Kolik stojí jeden lidský život? Otázka, kterou jsem nikdy nechtěla řešit

Vážně nemocné dítě, strach o jeho život a vedle toho otázka, kterou u nás většinou řešit nemusíme: kde vzít peníze na léčbu. Poslední dny mi ukázaly tanzanskou realitu mnohem blíž, než bych chtěla.

Ještě před pár dny jsme řešili hlavně to, jak se Rahabu zotaví po operaci.

Osmnáctiměsíční holčička z naší rodiny v Tanzanii už měla jeden zákrok za sebou. Rodina ho dokázala zaplatit z vlastních prostředk a s pomocí místní komunity. Jenže místo očekávaného zotavování přišly komplikace.

A s nimi zpráva, kterou nechcete slyšet nikdy: Rahabu potřebuje další, tentokrát životně důležitou operaci.

V tu chvíli šlo samozřejmě především o jediné – aby ji zvládla. Jenže téměř současně přišla i druhá realita. Na další zákrok a následnou péči už možnosti rodiny ani komunity nestačily.

Najednou nešlo jen o to, co říkají lékaři, ale také o to, kolik je potřeba zaplatit a jak rychle se ty peníze podaří sehnat.

A právě tehdy jsem si naplno uvědomila něco, co je pro nás v Česku u většiny akutní nemocniční péče téměř neviditelné.

Že mezi větou „potřebuje operaci“ a samotnou operací může stát ještě jedna zásadní otázka:

Kdo ji zaplatí?

Když nestačí jen dostat se k lékaři

V Česku máme spoustu důvodů si na zdravotnictví stěžovat. Čekací doby, nedostatek lékařů, přetížený personál. Samozřejmě i u nás existují situace, kdy některou léčbu, léky nebo zdravotní pomůcky zdravotní pojišťovna nehradí.

U běžně hrazené hospitalizace ale většinou neřešíme, kolik stojí samotné lůžko, vyšetření, operace, antibiotika, léky proti bolesti nebo výživa. Když lékař řekne, že dítě musí na operaci, hlavní otázkou pro rodiče bývá, jak zákrok dopadne a kdy se dítě uzdraví.

Ne jestli budou mít dost peněz, aby se vůbec mohlo léčit.

A právě tohle mi poslední dny znovu připomněly jako jednu z těch samozřejmostí, jejichž hodnotu si člověk často uvědomí až ve chvíli, kdy ji samozřejmou mít přestane.

V Tanzanii může být finanční stránka léčby součástí problému od samého začátku.

A neplatí, že řešením je prostě odjet do státní nemocnice, protože tam je péče zadarmo.

Není.

I ve státní nemocnici se platí za vyšetření, léky, zákroky a další péči. Částky mohou být nižší než v soukromém zařízení, ale pro rodinu, která nemá větší finanční rezervu, mohou být pořád obrovské.

Navíc účet nemocnice nemusí být zdaleka jediným výdajem.

Ať už jde o dítě nebo dospělého, musí s ním zůstat rodič nebo další příbuzný. Ten si musí najít ubytování někde v dosahu nemocnice a zaplatit ho. Musí řešit vlastní jídlo a podle konkrétní nemocnice a situace také jídlo pro pacienta, protože ani to není automaticky zajištěné. K tomu se přidává doprava a všechny další běžné výdaje spojené s tím, že několik dní nebo déle nejste doma.

A pro rodinu z venkova nejde jen o peníze.

Rahabina maminka byla do té doby nejdál ve větší vesnici. Najednou se s vážně nemocným dítětem ocitla v pulzujícím velkoměstě, jehož fungování vůbec nezná.

Musí se zorientovat v nemocnici, vědět, kam jít, koho se zeptat, co je potřeba zaplatit, kde sehnat jídlo a kde bude rodina spát. A to všechno ve chvíli, kdy má především strach o vlastní dítě.

Pro nás může cesta do nemocnice ve velkém městě znamenat nepříjemný nebo vyčerpávající den. Pro člověka, který celý život žije v malé komunitě daleko od městského ruchu, je to úplně jiná situace.

Nemoc tak pro rodinu neznamená jen zaplatit lékaře.

Může znamenat na několik dní úplně změnit fungování celé rodiny, opustit prostředí, které znáte, a pokusit se zorientovat v místě, které je pro vás cizí právě ve chvíli, kdy na to máte nejméně sil.

Když se zdravotní problém změní v problém celé rodiny

Tohle je zároveň jedna z věcí, ve kterých se život, který znám z Tanzanie, liší od našeho.

Rodina tam zpravidla nekončí u rodičů a jejich dětí.

Když se něco stane jednomu člověku, nějakým způsobem se to dotkne ostatních. Někdo hledá peníze, někdo zůstane s nemocným, někdo se postará o další děti doma, někdo řeší dopravu nebo ubytování, někdo obvolává další příbuzné.

Ne proto, že by měli někde schovaný společný fond na mimořádné události.

Právě naopak.

Peníze se shánějí tam, kde zrovna jsou. Někdo má něco málo u sebe, někdo může něco půjčit, někdo zkusí požádat další členy rodiny a velmi často přispěje nějakou částkou i samotná komunita.

A někdy už prostě není kde vzít.

Jenže nemoc nepočká, až bude po sklizni. Nezajímá ji, kdy někdo prodá kozu, krávu, dostane zaplaceno nebo sežene člověka, který mu půjčí.

U malého dítěte už vůbec ne.

A právě to pro mě bylo na celé situaci asi nejtěžší.

Neřešili jsme nějaký plán do budoucna, u kterého lze říct: teď na něj nemáme, uděláme to za měsíc.

Tady šlo o čas a neměli jsme ho mnoho.

Šest tisíc kilometrů daleko

Já jsem navíc seděla v Česku.

Telefon v ruce, zprávy z Tanzanie, komunikace s rodinou, s nemocnicí, převody peněz a pořád dokola stejné počítání.

Kolik už je zaplaceno?

Kolik ještě potřebujeme?

Co bude potřeba zaplatit dál?

Možná právě tehdy mi poprvé došlo, jak zvláštní je vůbec přemýšlet o lidském životě prostřednictvím čísel.

Na jedné straně dítě, které potřebuje lékaře.

Na druhé straně částka.

A mezi tím rodina, která musí během několika hodin vymyslet, kde ji vezme.

Na dálku navíc nemůžete udělat skoro nic z těch věcí, které by člověk dělat chtěl. Nemůžete být v nemocnici. Nemůžete obejmout mámu nemocného dítěte. Nemůžete se jít osobně zeptat lékaře, co bude následovat.

Můžete ale zkusit požádat o pomoc další lidi.

Pomohli lidé, kteří Rahabu nikdy neviděli

Když už možnosti rodiny a místní komunity nestačily, zkusila jsem požádat o pomoc i tady v Česku.

A stalo se něco, co je pro naši rodinu v Tanzanii možná stejně těžko pochopitelné jako pro mě samotnou celá situace.

Pomohli úplně cizí lidé.

Lidé, kteří Rahabu nikdy neviděli. Neznají její rodiče. Nikdy nebyli v naší vesnici, možná ani v Tanzanii.

Někdo poslal stokorunu, někdo několik set korun, někdo víc, někdo méně. A právě v těch chvílích jsem si znovu uvědomovala, že za každou částkou je konkrétní člověk, který se rozhodl, že mu osud cizího dítěte není lhostejný.

Pro nás je jednoduché říct, že se lidé prostřednictvím sociálních sítí spojili a pomohli.

Pro část naší rodiny v Tanzanii je ale samotná tahle představa skoro nepochopitelná.

Tam dává smysl, že pomůže rodina, soused nebo někdo z komunity. Člověk, kterého znáte a který zná vás.

Ale proč by se jednoho čaje nebo kávy vzdal někdo šest tisíc kilometrů daleko kvůli dítěti, které v životě neviděl?

Právě na to se mi těžko hledala odpověď.

Rodina mi opakovaně říkala, ať všem poděkuji. A myslím, že ani nedokážu úplně přenést, jak moc pro ně tahle pomoc znamená. Nejen kvůli samotným penězům, ale i proto, že někde na druhém konci světa jsou lidé, kterým stálo za to zastavit se u příběhu úplně cizí holčičky a něco pro ni udělat.

Za sebe k tomu můžu říct jen jedno: děkuji. Každému, kdo přispěl, sdílel, napsal nebo na Rahabu jednoduše myslel.

Kolik tedy stojí jeden lidský život?

Nevím.

A nechci to vědět.

Jen už dnes mnohem lépe chápu, co znamená žít někde, kde se vedle otázky „Co říká lékař?“ může okamžitě objevit ještě druhá:

„Kolik to bude stát?“

Rahabu operaci zvládla bez komplikací. Dnes ji propustili z jednotky intenzivní péče a čekají ji další dny léčby.

Starosti tím nekončí. Stále je potřeba najít zbývající prostředky na pooperační péči a další dny léčby. A právě teď má každá další pomoc pro rodinu obrovský význam.

Ale Rahabu je tady s námi.

A teď můžeme řešit, co bude dál. Jak bude probíhat její zotavování, jak dlouho zůstane v nemocnici a co všechno ještě bude potřebovat.

Ne jestli vůbec dostane šanci na další léčbu.

A právě v tom je pro mě rozdíl, který se těžko převádí na čísla.

Autorka článku je i autorkou fotografií.

Pokud vás zajímá, jak léčba Rahabu pokračuje, nebo byste chtěli pomoci s dalšími náklady na její péči, aktuální informace sdílím na svém Facebooku. Pokud Facebook nepoužíváte, kontaktovat mě můžete e-mailem přes můj profil zde na blogu.