Polibky před ostatními? V buši má intimita jiné hranice

Držení za ruku, objetí nebo polibek jsou pro nás běžné projevy náklonnosti. V prostředí, ve kterém žiji v Tanzanii, ale partnerská intimita patří mnohem víc do soukromí.

Kdyby mě manžel před svými rodiči objal a políbil, asi bychom se necítili úplně dobře ani jeden. Ne proto, že by nám to někdo zakázal. Jsme manželé, žijeme spolu a nikoho samozřejmě nepřekvapuje, že se máme rádi. Jen některé věci se u nás doma před ostatními jednoduše nedělají.

Nejde přitom jen o Masaje. Ani mezi našimi svahilskými sousedy neuvidím manželské nebo partnerské páry, jak se před ostatními líbají, objímají nebo sedí těsně přitisknutí k sobě. O jejich vztahu všichni ví, ale fyzické projevy náklonnosti patří do soukromí.

Když někde žijete, podobné věci odpozorujete. Vidíte, jak se lidé k sobě chovají, co se dělá před rodiči nebo před staršími a co už zůstává mezi dvěma lidmi. Nikdo mi nemusel vysvětlovat, že před Lukovou rodinou není úplně nejlepší nápad začít se s ním objímat.

Doma v bomě.

Na Zanzibaru je to jiné

Na sociálních sítích občas vidím páry Evropanek a Masajů, které se drží za ruce, objímají nebo dávají pusu před kamerou. Neberu to jako něco špatného a rozhodně nehodnotím jejich vztahy. Jen tohle z prostředí, ve kterém žijeme my, neznám.

Řada těchto párů žije v turistických oblastech. Tam se mladí muži denně potkávají s Evropany, pracují s turisty a pohybují se v prostředí, kde jsou veřejné projevy náklonnosti normální.

Zároveň samozřejmě vůbec nevím, jak se stejné páry chovají ve chvíli, kdy přijedou domů k rodičům nebo mezi starší členy rodiny. Sociální sítě ukazují jen malý výsek života a z fotografie nebo videa se nedá poznat, jak jejich vztah vypadá doma. I když v našem případě by podobná videa určitě vyvolala v rodině značný rozruch a možná u některých členů i jistou nelibost.

Zanzibar je úplně jiné prostředí než náš domov v buši. Místní život se tu mnohem víc potkává s turistickým světem.

I my s manželem jsme před několika lety trávili několik dní před mým odletem do Evropy na Zanzibaru. Pár už jsme nějakou dobu byli, jen jsme byli daleko od domova, od rodiny a od lidí, kteří nás znali.

Jednou jsme šli po pláži a Luka mě vzal za ruku. Doma by to před ostatními udělal jen v případě, že bych padala na zem a chtěl mě zachytit, ale rozhodně ne jako projev náklonosti. A když mě pak večer chtěl na pláži políbit, ještě se předtím rozhlédl, jestli se někdo nedívá.

Pamatuji si, že mě to tehdy trochu pobavilo. Byli jsme na místě plném turistů, daleko od jeho vesnice, a on se stejně nejdřív podíval kolem sebe.

Večer na zanzibarské pláži. Právě tady jsme kdysi zažili, jak rozdílně mohou stejné věci působit doma a daleko od něj.

Soukromí hledáme v buši

Doma je téměř pořád někdo kolem nás. Žijeme v bomě s rodinou, lidé přicházejí a odcházejí, někdo něco potřebuje, někdo se zastaví, většinu času trávíme venku. Soukromí samozřejmě máme, ale není to stejné jako zavřít za sebou dveře bytu a být celý večer ve dvou.

Proto pořád chodíme randit do buše. I po svatbě. Prostě se zvedneme a jdeme se projít někam, kde budeme chvíli sami. Žádná restaurace, žádná kavárna, většinou ani žádný konkrétní cíl. Prostě se jdeme projít a máme chvíli pro sebe.

Když jsme ještě nebyli manželé, mělo to trochu jiný nádech. Přesto na tom zůstalo něco z našeho tehdejšího randění. Dokud jsme poblíž domova nebo potkáváme další lidi, jdeme vedle sebe. Až když jsme sami, vezmeme se za ruce.

Při prvních návštěvách jsem samozřejmě spoustu věcí nevěděla. Nikdo ode mě ani nečekal, že budu přesně tušit, jak se mám v každé situaci chovat. Dnes už většinou vím, jak to u nás chodí. A když nevím, pořád se raději zeptám, abych rodině nezpůsobila nějaké faux pas.

Nesnažím se chovat úplně stejně jako masajské ženy a nepřevzala jsem všechno, co bylo přirozené Lukovi. Vyrostla jsem někde jinde a do našeho vztahu jsem si přinesla svoje zvyky i představy. Ve vztahu jsme si spoustu věcí nastavili po svém. Někde se přizpůsobil on, někde já. Třeba při příjezdu nebo příchodu jednoho z nás domů.

U nás v Česku je v mnoha párech a rodinách normální, že se partneři při návratu obejmou nebo políbí před ostatními. U nás doma v Tanzanii to tak ale není. Když se Luka nebo já vrátíme odněkud zpět domů, normálně se přivítáme a polibek si necháme na chvíli, kdy budeme sami. Počkáme, až za námi zaklapnou dveře domu.

I po svatbě je v tom pořád kousek pocitu, jako bychom spolu chodili tak trochu „na tajňačku“. Ne proto, že by naše láska musela být tajná. Jen nemusí být veřejná.