Druhý den v Mukačevu mezi tržnicí, aquaparkem

Když jsme plánovali cestu na Ukrajinu, hodně lidí se nás ptalo, proč tam vlastně jedeme. A popravdě – podobné otázky jsme si pokládali i my sami.

Je správné jet na dovolenou do země, kde se válčí?

Je vhodné projíždět městy, zatímco někde jinde lidé bojují o život?

Tyhle myšlenky s námi zůstaly i druhý den ráno v Mukačevu.

Přesně v devět ráno

Ve větších ukrajinských městech i v Mukačevu každé ráno v devět hodin z reproduktorů zní ukrajinská hymna.

Lidé se zastaví. Někdo jen na chvíli sklopí oči, jiný stojí úplně nehybně. A kolem vás jsou fotografie mužů, kteří často nebyli o moc starší než naši synové.

V tu chvíli člověku dojde, že válka není někde „daleko“.

Je součástí běžného dne.

A právě tehdy se nám znovu vracely otázky, které jsme řešili ještě před odjezdem.

Jestli je etické přijet do země ve válce.
Jestli není zvláštní být tady jako turista.

Jenže právě Mukačevo nám ukázalo i druhou stranu reality.

Lidé tu nežijí jen válkou. Musí pracovat, plánovat budoucnost, vychovávat děti a normálně fungovat. A možná právě proto byli rádi, že někdo přijel a utrácí zde peníze.

Přesto v člověku zůstává zvláštní směs vděčnosti a smutku.

A také obyčejná radost z toho, že žije v míru.

Snídaně levnější než doma

Snídani jsme si dali hned naproti hotelu v Lviv Croissants.

Ceny jsou v přepočtu zhruba o polovinu nižší než v Česku.

A druhé překvapení? Detaily kolem nás.

Třeba poštovní schránky na náměstí, které vypadaly skoro jako malé umělecké objekty.

Vajíčka po kuse a tržnice bez pozlátka

Pak jsme zamířili na místní tržnici.

To, čemu se u nás někdy říká „bezobalový prodej“ a bývá z toho moderní trend, je tady úplně běžná součást života.

Zboží volně vyskládané, zelenina naaranžovaná tak, že by se od místních prodejců mohli učit i někteří obchodníci v Česku.

A znovu ta vajíčka.

Prodávala se jednotlivě, vyskládaná do pyramid, a u každého plata bylo jedno rozklepnuté, aby zákazník viděl kvalitu žloutku.

Možná drobnost. Ale právě podobné momenty člověku zůstávají v hlavě nejdéle.

Most, který budil respekt

Později jsme pokračovali na další trh. Takový ten „klučičí“, kde člověk najde všechno možné – od součástek až po věci, jejichž účel většina lidí ani nepozná.

Cestou jsme ale museli přejít most, který v nás vyvolal větší emoce než některé horské silnice.

Stačilo se dotknout zábradlí a celé se rozvibrovalo. Pod nohama byly mezery, které člověku připomněly, že doma bychom podobnou stavbu nejspíš dávno zavřeli.

A přesto po něm lidé normálně chodili dál.

Podobné kontrasty jsme v Mukačevu viděli neustále. Krásné historické budovy vedle rozpadajících se domů. Moderní obchody a o pár metrů dál místa, která jako by uvízla v minulosti.

Moskvič mezi tržištěm a náhradními díly

Na trhu samozřejmě nemohla chybět ani zastávka pro naši autařskou část výpravy.

Pepíno si pořídil propojku na brzdovou trubku a ostatní benzínové pumpy, který stály v přepočtu 250 Kč.

A pak přišel moment, který nás potěšil možná víc než památky.

U krajnice stál starý Moskvič.

Cestou na oběd jsme procházeli kolem nádraží. Fotografování přímo v areálu nádraží není doporučené, a tak jsme pořídili jen několik snímků z přední části budovy.

Restauraci jsme měli vybranou kousek za nádražím. Krásné místo s příjemnou atmosférou, které znovu připomnělo typické ukrajinské kontrasty – zvenku obyčejná cesta a okolí, uvnitř luxusní prostor a výborné jídlo.

Taxíkem na hrad

Kilometrů v nohách rychle přibývalo, a tak padlo rozhodnutí, které by doma asi nikoho nenapadlo.

Na hrad jsme si objednali taxík.

Cena? V přepočtu kolem padesáti korun na osobu.

A tak jsme vyrazili vzhůru nad město.

Touha napsat názvy našich měst na tabuli návštěvníků byla nakonec silnější než jazyková bariéra. S pomocí Google Překladače se podařilo domluvit křídu od paní, která místo hlídala.

Kousek od hotelu jsme narazili na prodejnu Roshen.

A odolat ukrajinským sladkostem? Prakticky nemožné.

Večer pak zakončil moderní aquapark s venkovními bazény a léčivou vodou. U každého bazénu bylo napsáno složení minerálů i účinky na zdraví.

Sloupy, které si budeme pamatovat

Cestou zpět do hotelu jsme ještě dlouho pozorovali elektrické vedení.

Sloupy plné kabelů, smyček a propletenců, ve kterých by se člověk zvenku jen těžko vyznal. Na první pohled chaos. Ale nějak to funguje.

Pokračování příště.

Předešlé články:

1. díl: Odkaz

2. díl: Odkaz

3. díl: Odkaz