K Budějicům cesta - 6. část (závěr)

Dnes doputuji do Budějovic. Opět budu překonávat drobné i větší překážky. Vlakem se svezu způsobem, jakým nikdy předtím a povím vám, jak je to s těmi poutěmi. 

Týn nad Vltavou - Hluboká nad Vltavou

Ráno vstanu před 6. hodinou. V Coopu vedle ubytovny je otevřeno už od 6ti hodin a v 6:30 mi jede autobus směr Budějovice před Purkarec. Na malém nádraží zjišťuji, že autobusy tu jezdí do Budějovic asi třemi různými směry. Potěší mě to, snad to lidé využívají. V půl sedmé však nasedám do autobusu sama. V klidu se za jízdy nasnídám a projedu přes vesnici Temelín přímo kolem brány temelínské elektrárny. 10 km po silnici by pro mě  bylo  2,5 hodiny času. Takto jsem v Purkarci už před 7. hodinou. Už zase úplně sama na světě se vydávám po cyklotrase podél Vltavy směr Hluboká. První cyklisté se objeví až těsně před Hlubokou. Krajina je krásná, cyklotrasa není jen po rovince kolem řeky, ale je poměrně náročná a více či méně se od břehu vzdaluje a pořádně se houpe. Mně to však nevadí.Na  každém kilometru je luxusní posezení. Trasa totiž byla zbudována z prostředků EU. Přesto až do Hluboké není žádná možnost se občerstvit. Naštěstí mám dostatek vody. Podél Vltavy na cyklotrase bych těžko narazila i na zahrádkáře. Asfalt je ale po pár kilometrech poměrně bolestivý a teplota zase stoupá strmě vzhůru. Trasa je však příjemně krátká - 19 km,  a tak jsem v poledne na místě. Ve stinné restauraci si dám výborný oběd. Společnost mi dělá manželská důchodcovská rodina. Paní už je ze svého muže po těch letech pološílená. Svěřuje se mi - 54 let spolu, to je strašný, já už prostě nemůžu. Muž se usmívá a povídá:" Víte, ona je žena po mozkové příhodě. Povídal jsem doktorům, že jsem jim přivezl generála, ale že mi vrátili admirála:-)" Nakonec se oba živě zajímají o mé putování. A paní 80+ říká, že zkusí také dojít domů - i když je to "pouhých" 15km. 

V neskutečném vedru projdu Hlubokou až do penzionu a po studené sprše si dám dvacet. V podvečer pak dojdu k zámku, teď už zcela opuštěnému. Přes den je to tu ale asi jako na Václaváku. Dám si jen lehký salátek a jdu se připravit na poslední etapu do Budějovic!

Hluboká nad Vltavou - České Budějovice

Ráno jsem posnídala nejluxusnější švédské stoly, jaké jsem zažila (a že jsem zažila už ledasco:-). Venku je po dešti, ještě trochu kape. Do Budějovic mě čeká 14 km. Ovšem na trase, hned na začátku Budějovic, na cestě od Hluboké bydlí další osudová Jana. Spolužačka a kamarádka z PF v Budějovicích. Jsme domluvené, že se u ní zastavím, takže mě čeká pouhých 10 km. V 10 hodin se tedy svižně vydávám na cestu. Nohy už přivykly pravidelné zátěži. Ramena si zvykla na popruhy batohu, začíná mi být líto, že cesta  končí. Vyšlápnu nad Hlubokou a trochu se vyděsím. Ze všech stran černá obloha. V údolí to vidět nebylo. Začíná hřmít. Bouřka je mnohonásobně horší nepřítel, než vedro. Šlapu, zatím hřmí poměrně z dálky, pospíchám. Po 2 kilometrech začíná docela vydatně pršet. Poblíž je remízek s žádným výrazně vyšším stromem, před ním boží muka s trojicí dubů. Bouřka je zatím dost daleko, tak se schovám pod koruny dubů a čekám. Bouřka vyslyší mé prosby a zamíří jiným směrem. Déšť však neustává. Z batohu vyndám deštník (pláštěnky nesnáším, peču se v nich) a nedá se nic dělat, musím jít dál. V Hosíně si zalezu do zděné autobusové zastávky a s výhledem na nádherný kostel čekám na mírnější déšť. Hlavně, že nebouří. V Hrdějovicích mi za dočasný úkryt poslouží železniční zastávka. V této době je déšť zázrak, ale stejně jsem ráda, že mě nechytil v den, kdy jsem potřebovala ujít 30 km. Z Hrdějovic je k ceduli s nápisem České Budějovice už opravdu jen co by kamenem dohodil. K dalšímu malému zázraku dochází právě, když se k ní blížím. Déšť ustane a skoro vysvitne. Udělám si tedy šťastné selfíčko, rozešlu a spěchám k Janě na oběd. Ve chvíli, kdy se přivítáme, spustí přímo provazy deště. Dám si sprchu, obleču do suchého a já mám splněno! 

S Janou jsme se zase pár let neviděly, ale to jsou ta studentská přátelství. Sdílené první zkoušky na VŠ, špitání o prvních láskách a milostných zkušenostech. To s Janou jsem řešila, zda z Budějovic přestoupit a odejít za mým nastávajícím mužem do Plzně. To se nikdy neztratí a po letech můžete navázat přesně tam, kde jste skončily. Jakoby ty roky mezitím ani nebyly. 

Jelikož déšť neustává , beru si od Jany jízdenku na MHD, rozloučím se a jedu na vlakové nádraží, abych se pomalu vrátila do reality. 

Do vlaku si poprvé v životě koupím jízdenku do 1. třídy. Umím si dát do těla, umím se i rozmazlit:-). Déšť po chvíli ustává. Sama v kupé - můžu si otevřít okno, jak chci. Miluji ten vítr ve vlasech. Vím, že v tom reálném světě co nevidět odněkud přilétne nějaká fakcka, na to teď ale nemyslím. Jsem zhmotnělé štěstí, je mi nádherně, usmívám se. Důkaz, že jsem zrelaxovaná, zrestartovaná, odpočinutá. Díky putování. 

Závěrem

I v Čechách si můžete sáhnout na dno svých sil. I na turisticky značené trase můžete být celý den sami  bez lidí, bez  komfortu konzumů, stánků, rychlého a ještě rychlejšího občerstvení, bez vody.

Ekonomicky:-) : poměr ceny a míry odpočinutí je vysoce příznivý!! 

Aniž bych to plánovala , skončila jsem svou pouť v den, kdy se u nás koná pouť - Anenská. Řada lidí možná už ani neví, že poutě byly hromadná procesí k proslulým kostelům, často se vycházelo ještě v noci. Teprve na konci poutě čekaly stánky s pouťovými atrakcemi, sladkostmi, perníky. Název pouť se v dnešní době zredukoval jen na tu sladkou a zábavnou tečku. Já se vracím z poutě na pouť.

A jak jsem tak odpočinutá i  od kuchyně, hned v neděli brzy ráno zadělám na pár koláčů a nasmažím řízky. Pouť je pouť.

Tak hodně štěstí na vašich poutích, ať už je chápete, jak je vám libo.