Obušku z pytle ven!

Jak lvové bijem o mříže…nám zdá se, že ze Sněmovny vane hlas: nuž pojďte, lidé, blíže, jen trochu blíže, ať vidět nás můžete při práci. Sami se pneme k výšinám a vám utáhneme opasky.  

Kdykoliv se naši drazí poslanci probudí z letargického spánku a chopí se hlasovacích tlačítek, je zle.  Dokud ve stavu polobdělém vyťukávají esemesky, eroticky spolu laškují, pospávají, nudí se na youtube a přemýšlejí o tom, jak se to cizí slůvko správně vyslovuje – jsou zcela neškodní. Když si ovšem vzpomenou, že je potřeba cosi hmatatelného vytvořit pro národ, který si je zvolil - v rámci předvolebního nenátlakového šílenství – je nabíledni plnou parou odcválat jinam.

Až příliš mnoho mladých lidí nevidí v této zemi svou budoucnost. Sice je mladicky nerozvážné doufat, že čerstvý diplom může složit k nohám celý svět, ale zcela jistě nabízí řadu možností jak se realizovat, jak žít trochu slušně, když neumím krást, podvádět nebo se alespoň tvářit ublíženecky rasově diskriminačně. Těžko je rodičům, mají li své děti od sebe odstrkovat tisíce kilometrů, protože jim ta dálka nesmírná umožní trošku slušnější život. V dnešních mladých lidech nedoutná ani poslední čoud sentimentu za rodnou hroudou. Dnešní mládež moc dobře ví, že za sedmero horami a možná ještě trošku dál jsou země, kde se dá z první výplaty pořídit ojetý automobil, ze dvou se pak dá slušně bydlet. Země, kde ač jste cizincem, nepoznáte bolestivé svírání kolem žaludku, když se nejnutnější platby sejdou a poperou se o to, která musí být nejdříve uhrazena. A takto fackováni jsme s železnou pravidelností nejméně dvanáctkrát do roka. Pokud chceme jen trošku slušně bydlet, okovy s dvacetiletou splatností nám nedovolují si tu parádu patřičně užít.

Až když nám něčí náhlá smrt připomene krutou konečnost pozemského bytí, hodíme kopýtka nahoru a dáme si okamžité předsevzetí, že už se tak nebudeme dřít a ten život si…no užijeme. Jenže si k tomu optimistickému rozhodnutí otevřeme denní tisk, kde se dočteme, že vysokoškolská studia se dají ukončit za půl roku a my si tím pádem přijdeme totálně neschopní, jelikož nám to trvá roky nejméně tři. Z tisku, který jsme tak bláhově rozevřeli, zvíme, že bývalý výpravčí, pardon právník, který má jeden z bytů na Floridě, se už brzy bude stěhovat do vily za 25 mil. Kč. Tisk, který zaručeně všechno ví první, nám dále natvrdo sdělí, že za den pobytu v nemocnici zaplatíme 100 Kč a pokud se naše rakovinové buňky náhodou rozbují, tak na léčbu nebudou peníze. Dozvíme se také, že nás náš zaměstnavatel může nyní snáze vyhodit. Ač sami často žijeme často na hranici životního minima, poctivou rukou na pomoc od státu nedosáhneme. Reformu v sociální oblasti tak sledujeme z uctivého povzdálí. Uskakujeme před drahými vozy spěchajícími pro pravidelné sociální dávky a oslňují nás lesky zlatých řetězů jejich poživatelů. Důchodová reforma se nás až tak moc netýká, protože většina z nás se důchodového věku ani dožít nechce. Obraz současného českého důchodce je totiž velice smutný. Většinou musí ještě pracovat, neboť mu vyměřený důchod nestačí ani na pokrytí základních životních potřeb. Usoužený důchodce tak svůj volný čas, jež mu zbyde, poctivě podělí na pochůzky mezi lékaři, obchody, které mají slevovou akci a hřbitovem, kde odpočívají vrstevníci, kteří už neměli sílu tu káru života táhnout dál.

Jak lvové jsme bili o mříže, a došlo nám, že je to k ničemu. Ti, které jsme si zvolili, nejednají v našem zájmu. Vystoupili z našich řad o několik platových tříd výše, a tak i z vysoka na nás dnes hledí. Pouhým stiskem tlačítka chladnokrevně mění naše životy. Bojím se, že současný, reálný svět nám řešení této patové situace nenabízí. Jisté řešení nabízí obušek vypůjčený z pohádkového světa (nemusí být přímo odtud), který by si na určitých místech, kde lidé zapomněli, odkud přišli, patřičně zařádil.

Každopádně by nebylo na škodu, před hlasováním ve Sněmovně, zavelet: obušku z pytle ven – a hned by bylo jasné, kdo to s touhle zemí a jejími lidmi myslí dobře a kdo ne.

Obušku z pytle ven!