Hamletův dědeček dostane 125 000 eur!

Před asi 12 lety jsem ukecala své přátele - dokumentaristu Pavla Kouteckého a hudebníka Jana Buriana, ať se mnou za ním jedou. Skákala jsem radostí. Poslala jsem z Prahy fax, že bych ho chtěla vidět, protože mě okouzlil už dávno a jsem po léčení se s rakovinou nucena volat spolu s jeho smajlíkem: "Help! / El siglo XX y yo nos estamos muriendo". („Pomoc! XX. století a já právě umíráme.“).

Umřelo 20. století a bohužel i Pavel Koutecký. Honza žije normálně, já si užívám života na přidanou a Hamletův dědeček je svěží a bystrý i v devadesáti sedmi letech. Tehdy jsme natáčeli v Chile dokumenty na základě knihy Chilský deník pro Nadaci Film a sociologie a pro ČT. Hledali jsme cestu, na návsi přímořské osady Las Cruces jsem se zeptala mladé ženy s děckem, zda neví, kde je tady dům básníka Nicanora Parry. „Jo, to teda vím, tohle je jeho vnouček“. Byla to jeho milenka a hospodyně.

Pak už to má někde Burian nebo Kouteckého dědicové na filmových kazetách, protože na sestříhání reportáže o patrně největším žijícím básníkovi španělského jazyka nikdo nedal ani korunu.

Návštěvu jsem prožila v opojení a vůbec v tranzu. Don Nicanor vypadal v tehdejších pětaosmdesáti sexy – bělovlasý, tmavé pleti, vybraně neformálně oblečený, jiskřivých očí a intelektu. Pohladil po hlavě synka své dcery, známé chilské rokerky Palomy, políbil se s mladičkou milenkou, objal nás jako staré známé - tak vy jste z Kafkovy Prahy, a ty máš, smysl pro humor, mrknul na mě, ostatně jako Kafka, tomu jsem se při čtení moc nasmál-, překvapil a udivil nás, zvyklé na ponuré výklady Kafkova díla.

Obrátil se na vnoučka s divnou otázkou: „Jak se dnes jmenuješ?“  Mlčel. Dědeček objasnil:“ Žije se mnou a s mou partnerkou, dcera musí po koncertech. Jmenuje se Cristóbal (Kryštof).  Jenomže zavolala si mě učitelka ze školky a říká – váš vnuk má krizi identity, zajděte za psychologem.  Několik dní říká, že se jmenuje Hamlet. Musel jsem se zasmát. Překládám teď Hamleta od Shakespeara a Kryštůfek celé dny slyší, jak si nahlas přeříkávám, jestli se to tak hodí na jeviště. Bude si nejspíš říkat taky Laertes nebo tak někdo.“

Při obědě jsme kukuřičné závitky zalévali chilským červeným, pak moji společníci  filmovali a já si povídala s Donem Nicanorem. O tom, jak byl vyobcován levicovou intelektuální scénou v 60. letech, protože přijal pozvání na čaj od  první dámy USA  P. Nixonové, o Praze, kde kdysi byl na zamiloval se do jakési Aleny z ul. Komunardů, a že bych ji měla hledat a jak by se chtěl ještě jednou do Prahy podívat, ale muselo by to mít účel, nejezdí dávno jako turista. Ptal se po Lumíru Čivrném, svém někdejším překladateli, tomu jsem ještě krátce před smrtí pozdrav vyřídila. Parru do češtiny  však už překládají mladí – např. Petr Zavadil. Alenu jsem nenašla.

Pochopitelně jsme probírali literaturu a Parrovy „antibásně“ ( snad  má nakl. Mladá Fronta ještě na skladě Básně proti plešatění) a „ aforismy v artefaktech“ - při pohledu na šicí stroj jeho maminky s antibásnickou cedulí "Stroj na umění mámy Violety Parrové"  jsem nemohla zadržet dojetí. Až umřu, moji přátelé možná budou vzpomínat s písní mladší sestry Nicanora Parry: „Živote, děkuju ti za oči, pláč, ruce, nohy, lásku, za všechno, co jsi mi dal“. Violeta se zastřelila. Ostatně celá Parrovic rodina je umělecká – lidoví zpěváci, cirkusáci, skladatelé, baleťáci. Potomci chudých rodičů z chudého kraje. Nicanor se však živil jako matematik a fyzik, také na univerzitách v USA.  V domě je i grafický artefakt severoamerické sochy Svobody a pod ním nápis „Jsem frigidní, hejbnu se jen za účelem zisku“.  Na staré tabuli, kde měl napsané dosud nepublikované aforismy stálo: „Nezávisle na systému, ti nahoře se dají pocítit těm dole.“

Dávno předvídal a žil a žije i virtuální realitu: Jeho Imaginární muž si „Za nocí imaginární luny představoval imaginární ženu, která  mu nabízí svou imaginární lásku, znovu cítil stejnou imaginární bolest, znovu rozbušila srdce imaginárního muže tatáž imaginární rozkoš…“

S vděčností za poskytnutou krásu jen vzpomínám. Odborná pojednání jistě budou porůznu v českém tisku. Dávno si podle mě zasloužil Nobelovku za literaturu. Tak aspoň „Nobelovku“ hispánského světa za rok 2011 zvanou Premio Cervantes a s ní ony tisíce eur.