Války vyhrávají sýpky a studny

Války se od nepaměti vedou zbraněmi. Ale často se rozhodují na poli, v sýpce a u studny. Podstata válečných konfliktů 21. století většinou nestojí na ideologiích nebo náboženství.

Válčí se kvůli zdrojům. Kvůli tomu, kdo bude mít co jíst a pít. Ideologie jsou jen filtr, kterým se díváme na svět. Problém nastává ve chvíli, kdy si začneme myslet, že filtr je realita. Liberalismus, socialismus, nacionalismus, ekologismus – všechny tyto „-ismy“ nabízejí návody, jak má fungovat společnost. Jenže tyto konstrukce jsou překvapivě křehké. Stačí, aby lidé několik dní neměli jídlo a vodu, a civilizace a humanita se začne loupat rychleji než nátěr na staré stodole.

Novinové titulky často spekulují, že skutečným důvodem válek jsou fosilní paliva nebo vzácné kovy. Ano, i ty jsou důležité. Ale bez čipů a benzínu se žít dá. Bez jídla nikoli.

Nejstrategičtější surovinou planety je pitná voda. Nemá náhradu a jen obtížně se dováží přes půl světa. Výkyvy počasí, sucha a záplavy proměňují celé regiony v časované bomby. Povodí Nilu, Eufratu, Tigridu nebo Indu nejsou jen geografické pojmy, ale linie geopolitického napětí. Kdo kontroluje vodu, drží v ruce stabilitu celých států – často bez jediného výstřelu.

Voda a potraviny nejsou jen ekologickým tématem. Jsou otázkou bezpečnosti.

Pandemie covidu a válka na Ukrajině ukázaly, jak snadno se jídlo může stát nástrojem moci. Stačí zavřít přístavy, omezit export nebo rozhýbat spekulace. Zbraní nemusí být jen nedostatek. Někdy je zbraní přebytek. Když se ukrajinské obilí kvůli blokádám černomořských přístavů namísto do Afriky dostalo na evropský trh, ceny se propadly a naši zemědělci zaplatili účet. Zároveň kvůli vystřelenému napětí na energetických trzích a zejména kvůli enormnímu zdražení zemního plynu doplatili na drahé energie a hnojiva. Výsledkem je klesající konkurenceschopnost českého zemědělství.

Česká republika postupně ztrácí potravinovou soběstačnost. Chystané reformy evropské zemědělské politiky zatím slibují hlavně složitější pravidla, méně podpory a větší otevřenost dovozům ze zemí, kde producenti nejsou svázáni tak přísnými regulacemi jako u nás. Evropský zemědělec je svazován pravidly, zatímco konkurence zvenčí hraje podle méně přísných not.

Závislost na dovozu potravin znamená ztrátu suverenity. Stát, který nedokáže nasytit své obyvatelstvo, je vydíratelný. Nedostatek chleba se velmi rychle mění v politický problém – a to i v zemích bohatých na ropu. Například ve Venezuele v současnosti podle WFP ( organizace World Food Programme) trpí čtyřicet procent obyvatel nedostatkem potravin. Hlad žene lidi buď k migraci, nebo k přijetí jakýchkoliv mocipánů, kteří jim nabídnou jídlo.
WFP dále uvádí, že v roce 2026 asi 318 milionů lidí bude čelit krizové úrovni hladu nebo horší. Každé procento zvýšení potravinové nejistoty je statisticky svázáno se zvýšením migračních toků a k růstu geopolitického pnutí. Zvýšený počet přistěhovalců do ekonomicky silnějších zemí může - vzhledem k omezené absorpční kapacitě hostitelů - vést k jejich politické destabilizaci.

Masový návrat uprchlíků do zemí jejich původu po ukončení válečných konfliktů se většinou nekoná. Na poválečná spáleniště - pokud se jedná o úrodná území - se však jako supi slétají „dobrodějní soft-agrokolonizátoři“, pardon investoři. Například Ukrajina je pro zahraniční zemědělské podnikatele zajímavá kombinací špičkové půdy, rozsahu výroby, nízkých nákladů a globálního exportního významu.

Historie je v průkaznosti důležitosti jídla neúprosná. Obležené Atény padly hlady. Napoleon i Hitler podcenili logistiku a zemědělství při dobývání Ruska. Husité systematicky ničili nepřátelům úrodu, zatímco jejich vlastní městský stát Tábor přežíval díky zásobám, polnostem a rybníkům. Jihočeské rybniční soustavy i za Třicetileté války nebyly pouze romantickou krajinou, ale strategickou infrastrukturou – „neodnesitelnými konzervami“, které krmily místí obyvatele rybami i v době války.

Loupežné války vyvolávají zoufalí hladoví ale i rozpínaví nenasytní. V obchodních válkách neteče viditelná krev, ale dlouhodobým drancováním dobývaných lokalit dumpingovými cenami, cly, embargy a podobně může ekonomicky silnější dobyvatel docílit vykrvácení napadených ekonomik a způsobit závislost dotčených zemí na dovozech zboží pochybné kvality a vysoké ceny.
Stát, který nemá pod kontrolou vlastní půdu, vodu a potraviny, jen čeká, až o jeho budoucnosti rozhodnou jiní. Stabilní zemědělství není nostalgie – je to otázka stability, bezpečnosti a suverenity.