Košice, hranice a první večer v Mukačevu

Když se člověk probudí ve spacím kupé autovlaku a za oknem už není Česko, ale východní Slovensko. Těší se jaká bude cesta dál na východ.

Kysak a jedna stará příhoda

Ještě před hranicemi přišla zastávka, která v naší partě pravidelně vyvolává stejné vzpomínky – Kysak.

Právě tady jsme totiž před lety zažili evakuaci vlaku kvůli nahlášené bombě. Od té doby se z Kysaku stal tak trochu náš „symbol nervozity“.

A tak měl letos Martin pro jistotu připravené šampaňské – bez alkoholu.
Plán byl jednoduchý: pokud Kysak projedeme bez komplikací, bude se slavit.

Tentokrát jsme projeli.

Následovala rychlá snídaně – někdo volil sladkou, jiný slanou variantu – a pak už definitivně začala vykládka Moskvičů z vagónů a cesta směrem ke slovensko-ukrajinským hranicím.

Původně jsme měli v plánu hraniční přechod v Užhorod, ale posádka vozu, která nás vedla, znala aplikaci NaKordoni.eu, ve které lze zjistit aktuální vytíženost hraničních přechodů. A tak nastala změna plánů a zamířili jsme do Ubľa.

Milé bylo i setkání s cestujícími z autovlaku, kteří původně mířili do Užhorodu, ale nakonec se otočili a potkali jsme se právě tady. My jsme si je nepamatovali, oni nás ale ano – otázkou je proč asi.

Dvě hodiny na hranicích

Slovensko-ukrajinský hraniční přechod v Ubľa působil přesně tak, jak si člověk představuje místo mezi dvěma světy.

Kontroly, čekání, papíry a postupné odbavení tří veteránů – Moskvičů.

Celé to trvalo přibližně dvě hodiny. Už jsme si odvykli od toho, že vám někdo kouká do tašek, co tam máte.

Na hranicích se nás ptali, kam jedeme, a auta vzbuzovala pozornost téměř okamžitě. Moskviče na ukrajinských silnicích kdysi bývaly běžné, dnes už působí spíš jako připomínka jiné doby.

První střet s realitou Ukrajiny

První větší zastávka přišla v ukrajinském Perečíně.

A právě tam začaly být vidět první velké kontrasty.

Na jedné straně moderní supermarket, nové reklamy a běžný ruch města. Stačilo se ale otočit a člověk viděl staré garáže, oprýskané balkony a domy, které jako by pamatovaly úplně jiný svět.

Vedle moderní prodejny stály budovy, u kterých měl člověk pocit, že se každou chvíli rozpadnou.

Ukrajina nepůsobila jednotně. Spíš jako několik různých realit vedle sebe.

A pak přišel detail, který mě dostal.V obchodě prodávali vajíčka po jednom kuse do igelitového sáčku. Možná drobnost. Ale právě podobné drobnosti člověku nejvíc utkví v hlavě. U nás se vajíčka prodávají jinak.

Mukačevo a první večer ve městě války

Cesta k hotelu vedla jednosměrkami a člověk měl chvílemi pocit, že jinudy se tam snad ani nedá dostat. Po celém dni ale bylo hlavní, že auta konečně stála za zavřenou bránou hotelu.

To byla věc, kterou jsme při plánování řešili možná víc než běžní turisté.

Hotel působil klidně, čistě a až překvapivě útulně. Jenže hned před budovou visely fotografie padlých vojáků.

A právě v tu chvíli člověku definitivně došlo, že válka tady není jen zpráva z televize.

Je součástí každodenní reality.

„Češi dorazili do Mukačeva“

Když jsme plánovali cestu, řešili jsme hlavně otázku bezpečnosti.

Jestli je rozumné jet na Ukrajinu.
Jestli je rozumné jet tam starými Moskviči.
A jestli je větší riziko pro nás, nebo pro auta.

První den ale přinesl něco úplně jiného, než jsme čekali.

Po příjezdu se v místní facebookové skupině objevil příspěvek o tom, že do Mukačeva dorazili Češi s Moskviči. A reakce lidí byly překvapivě srdečné.

Děkovali nám, že jsme přijeli.

Stejně pozitivně působila i většina osobních setkání během dne.

Válka ve vzduchu. A lidskost kolem

První den na Ukrajině tak přinesl zvláštní směs pocitů.

Na jedné straně člověk vnímá, že válka je stále přítomná. Ne úplně viditelně, ale ve vzduchu. Ve fotografiích padlých. V otázkách, které by si jinde nikdo nepokládal.

Na druhé straně ale překvapí obyčejná lidskost.

Možná právě proto člověk podobné momenty vnímá mnohem silněji než doma.

Mapa dněšní cesty

Pokračování příště

Předešlé díly:

1. díl Odkaz

2. díl Odkaz