Kruhový hon

„Muž po pětatřicítce je buď ženatý, zadaný, mrtvý nebo psychopatický. Není-li ani jedno z toho…pořádá se na něj kruhový hon.“

Žena lehce po třicítce, svobodná, nezadaná, v zoufalé snaze skrýt biologické hodiny, které rámusují jako orloj. Ve tváři nastavený spokojený singl stav, ale srdce bije na poplach, jakmile její periferní vidění zří potencionálního dvojnožce. Zamrká řasami a rovnou nabídne sex. Aby si to náhodou nerozmyslel. Dvounožec, který dosud nebyl uloven v žádném pořádaném honu, se dá na úprk. Utíká a kličkuje. Marně. Žena za ním.  Zastaví se, aby nabral dech, žena přisupí v závěsu, v rukou lodičky, které v běhu překážely. Ztěžka dosedne na pařez poblíž a rozpláče se. Jedním okem pláče, druhým pozoruje, jak se muž topí v potoku hraných slz. „Co vlastně chceš?“ „Nevím.“Povídat si. Třeba.“  Muž protáhne obličej v zlověstném tušení, že to bude dlouho trvat. A že to bude o ničem. Náladu na povídavé bloumání bez cíle těžko vykřeše. „O nás. Jak to bude dál a tak.“ Ač zkušená, i ona bláhově na chvíli uvěří, že by se, ač hladový, mohl chytnout. 

"Jsem z práce opravdu utahanej, teď jsem přišel domů. Víš, jak to řekl ten klasik, a ty bys to mohla vědět, protože pořád čteš ty rady jak na nás… u chlapa nejdřív domů dorazí tělo a duše až tak po půl hodině." „A ty jako nějakou máš?“ špitne žena ironicky. Chvilku, opravdu malou chvilku ticha, prolomí zkouška sluchu: „Co mi ta moje kolegyně dneska řekla…“  Čeká na zúčastněné „co“, které nepřichází.  Útok na sebe nenechá dlouho čekat. „Tebe to vůbec nezajímá, že ne?! Zajímá tě akorát kus žvance.  To že já mám v práci šikanu, to nic, že jo? „A co ti řekla teda…,“ vzdává se on, oči zapíchnuté v novinách. „Už ti to nechci říct. Chtěla jsem, ale ty to nechceš vědět doopravdy, jenom ten zájem hraješ.“ Trucovitě se zvedne. „Máme něco k té večeři?“ zeptá se on a pokusí se o široký úsměv. „Dyť jo, myslíš fakt jen na to žrádlo.“ Se slzami uteče do kuchyně, kde počítá a čeká. „Tak se nezlob. Co to máš v té práci za problémy?“ hlad ho přitáhl do kuchyně ještě předtím, než napočítala padesát. Popotáhla. „Vyřeším si to sama.“

Žena lehce po třicítce by se vdávala až by brečela. Ale jak to navlíknout, aby si ji on vzal, bez předchozího mučení, přemlouvání, tedy pokud možno více méně dobrovolně. „Má o mě zájem jeden kolega. Fakt. Je u nás novej, toho neznáš. Hned jak mě viděl, říkal holkám z účtárny, že mě má plnou hlavu…“ Petr nevnímá, protože sleduje přímý přenos v televizi. „Tak si vezmi prášek, když tě bolí hlava," věnuje ji radu, ale ne pohled, který patří pokutovému kopu. Katalog svatebních šatů prudce přistane na konferenčním stolku. Láhev s pivem zavrávorá. „Co blbneš?!“ 

„Potřebuju poradit, holky, jak na něj.“ Svolala rychlou poradu.  V kuchyni se sešly kolem stolu jak sudičky. Petr se objevil ve dveřích: „Zas budete čarovat, holky? Tak to nebudu rušit,“ zachechtal se svému podařenému vtipu, z lednice čapl další láhev, která mlčí a spolupracuje, a zmizel. „S ním to bude těžký,“ konstatovala nejstarší, rozvedená a věčně nespokojená. „Tak si nech udělat dítě, pak nebude moct couvnout,“ řekla pomalu a opatrně. Čekala její zděšený pohled: „To ne, holky. To je blbý, jako podraz nebo tak.“ „A co kdybys mu to řekla narovinu?“ Rozsekla poradu nejmladší ze sněmu čarodějnic. Svobodná, nezadaná s třicítkou v nedohlednu. „Ses zbláznila?! Chlapům nesmíš nic říct narovinu! Musíš pěkně okolo, kličkovat kolem něj, zaonačit to tak, jako že na to přišel sám.“ Nechala se slyšet i třetí, majitelka pozoruhodné sbírky knih na téma „jak pochopit muže.“

Přitáhla ho silou vichřice k výloze. Skoro oblíznul sklo. „Vidíš je?“  Měla při tom tak pitomý výraz, že se na to snažil raději přijít sám. Bloumal očima po výloze plné růžových medvídků, prstýnků, hodinek. „Ty mi chceš koupit hodinky…ale to není až tak nutný. Ale hezký to od tebe je,“měl radost, že uhodl tak rychle důvod svého nuceného pobytu před výlohou klenotnictví. Zamračila se tak strašně, že se proměnil v provinilé děcko, které se nevzpouzelo, když ho popadla za loket a vtáhla dovnitř. „My se budeme brát. Z lásky. A chceme prstýnky, které já vyberu,“ vychrlila jedním dechem na prodavačku. Bradou naznačila, že i s ním se počítá: „A on je zaplatí.“

Pocítila obrovskou úlevu, že poprvé řekla narovinu, co chce. Navzdory tvrzení, že ženy nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou.