Zbrklá přání namísto šišek a tření

Bílo, nebílo. Dávno tomu. V šedavém čase adventním Ježíšek shromažďoval přání pozemských bytostí. I těch němých. Ustrnul se i nad frustrací neopadavého stromku.

Byla to docela hezky rostlá jedlička. S každým dalším létem stále nápadněji zdobila břeh malého rybníčku. S rostoucím kmenem se u ní zmenšovala mízní spokojenost. Nikdo se nedojímal dokonalou hladkostí jejího větvoví. Přála si obdiv pro několikapatrovou symetrii. Měla ráda vítr. Za to, že jí uměl rozkmitat tisíce pichlavých jehliček a s každým poryvem koketně odhaloval bílou, zatím nevrásčitou, kůru.  Nikdo si té přírodní krásy nevšímal. Jen srnci chlemtající rybniční vodu k ní občas otočili hlavu. Když nozdrami nasáli aroma pryskyřičných slz kanoucích z nespokojeného stromku. Prosincový smutek zaháněla noblesní dřevina trpělivým shlížením na svůj obraz v chladném zrcadle rybniční hladiny. Pod vodou se podobně trápil další solitér. Studený, olivově-zlatý kapr. Zatímco jeho kapří družka spokojeně dřímala v bahnitém tichu, on se bránil tuhé náruči zimního spánku.

 Pořád myslel na dívku, co si tu v létě na břehu prozpěvovala. Respektive na ten zpěv a teplo. Harmonický zvuk jej doslova očaroval a stejnou blaženost mu způsobovala vzpomínka na hřejivé šátrání slunečních paprsků po hřbetní ploutvi. Zoufale se snažil vyloudit nějaký tón a rozproudit krev výskokem z vodního živlu. Šplouch! Plác! Rozbil vodní obrazovku narcisní jedličce. V úleku na něj chtěla zakřičela, že je slizký neotesanec. Ale vydala ze sebe jen žalostný šum. Šupináč se jí telepaticky omluvil. Vlastně tím započalo jejich zvláštní, krátké přátelství. I vzpomínka na letní pěvkyni je, jako symbol nenaplněné touhy, spojovala. Z hloubi kořenů chtěl stromek alespoň chvíli zářit. A přitahovat pozornost jako ta atraktivní zpěvačka, co dokázala ke stavidlu přilákat tucet obdivovatelů. Včetně zmíněného kapra, jenž od té doby s tvrdostí požerákových kostí prahnul po hlasivkách a teplu.

Ježíšek s významným povzdechem, protože nemůže prosebníkům vymlouvat jejich utkvělé představy, udělal z jedle a z kapříka vánoční nepostradatelnosti. Vložil pilku a paličku do lidských rukou, aby jehličnaté krasavici a umanuté rybě splnil sny. Jedličce dopřál lesk zlatých koulí, róbu ze světélkujících žároviček a hvězdu na špičku. Konečně byla středem pozornosti. Její kapří druh se také dočkal svého tepla a hlasivek. Obalení do strouhankového župánku. Vroucí olejové lázně. Jenom vánoční stromek věděl, proč se ta zpěvačka koled u stolu dáví rybí kostí. Konečně se ryba dočkala hlasivek v krku!

  Od té doby se mezi všemi svatými povídá, že si dva obyvatelé nebeských vod a hájů dodnes vyčítají zbrklá přání. Jedlička by věčnost vyměnila za větrosnubné plození šišek spadnuvších v blízkosti jejích pozemských kořenů a kapr by před vytíráním andělských zraků odvážným sebeobětováním upřednostnil vytření se se sobecky opuštěnou kapřicí. Protože jen vlastní rodina je nositelkou nefalešné pozornosti, niterného tepla a harmonie prosté decibelů.