Mezi lidmi, a přesto sama.

Sedíte mezi lidmi, které máte rádi. Všichni kolem vás mluví, smějí se, někdo něco vypráví, ostatní reagují. Občas se usmějete také, protože podle tónu hlasu poznáte, že právě zaznělo něco vtipného. Jenže vůbec netušíte, co.

Přesně tak jsem se hlavně na začátku svého života v Tanzanii cítila poměrně často.

U nás doma se totiž nemluví svahilsky ani anglicky, ale jazykem maa. A já mu tehdy nerozuměla prakticky vůbec.

A popravdě, ze začátku nebyla vždycky záchranou ani angličtina. Člověk si může myslet, že anglicky umí docela dobře, a pak zjistí, že si musí chvíli zvykat i na úplně jinou výslovnost. Slyšíte třeba něco jako „chér“ a chvíli přemýšlíte, jestli se mluví o židli – chair – nebo o kostele – church.

Dnes už mi to vůbec nepřijde. Člověk si zvykne a většinu věcí samozřejmě pochopí z kontextu. Horší to bývalo při telefonátech nebo hlasových zprávách, kde žádný výraz ve tváři ani okolní situace nepomohly. To byla ze začátku občas docela pátrací akce.

Jenže s maa nepomohl vždycky ani kontext.

Seděla jsem mezi rodinou nebo přišla návštěva a rozhovor se přirozeně rozběhl. Lidé si povídali, smáli se, vyprávěli si, co se kde stalo. Já seděla mezi nimi a poslouchala proud slov, kterému jsem nedokázala přiřadit význam.

Navenek jsem většinou nedala nic znát. Uvnitř mi ale někdy bylo opravdu smutno.

Člověk může být obklopený lidmi, a přesto se cítit úplně sám.

Proč mi to nikdo nepřeloží?

Ze začátku jsem navíc nechápala jednu věc. Proč mi manžel průběžně nepřekládá?

Vždyť přece musí vidět, že vůbec nevím, o čem se mluví.

Když se všichni začali smát, netušila jsem proč. Když někdo vyprávěl dlouhý příběh, nevěděla jsem, koho se týká ani co se stalo. A když se rozhovor po půlhodině posunul úplně jinam, já stále seděla na stejném místě a snažila se alespoň z výrazů ve tvářích pochopit, co se kolem mě odehrává.

Několikrát jsem Lukovi později říkala, jak těžké to pro mě je. Myslím, že jsem u toho měla i slzy na krajíčku.

A tehdy jsem pochopila něco, co se v mezikulturním vztahu může stát velmi snadno. Jemu totiž vůbec nedošlo, jak se cítím. Ne proto, že by mu to bylo jedno. Prostě něco takového nikdy nezažil.

Řekla jsem mu tehdy zhruba toto: „Představ si, že sedíš v Česku, všichni kolem tebe mluví česky a ty nerozumíš vůbec ničemu. Všichni se smějí, povídají si a ty nevíš, čemu. Jak by ses cítil?“

Až takhle jednoduchý příklad mu pomohl pochopit něco, co pro mě bylo naprosto samozřejmé.

Vysvětlil mi ale, že ani on nemůže kdykoli jednoduše vstoupit do rozhovoru a začít mi překládat.

Když mluví starší člověk, není samozřejmé mu skákat do řeči. Pokud přišla návštěva a něco vypráví, nemůže Luka každých pár vět rozhovor přerušit, otočit se ke mně a začít překládat. A samotnému člověku, který mluví, často vůbec nedojde, že já vlastně celé vyprávění jen sleduji jako němý film. Nikdo mě nechtěl odstrčit. A přesto jsem se odstrčená cítila.

Život v jiné kultuře není jen o tom naučit se pár slov, zvyknout si na jiné jídlo nebo přijmout, že den funguje trochu jinak než doma.

Musíte pochopit i pravidla, která vám nikdo předem nevysvětlí, protože pro ostatní jsou natolik samozřejmá, že je ani nenapadne o nich mluvit.

A stejně tak oni postupně chápou víc i vás, takže dnes už je to jiné.

Něco z jazyka Masajů už pochytím, ale mnohem důležitější je, že jsme si postupně našli způsob, jak spolu fungovat.

Vědí, že nerozumím všemu. A tak se někdy rozhovor sám od sebe na chvíli zastaví, někdo mi krátce vysvětlí, o čem je řeč, ukáže mi, co se právě stalo, nebo přeloží větu, kvůli které se všichni smějí.

Nemuseli jsme si to nijak oficiálně domlouvat. Prostě se to časem stalo součástí našeho společného života.

Když ale přijde někdo cizí, může se situace vrátit skoro přesně na začátek. Návštěva mluví maa, rozhovor plyne dál a já opět nerozumím velké části toho, co se kolem mě děje.

Jenže tentokrát už to prožívám jinak.

Vím, že mě nikdo záměrně neignoruje. Vím, proč rozhovor nejde neustále zastavovat. A vím také, že mi někdo později řekne, o čem se mluvilo.

Nejsem návštěva. A právě v tom je rozdíl

Jako návštěvník můžete očekávat, že se vám někdo bude věnovat, vysvětlí vám, co se děje, bude překládat a pomáhat vám orientovat se.

Jenže pokud chcete být součástí každodenního života rodiny a komunity, nemůže se všechno neustále přizpůsobovat vám.

Já jsem přišla do jejich světa. Do jejich rodiny, tradic a způsobu života, který fungoval dávno přede mnou.

A od začátku jsem sama vnitřně cítila, že já budu ta, která se musí přizpůsobit víc.

Neznamená to, že se má člověk vzdát sám sebe nebo přijmout všechno bez otázek. Znamená to ale pochopit, že pokud bych očekávala, že se každý začne chovat podle toho, na co jsem zvyklá já, pravděpodobně bych tam navzdory manželství s Lukou nikdy nebyla ničím jiným než návštěvou.

Možná by náš vztah s Lukou fungoval dál, ale mnohem těžší by bylo najít skutečné místo v jeho rodině.

A právě rodina je v našem každodenním životě přítomná mnohem víc, než jsem na to byla zvyklá z Česka.

Nemůžu tedy přijít do prostředí, kde lidé celý život určitým způsobem komunikují, respektují starší, přijímají návštěvy a tráví společně čas, a očekávat, že se všechna ta pravidla změní jen proto, že já je neznám.

Někdo by možná podobné situace dávno vzdal. A popravdě, někdy jsem i chápala proč.

Mezikulturní vztah totiž není jen romantický příběh o dvou lidech z různých konců světa. Přinese vám spoustu krásných věcí, nové zkušenosti a pohled na svět, ke kterému byste se jinak možná nikdy nedostali.

Zároveň je ale obrovskou zkouškou trpělivosti, tolerance a především komunikace.

Musíte si totiž vysvětlovat i věci, které by vás ve vztahu s člověkem ze stejného prostředí vůbec nenapadlo vyslovit. Proč mě něco zranilo. Proč jemu moje reakce připadala zvláštní. Proč je něco pro mě samozřejmé a pro něj vůbec ne.

Časem jsem se ale naučila i něco jiného – že nemusím rozumět každé větě a vědět o všem, co se právě probírá. Něco pochytím sama, něco mi někdo vysvětlí a něco mi prostě uteče.

Přiznejme si, když se vyprávění táhne dlouho a většině z něj nerozumíte, začne to být po nějaké době i docela únavné. Jen tak vstát a odejít ale není slušné, je to bráno jako neúcta. Když je ale vyprávění opravdu dlouhé, většinou se „naštěstí“ dřív nebo později najde nějaké dítě, které udělá dostatečný rozruch na to, aby se hovor na chvíli přerušil a byl prostor vysvětlit mi, o čem je vlastně řeč.

Pak se vyprávění zase rozběhne, já se na chvíli chytím – a když znovu ztratím nit, už mě to dávno nerozhodí tak jako kdysi. Aspoň mám chvíli na přemýšlení třeba o tom, o čem vám napíšu příště.

Autorka článku je i autorkou fotografií.