Jak stávkovat ve školství?

S českými školskými odbory bych nestávkovala. Styděla bych se za odborářské diletantství a připadalo by mi nedůstojné protestovat ve stádu. O důvodech současné stávky českých učitelských odborů nemluvě.

V několika zemích dvou kontinentů, kde jsem jako učitelka pracovala, se také protestovalo i stávkovalo. Za platy, proti školským opatřením. Nechápu, proč podle slov p. Dobšíka nestihly odbory protest za týden zorganizovat (v desetimilionovém Česku je asi 5 500 základních a středních škol a na sto tisíc učitelů, z toho se plánuje zapojit do výstražné stávky asi 1 600 škol a 20 000 učitelů). Někteří symbolicky. Učitelé nebudou hodinu učit, budou si s dětmi povídat -  i o stávce.

Také chci povídat o stávkách učitelů (nikoliv studentů):

V patnáctimilionovém Chile v devadesátých letech stávkovali učitelé státních škol jedné provincie po tři týdny za vyšší platy, ministr školství opáčil:“ Na stávku máte ústavní právo, ale já mám ústavní povinnost zajistit předepsané vzdělávání dětí a vy musíte plnit podepsané pracovní smlouvy. Takže buď zameškané hodiny nahradíte o sobotách a nedělích a zasedneme k jednacímu stolu nebo nedostanete plat za tři týdny a vaši žáci nedokončí ročník kvůli nenaplněnému počtu hodin.“  Učilo se o víkendech, což se nelíbilo hlavně rodičům dětí, takže zvýšení platů prosadili rodiče v patřičných správních a zřizovatelských orgánech.

Ve čtyřicetimilionové Argentině se platové rozpětí učitelů na státních školách značně liší (5.100 pesos hrubého v jižní provincii, v severních krajích země jen přibližně 2 500 pesos měsíčně). Minimální plat - 1740 pesos. Zažila jsem hlučné průvody učitelů s bubny a transparenty, okupační stávky, v některých provinciích se neučilo i 50 dnů šk. roku. Žáci postoupili do dalšího ročníku dekretem bez znalostí. Platy se zvýšily,  když se protestovalo před volbami. Při špatném načasování nic. V době stávky se pobírá základní plat stanovený kvalifikační komisí při přijetí do vzdělávacího systému. Neprotestuje se jen kvůli platům. V Buenos Aires se právě nyní učitelé perou s metropolitní vládou o kvalifikační komise. Tyto komise mají přijímat nové učitele do systému a každoročně ohodnotit stávající. Závisí na nich platový postup nebo sestup. Zasedají v nich osoby jmenované zřizovatelem a třetina z počtu musí být odboráři z různých odborových sdružení pedagogů. Fungují špatně a pomalu. Přesto učitelé nechtějí efektivnější řízení, bojí se privatizace školství. Po útoku najatých gueril na městský parlament se dospělo ke kompromisu – snížil se počet členů výborů i počet odborářů. Stávkujícím učitelům vzal ministr školství prostávkované dny z prázdnin a strhnul jim je i z platu.

Český protest je pro mě divný, učitelky a učitelé dostávají přidáno jako celek a protestují proti tomu. Mají málo sebevědomí nebo moc žárlí na mladší? Všimla si česká povaha, že záleží na tom, je-li ředitel školy typem úředník, manažer nebo „jánabráchař“, milovník opačného pohlaví , moci nebo idiot? (totéž v ženském rodě).  A na tom, kdo a co je školní odborář? Totéž v ženském rodě. A že záleží na rodičích a jejich sdružení  či spolku? Rodiče přece musí požadovat po státu, tj. jeho činitelích, plnění ústavní povinnosti - zajištění řádného školního vzdělávání.

Kdybych byla starší českou učitelkou, kterou přeřadil ředitel do nižšího tarifu, soudila bych se o výši platu, klidně po léta a se zpětnou platností, odbory by mi měly zaplatit advokáta a soudní náklady, léta jsem platila příspěvky přece, pomohlo by se precedentně a adresně.

Byla jsem učitelkou (státní i soukromou v ČSSR, ČR i v cizině). Učiteli byli oba mí životní partneři, je jí i jedna z dcer. Učili jsme a učíme na základních a středních školách, na univerzitách, v jazykovkách a vzdělávacích institucích. Pod příspěvkovou organizací MŠMT- jsem pracovala devět měsíců a tři měsíce jsem pobývala s dávkou 7.500,- Kč v nezaměstnanosti na úřadu práce. Neprotestuju, souhlasila jsem tehdy, jako postkomunistická ovce, se smlouvou. Chtěla jsem učit a po celý život jsem si udržovala i jiné zdroje obživy.