Kdyby Brusel reguloval novináře jako zemědělce

Představ si redakci jako pole.a jaře by každý novinář musel podat žádost, kolik plánuje „zasít“ glos a reportáží.

Evropská komise by stanovila osevní plán: tři zprávy denně, recenzi týdně a komentář jednou za dva roky.Článek by měl povolený limit znaků. Přesáhneš? Pokuta za nadměrnou intenzitu psaní. Na složitější úvahy rovnou zapomeň – ty by mohly přispívat ke globálnímu oteplování protože by zahřívaly mozkové závity čtenářů na vyšší teplotu. A největší dotace? Samozřejmě pro eko-redaktory. Ti by psali husím brkem na pergamen. Nesměli používat repelent, brát antibiotika, brufen ani antikoncepci. Prostě bio-tvorba bez chemie.
Novinář by musel vést pečlivý seznam všeho: respondentů, zdrojů, vlastních slov. Rozdělených podle pádů. Pravopisné chyby by se hlásily v Brně, na oddělení ortografické inspekce. Diktafon by mu často zkoumala hygiena – kontrola poplivanosti, šumu, zaprášenosti. Pravidelně by se musel podrobovat inspekcím zaměřeným na kontrolu a pokutování falešných zpráv a dezinformací. Sankce by si užíval dvojitě. Z jedné strany pokuta za pochybení, z druhé by musel vracet dotace.
Kontroloři mediální pohody novinářů by sledovali, jestli má novinář prostor k práci minimálně tisíc metrů krychlových, na psacím stole normovaného rozměru rozmístěné psací pomůcky podle prováděcí vyhlášky a k tomu speciální ergonomickou židli za padesát tisíc minimálně. Velikost písma a síla úderu na klávesnici by také byla předepsaná.
Šanci získat dotaci na novou tiskárnu by měly pouze redakce působící ve čtenářsky neúrodné oblasti a zaměstnávající mladé autory. Platu by se mistři pera a klávesnic dočkali pouze jednou ročně, po složitém výpočtu na decimetr čtvereční textu, bez ohledu na jeho kvalitu. Reportáž z terénu? Jen s čipem v těle napojeným na družice. Ironie vůči Bruselu by nebyla - ani mezi řádky - povolená. Jedná se totiž o potenciální zdroj toxických reziduí s potenciálem oslabit popularitu politiků vytvářejících dotační systémy.
Alternativní podcast? „To není podporovaná plodina, pane redaktore. Mohl byste nechtěnými argumenty posluchačům přehnojit neoraná pole kritického myšlení!“ Čtenář by pak otevřel noviny a našel poloprázdné nebo balastním textem zaplevelené stránky. Proč? Protože autoři místo psaní vyplňovali dotační formuláře, aktualizovali všemožné evidence a počítali, kolik glos jim vyklíčilo a kolik reportáží sežraly normy.
Živobytí českých novinářů by ničila nesrovnatelně vyšší dotační podpora pro novináře z ostatních zemí na společném čtenářském trhu. I když to je vlastně již současná realita pro naše komerční média. Nedostávají - na rozdíl od těch veřejnoprávních – dotace v podobě povinných daní od všech domácností – kterým se nesprávně říká poplatky.
Mistrům per a klávesnic by snižoval konkurenceschopnost také dumpingový dovoz česky psaných novin a časopisů z krajů, kde žádná výše uvedená omezení pro autory psaného a tištěná slova neplatí. Absurdní? Samozřejmě. Ale přesně takhle dnes hospodaří čeští zemědělci.