Raději hokej než válku

Před sto pěti lety se konalo první mistrovství světa v ledním hokeji. Národní tým Československa si z něj přivezl bronzovou medaili.

Před osmdesáti lety v květnu skončila Druhá světová válka. Český národ si z ní odnesl sdílené vítězství nad nacistickým agresorem a závislost na komunistickém osvoboditeli. Obě - na první pohled nepodobné - události mají něco společného. Soupeření národů. Světové války se naštěstí dějí méně častěji než světové šampionáty v hokejových arénách. Další mistrovství světa v ledním hokeji se ve Švédsku a v Dánsku rozpoutá jen pár dní po oslavách osmi desítek let míru. Docela příhodná lokalizace pro demonstraci příkladů prevence válečných tragédií. Švédové se bojům ve druhé světové válce vyhnuli neutralitou. Dánsko se sice během uvedeného válečného konfliktu dostalo do područí nacistů, ale zároveň se stalo jedinou evropskou zemí, které se podařilo před hrůzami koncentračních táborů a smrtí uchránit devadesát pět procent židovské populace. Sportovní událost na ledovém bojišti je příkladem mezinárodního soupeření s vášní, hrdostí a touhou po vítězství – ale bez nenávisti. Porážka bolí, ale nezabíjí. Vítězství těší, ale neponižuje. Hokej má pravidla, která platí pro všechny. Na rozdíl od války, kde pravidla mění ten, kdo má větší armádu a hlasitější propagandu.

Dějiny píší váleční vítězové a oslavy konce Druhé světové války jsou byly a jsou zneužívány k politickému přepisování minulosti. Z tragédie milionů lidí je polarizační nástroj. Místo tiché úcty slyšíme výzvy k „obrannému zbrojení“. Pobitevní generálové bez válečných ostruh mediálně posilují strach z nových nepřátel. Pod záminkou ochrany společnosti od dezinformací oklešťují svobodu slova. Svéprávnost je třeba omezit zejména pěšákům odhalujícím nahé krále na šachovnici veřejného mínění.

Zatímco generál Patton, maršál Žukov nebo polní maršál Montgomery byli symbolem síly na bitevním poli, jejich činy měly za následek tisíce civilních obětí. Naproti tomu jména jako Vladimír Dzurilla či Jaromír Jágr zůstávají symbolem odvahy, dovednosti a národní hrdosti bez krveprolití.

Výrobci hokejek nežijí z rostoucího strachu fanoušků ze slabé obrany nebo z pomalého útoku svých domovských týmů. Zbrojařům naopak právě strach ze slabé obrany nebo z pomalého útoku pomáhá k růstu. Prostřednictvím rostoucí armády uživatelů munice. Hokejový tým, na rozdíl od armád a jejich generálů, nehledá příležitost, jak ovládnout cizí stadiony. Hokejový Goliáš může být poražen outsiderem. To se v případě střetu velmocenských a provinčních armád těžko může stát.
V roce 1969 porazili českoslovenští hokejisté Sovětský svaz, a to v době, kdy vojáci této velmoci stále stáli na našem území. Nebylo třeba zbraní – stačil puk, led a srdce. Ten zápas byl víc než sport. Byl to akt důstojnosti. A přitom nikoho nezabil.

Ve válce rozhodují síla, peníze a propaganda. A hlavně – zatímco výsledky mistrovství světa v hokeji zůstávají v kronikách, výsledky válek se přepisují podle aktuální potřeby vítězů.

Hokej učí pokoře, týmové práci a respektu k pravidlům. Válka učí nenávisti a relativizaci všeho, co by mělo být pevné. A co je nejhorší – z válek se národy a státy nepoučí jako celek. Vítězové i poražení často opakují chyby svých předchůdců. Snad i ten hokej si v sobě nese dlouhodobější kolektivní paměť .

Každá válka začíná iluzí hrdinství a končí ztrátou lidskosti. Hokej začíná buly a končí podáním ruky. Sláva všem hráčům, kteří v širších souvislostech nemají hokej, a kteří nám divákům v hledišti stadionu Svět pomohou vybruslit z dosahu hrozby Třetí světové!