Potkala jsem Air Force One

Ne na letišti, ale na odpočívadle v Mkatě. A právě tam mi znovu došlo, že v Tanzanii se většinou necestuje proto, že je víkend a člověk má chuť vyrazit na výlet.

Pokud jste někdy jeli po hlavní silnici směrem na Arushu nebo Tangu, možná to místo znáte. Autobusy tu zastavují na jídlo, toaletu a chvíli odpočinku. A pak se prostě pokračuje dál.

A právě tam jsem ho uviděla.

Air Force One.

Usmála jsem se.

Nebyl to prezidentský speciál. Jen obyčejný autobus. Ale ten název mě pobavil. A zároveň mi připomněl, jak rozdílně vnímáme cestování.

Když se u nás řekne „jedeme na výlet“, většinou tím myslíme něco příjemného. Víkend, změnu prostředí nebo prostě chuť někam vyrazit.

Jenže v masajské komunitě, která se stala mým druhým domovem, se většinou necestuje jen tak. Cestuje se do školy, na trh, k lékaři, na návštěvu rodiny, na svatbu, na pohřeb nebo do kostela.

Cesta je prostředek. Důležité je to, co člověka čeká na jejím konci.

To samozřejmě neznamená, že by lidé necestovali rádi. Jen samotná představa víkendového výletu pro radost je na venkově výjimkou.

A stejně jako každá cesta má svůj důvod, má i svůj způsob. Podle vzdálenosti, stavu cest nebo toho, co je potřeba převézt. Někdy se jede autobusem, jindy na motorce, pronajme se bajaji (tuk-tuk) a občas se cestuje i na korbě náklaďáku.

Jenže ani cesta s jasným cílem nemusí proběhnout podle plánu.

Když jsem se loni vracela do Dar es Salaamu, odkud jsem měla druhý den odletět do Evropy, vypadalo všechno jednoduše.

V předchozích dnech ale hodně pršelo.

Na rozbahněné cestě zapadl náklaďák.

Jeden autobus se ho pokusil objet.

Zapadl také.

Další zkusil totéž.

Se stejným výsledkem.

Motorky ještě projely, autobusy neměly šanci.

A tak někdo odjel na motorce shánět traktor a všichni čekali.

Řidiči, cestující i prodavačky jízdenek.

Nikdo nekřičel.

Nikdo se nehádal.

Nikdo nenadával.

Čekalo se.

Některé ženy, které v autobuse prodávaly jízdenky, mě už znaly z předchozích cest. Přišly se pozdravit a za chvíli už se upravovaly šátky a řešilo se, kdo bude stát vedle koho.

Možnost společné fotografie s Evropankou, která žije v masajské buši, byla zkrátka příliš lákavá a okolnosti k tomu vybízely.

A právě tehdy se objevilo bílé terénní auto.

Sjelo ze silnice a pokusilo se problém objet po travnatém terénu.

Manžel se na něj chvíli díval. Pak se rozběhl a za chvíli už na mě mával.

„Pojď!“

Když jsem přišla blíž, vystoupil z auta mladý masajský válečník v tradičním oblečení. U pasu měl mačetu, na krku korálkové ozdoby a na hlavě sluneční brýle.

Teprve když jsem nakoukla dovnitř, zjistila jsem, že kromě řidiče sedí v autě ještě další dva masajští válečníci – morani.

O pár minut později jsme se už s nimi mačkali na zadním sedadle a mířili do Handeni.

Poslední autobus do Dar es Salaamu totiž odjížděl z Handeni ještě to odpoledne. Kdybychom ho nestihli, druhý den bych do Evropy neodletěla.

„Máme štěstí,“ usmál se Luka.

„Masaj jinému Masajovi pomoc většinou neodmítne.“

A měl pravdu.

Tenkrát mě Tanzanie díky masajské soudržnosti zpátky do Evropy nakonec pustila.

Co má společného tanzanské Air Force One a bílé terénní auto plné masajských bojovníků?

Vlastně téměř nic.

Jen mi obojí připomnělo, že člověk nemusí cestovat prezidentským speciálem, aby zažil něco, na co se nezapomíná.

A myslím, že ani skutečný Air Force One by člověku podobný zážitek nenabídl.

A protože ne všechny mé cesty vedou do Evropy, příště můžete se mnou vyrazit do masajského kostela na velikonoční oslavu.

Autorka článku je i autorkou fotografií.