Marná změna z coury na poběhlici

V devadesátkách jsem nastoupila do rádia. Redaktorská práce mne tenkrát naplňovala příjemnou kombinací profesního adrenalinu a couravého bohémství.

V zakouřených kancelářích palácového pracoviště jsme klovali zprávy přes kopírák na psacích strojích. Živé vysílání se konalo jen pár hodin denně. Na reportáže mne vozil řidič a doprovázel zvukař. Magnetické pásky od něj mi upravoval střihač. Při porodu studiových pořadů asistoval divadelní režisér. Jediný erární mobil tenkrát vážil asi pět kilo, měl cenu automobilu a dalo to fušku vyrvat jej za signálem na příhodný kopec někde u Lipna kvůli autentickému telefonátu. S posluchači jsme si dopisovali a agenturní zprávy přijímali faxem.  Rádiová komunita často během dne plynule přecházela od práce k večírkům.

Časem a kapitalistickým kvasem se celá stanice scvrkla zhruba na čtvrtinu původní plochy. V redakci se dnes samozřejmě nekouří, nepije, netlachá a docházka uběhaných pracovníků se kontroluje přes čipy. Řidiče a střihače zrušili. Psací stroje, magnetické pásky, papírové dopisování nahradily digitální technologie. Reportéři si dnes zvučí i stříhají příspěvky vlastnoručně a stejně tak si zajišťují produkci a transport v terénu. Zkrátka od lovu přes porcování a kořenění až k servírování výsledného zvuku si musejí se vším poradit víceméně sami. V různě velkých formách krmí stále zahuštěnější regionální i republikový éter. Do toho pod tlakem hrnou příspěvky na web i na sociální sítě a tajtrdlíkují na promo akcích.

A takhle se během pětadvaceti let mnohonásobně zvětšila produktivita a efektivita práce ve většině oborů.

Jak je tedy možné, že maximalizace pracovního nasazení ani v kombinaci se stále výkonnější technikou přináší zaměstnancům namísto větší porce volného času a zbytných peněz více stresu a zadlužení?

Zřejmě všechen ten stoupající pracovní výkon padá na oltář zlevňování produkce. Trh je zaplavený laciným zbožím na úkor kvality a reálné výše mezd. O co levnější věci, služby, informace nás obklopují o to větší kvantum jich kvůli globálnímu marketingu potřebujeme, respektive máme pocit, že jsou nezbytnou součástí společenských statutů našich zhýčkaných životů.   

V kontextu těchto rozptylovacích trendů roste na ceně lidská pozornost. Z komerčního i politického hlediska je stále těžší ji přilákat a chvilku udržet. Možná i proto je nám líto s ní zdarma plýtvat vůči bližnímu svému. Ale jestli jste to dočetli až sem, moc za ní děkuji. Jen se bojím, aby se z ní brzy nemusela platit daň, když jde o primární zdroj zisku. Protože zpeněžování a zdaňování věcí původně bezplatných a nezdaněných je další brzdou růstu reálných mezd v blahobytné době.