Proběhlo MDŽ

O“ rod“ tu běží? O „Navrátilová“ nebo „Červená“, tj.  o „-ová“ nebo „á“  tu běží? O psaní „i“ nebo „y“ v příčestí tu běží? Oč tu vlastně běží?

V České republice se hádáme  -schválně nepíšu, že diskutujeme- o „zviditelnění“ ženského či rodového principu v jazyce. Šermujeme skloňováním, gramatikou, tradicemi, nezvyklostí a neobratností novotvarů, důstojností, nesrozumitelností syntaktických konstrukcí, akademickými komisemi a nevím čím ještě vším. Řeší se to kupodivu i v jíných jazykových oblastech, kde by to laik ani akademik skoro nečekali vzhledem k typologii jazyka. Svět je naštěstí i naneštěstí globální vesnicí.  Tak na tom něco bude, že. Řeší se to kupodivu i v hispánském machistickém světě, v němž jako žena, bohemistka a hispanistka, česká důchodkyně a člověk momentálně žiju.

V početně druhém nejrozšířenějším jazyce v naší globální vesnici, ve španělštině (po mandarínské čínštině a před angličtinou) se v jistém oficiálním dokumentu – ústavě -  oslovují občané jako Venezuelci a Venezuelky, argentinská prezidentka se obrací na všechny občanky a všechny občany. To se nelíbí akademikům Španělské královské akademie (což je kodifikační lingvistická instituce obdobná Ústavu pro jazyk český, na rozdíl od něj zatížená koloniální minulostí a tudíž i takovým myšlením).

"Je to více kulturní problém než nějaký ten lingvistický, je to problém reálného významu“, definuje přístup devadesátiletý argentinský dramatik, herec a romanopisec Carlos Gorostiza.

„Když přeháníme rozbor sexistického vyjadřování, stavíme propast mezi vyjadřováním v soukromí a na veřejnosti", prohlásil spisovatel Pablo De Santis.

A přesně to vystihla argentinská lingvistka a publicistka Ivonne Bordelois: "Nejde o gramatiku, ale o to, kdo má právo interpretovat jazykové normy.“

„Spíš než o lingvistiku jde o demagogii“, říká Abelardo Castillo.

Osobně dodávám, že souhlasně zdravím, doufám, že ještě současného, ředitele Ústavu pro jazyk český, p. Karla Olivu, který v kostce říká: Obé, jak tradicionální normativní i tzv. progresivní feministické řešení jsou špatná.

Co takhle nechat to na svobodné vůli uživatelů jazyka (jak učinili v některých slovanských zemích) a prostě počkat, jak se to vyvrbí v existenci vedle sebe (viz notoricky známý příklad „nosočistopleny“?