Ačkoli Pardubice, tedy místo, kde zatím ještě bydlím, moc tvrdohlavých odborů nezasáhla a autobus mě dneska svezl z jednoho konce města na druhý, na stávku jsem několikrát pomyslela a říkala si: škoda, že už nechodím do školy! Abyste rozuměli, mám čerstvě po maturitě a tak jsem ten náš žlutý institut už víc jak čtrnáct dní neviděla. Je mi ovšem jasné, že kdybych byla stále školou povinná, promodlila bych několik předešlých dní tak intenzivně, že by se podivil každý farář. Doufala bych, že stávka bude i u nás, že nebude autobusu, který mne každý den vozil cca dvacet minut do školy a samozřejmě bych pak ještě mlžila, že „pěšky je to daleko,“ což sice vcelku je, ale znám pár cenných školáků, které by ani několikakilometrová vzdálenost nedokázala zastavit od povinnosti učit se a klidně by tam šli třeba celý den. Chvála jim. Já jsem bohužel patřila do té úplně opačné skupiny a když se nad tím zamyslím, zařadila jsem se do jejího vagónu asi coby úplně první žáček z třídy první bé, do níž jsem někdy v minulém století (fíha!) nastoupila na základní škole.
Dobře si pamatuju ty šťastné obličeje zbylé dvacítky děcek, které nemohly dospat a první školní den je totálně nadchl. Mně už tehdy musely máma s babičkou tahat z postele, uklidňovat mě, když jsem brečela a uklízet moje blinkání, které ze mě coby malého nerváčka ono ráno vyšlo. A tak to zůstalo po třináct let, teda, to ranní blinkání časem odeznělo. Kdykoli jsem nemusela jít do školy, tak mě ani nenapadlo ráno vstát a když se mi zrovna chtělo předstírat nemoc nebo bolestivou menstruaci, předstírala jsem. Když se v zimě zpozdil autobus o necelou hodinu, ani mě nenapadlo jít na jiný.
Někdy si říkám, že dokopat se až k maturitě byl můj nadlidský výkon. No, to jsem možná psát neměla, protože teď každý poznal, že má tu čest s článkem od pořádné flákačky a bude-li to číst někdo od nás ze školy, tak musím doufat, že už mu/jí to bude fuk. Ale zpátky ke stávce; protože vím, že vidina autobusu, který se ráno nehne z konečné a tím pádem se vymaže vidina těžké a otravné písemky z fyziky nebo češtiny, umí báječně pohladit na duši, přeji všem stejně líným a nenadšeným žákům a studentům, aby je takovéto stávky potkávaly častěji. A jinak ať si odboráři dělají, co chtějí – já to vidím takhle, možná trochu dětinsky, ale aspoň mi to vyčarovalo potutelný úsměv na tváři, která už toho má dneska za sebou fakt dost. Tak doufám, že vašim širokým úsměvům zase napomůže dnešní komiks.
HK.
Publikováno na www.mammo.blog.cz, odtamtud URL.
