němci zůstaneme.

Teta historku dovypráví. Následuje dramaturgická pauza. Všichni cítí, že ještě něco přijde.

Teta po chviličce dodá:

Víš, tato prabába, tedy tvoje prababička, byla brněnská Češka. Německy neuměla. Ani číst, ani psát. Ani slovo. Ani blafnout, jak se říká u nás na Moravě.

Inu – i toto bývalo multikulturní Brno.

––––––––––––––––––––-

Text se teprve před několika lety dostal do rukou brněnského historika. A kdy to přesně bylo? Ptal se. Nevím, ale nějak kolem 20tých let minulého století. Myslím si, odpověděl, že se jednalo o první sčítání lidu v novém státě. Úřady se snažily, zvláště v německojazyčných regionech, získat co nejvíce občanů se zaznamenanou „českou“ národností. Za každou cenu.