Když škola není samozřejmost. V tanzanské buši může rozhodnout i pár bot.

Některé děti v tanzanské buši neodděluje od školy nezájem o vzdělání, ale věci, které nám připadají samozřejmé. Třeba uniforma, školní potřeby nebo obyčejné boty.

Nyanga sedí ve stínu na matraci před domem a na klíně má otevřenou knihu. Číst zatím neumí, přesto u ní dokáže vydržet dlouhou dobu. Prohlíží si obrázky a podle nich si vypráví vlastní příběhy.

Knihy má ráda. A do školy by chodit chtěla.

Nyanga přišla o rodiče a dnes vyrůstá v naší masajské bomě. Stali jsme se její rodinou. Má tedy alespoň někoho, kdo se snaží najít cestu, jak jí školní docházku umožnit. Jiné děti ale takové štěstí nemají.

Nyanga zatím číst neumí. Knihy má ale moc ráda a podle obrázků si vypráví vlastní příběhy.

Školní uniforma. Boty.

Oblečení se ještě často podaří vyřešit. Svetr, sukni nebo kalhoty může dítě zdědit po starším sourozenci. Roztržené oblečení se zašije a slouží dál. S botami je to složitější. Děti je rychle zničí, nové stojí peníze a rozpadající se botu v buši opravíte mnohem obtížněji než roztrženou sukni.

A přitom právě takové zdánlivé maličkosti mohou rozhodnout o tom, zda dítě do školy nastoupí a zda do ní bude chodit pravidelně.

Samotná chuť učit se zkrátka nestačí.

Nejde samozřejmě jen o boty. Někde je problémem i samotná vzdálenost školy.

Chuť učit se sama nestačí. Pro některé děti zůstávají překážkou náklady spojené se školní docházkou nebo vzdálenost školy.

Právě tady začíná příběh, jehož následky jsou v komunitě vidět ještě o mnoho let později.

Žijí tu celé generace dospělých lidí, kteří se nikdy nenaučili číst a psát. Ne proto, že by byli líní nebo je vzdělání nezajímalo. V době jejich dětství pro ně škola jednoduše nebyla dostupná. Rodina si nemohla dovolit náklady spojené s docházkou nebo byla škola tak daleko, že pravidelné dojíždění či docházení nebylo možné.

Uvnitř vlastní komunity to nemusí být na první pohled problém. Lidé znají své prostředí, své vztahy, své tradice a většinu každodenních věcí zvládají stejně jako kdokoliv jiný.

Potíže začnou ve chvíli, kdy je potřeba jednat s úřadem, porozumět úřednímu dokumentu, vyplnit formulář nebo něco podepsat.

Když člověk neumí číst, neví ani to, co podepisuje.

Právě mimo vlastní komunitu se pak lidé snadno dostávají do situací, ve kterých jsou odkázáni na někoho dalšího. Mají ostych před úřady, nevědí přesně, co po nich kdo požaduje, a mohou se mnohem snadněji stát obětí lidí, kteří jejich neznalosti využijí.

O to víc mě překvapilo, jaký zájem vyvolaly knihy.

Před časem jsme v naší komunitě vytvořili společně se spolkem Prožij Česko malou knihobudku. Slovo „knihobudka“ zní možná honosněji než její současná podoba. Žádné regály ani samostatnou místnost zatím nemáme. Knihy uchováváme v taškách a lidé si chodí přímo k nám.

Jsou mezi nimi dětské knížky, obrázkové publikace, slovníky i dětské Bible.

Naše knihobudka zatím nemá regály ani vlastní místnost. Knihy uchováváme v taškách. Na fotografii je jen malá část našeho fondu.

A právě obrázkové knihy mi ukázaly něco, co mě předtím nikdy nenapadlo.

Knihu si neberou jen děti, které už číst umějí. Přitahuje i lidi, kteří se číst nikdy nenaučili. V dětské obrázkové Bibli například poznávají příběhy, které znají z kostela. Dívají se na ilustrace, ukazují si jednotlivé postavy a chtějí vědět, co je na stránce skutečně napsáno.

Vlastně podobně jako Nyanga, která zatím také neumí číst, ale z obrázků si vytváří vlastní příběhy.

Obrázkové knihy přitahují i dospělé. V dětské Bibli například poznávají příběhy, které znají z kostela, a chtějí vědět, co je na stránkách skutečně napsáno.

Jenže zatímco u dítěte stále existuje možnost, že se číst a psát naučí ve škole, pro dospělého člověka, který školní docházku nikdy neabsolvoval, už taková možnost samozřejmá není.

Ve spolupráci s místní školou proto chceme udělat další krok.

Z provizorní knihobudky bychom chtěli vytvořit skutečnou knihovnu a zároveň otevřít kurzy gramotnosti pro dospělé. Nechceme do komunity přivážet učitele zvenčí. Kurzy mají vést místní učitelé, kteří znají prostředí i lidi, se kterými budou pracovat.

Smyslem není naučit někoho číst několik vybraných slov. Jde o mnohem víc. O možnost přečíst si jednoduchý dokument, napsat své jméno, porozumět informaci, kterou člověk dostane, a postupně získat větší jistotu při pohybu ve světě, který dnes stále více stojí na psaném slovu.

A zároveň bych si přála, aby za několik let nebylo nutné podobné kurzy otevírat pro další generaci lidí, kteří dnes sedí nad obrázkovou knihou stejně jako Nyanga.

Protože někdy mezi dítětem a vzděláním nestojí nedostatek zájmu ani schopností.

Někdy tam stojí obyčejný pár bot.

Knihovnu, kurzy gramotnosti i další vzdělávací aktivity v komunitě je možné podpořit také z Česka. Více informací najdete v mém autorském profilu.

Autorka článku je i autorkou fotografií.