Když muž se ženou (ne)snídá aneb Jak se jí v masajské rodině

Stolování v masajské rodině není jen o tom, co je na talíři. Ukazuje také, kdo vaří, kdo s kým jí a jak se v každodenním životě potkávají tradice se změnami dnešní doby. Pojďte se mnou nahlédnout k nám domů.

Když jsem vás minule provedla jedním obyčejným dnem v masajské rodině, slíbila jsem, že příště společně nahlédneme k našemu stolu. Ve skutečnosti ale nejde ani tak o stůl jako o chvíli, kdy se rodina sejde u jídla. Právě tehdy je totiž dobře vidět, jak se vedle sebe potkávají tradice i změny, které přináší dnešní doba.

Než se ale můžeme posadit k jídlu, musí ho někdo připravit. Vaření je tradičně doménou žen. Nejčastěji se vaří na otevřeném ohni, i když některé rodiny už používají plynové vařiče. K nám do bomy ale plyn zatím nesmí. Můj manžel se bojí, že by mohl plyn vybuchnout, a tak mi místo něj koupil malá kamínka na dřevěné uhlí. Pokud jste někdy navštívili (nejen) Tanzanii, možná jste si jich všimli i na ulicích, kde na nich vaří drobné restaurace. Právě na nich připravuji většinu jídel i já.

Většina jídel se stále připravuje na otevřeném ohni. Hrnec stojí na třech kamenech přímo nad plamenem.

Vaření je sice tradičně doménou žen, neznamená to ale, že by ho muži nebo starší chlapci nezvládali. Když odcházejí s dobytkem na delší dobu nebo tráví několik dní v buši, musí si vařit sami – a musím říct, že to umějí velmi dobře.

Jednou, ještě na začátku našeho vztahu, jsme zůstali doma s Lukou a dětmi, zatímco ženy odešly na návštěvu do vzdálenější bomy. Kluci mě tehdy k vaření vůbec nepustili. Chtěli se předvést a všechno připravili sami. Nezapomněli dokonce ani na ty nejmenší, kterým uvařili kaši.

Ráno u nás často začíná jen šálkem čaje. Ne ledajakého. Vaří se z černého čaje, do kterého se přidává kardamom, hřebíček a skořice. Když je k dispozici mléko, přilévá se i to. A pokud je doma cukr, rozhodně se s ním nešetří. Pro většinu rodiny je právě čaj jedinou snídaní.

Někdy si k snídani dopřejeme i mandazi – smažené pečivo připomínající koblihy, jen z hutnějšího těsta a často ve tvaru trojúhelníku. Pro ty nejlepší jezdíme do nedaleké vesnice k jedné Svahilce, která je každé ráno připravuje čerstvé.

Ranní čaj a mandazi – smažené pečivo, pro které jezdíme do nedaleké vesnice.

Občas připravím i palačinky. Jenže bez vajec. Masajové totiž tradičně nejedí vejce, drůbeží maso, maso z divokých zvířat ani ryby, přestože dnes už řada rodin od některých těchto zvyků postupně ustupuje. Mně v přípravě ani konzumaci vajec nikdo nebrání, ale z rodiny se ke mně občas přidají jen děti.

Když jsem se jednou ptala, proč vejce nejedí, když slepice běžně chovají, jednoznačnou odpověď jsem nedostala. Prostě se to tak vždycky dělalo. Slepice slouží především k chovu a následnému prodeji kuřat, ne jako zdroj vajec nebo masa. Sama si to vysvětluji tím, že v době, kdy Masajové žili výhradně kočovným způsobem života, slepice neměli, a vejce proto jednoduše nebyla součástí jejich jídelníčku. Je to ale jen moje domněnka – ani místní už dnes původ tohoto zvyku nedokážou spolehlivě vysvětlit.

Ugali

Zatímco většině rodiny ráno často stačí jen čaj, starší chlapci, kteří odcházejí s kravami na pastvu nebo k napajedlu, dostávají před odchodem vydatnější jídlo – ugali. Domů se totiž vracejí až večer.

Ugali (v jazyce Maa „mutu“) tvoří základ jídelníčku nejen Masajů, ale velké části východní Afriky. Na první pohled připomíná hustou kukuřičnou kaši. Do vroucí vody se špetkou soli se postupně přisypává kukuřičná mouka a míchá se tak dlouho, až vznikne pevná hmota.

Tak pevná, že z ní lze rukou vytvarovat kuličku. Palcem se do ní udělá důlek, nabere se do něj omáčka nebo třeba dušené zelí, kapusta nebo špenát a celé sousto putuje rovnou do úst. Pro starší chlapce, kteří tráví celý den s dobytkem, je to jídlo, které jim dodá energii na celý den.

Ugali s jednoduchou omáčkou. Z pevné kukuřičné kaše se rukou tvarují jednotlivá sousta.

Když jsem ugali ochutnala poprvé, vůbec jsem nechápala, jak ho mohou jíst prakticky každý den, někdy i dvakrát denně. Samo o sobě nemá téměř žádnou chuť a po několika dnech, kdy bylo prakticky jediným jídlem, se mi začalo přejídat. Jenže stejně jako mnoho jiných věcí v Tanzanii jsem si na něj postupně zvykla. Dnes se mi po něm dokonce občas stýská natolik, že si ugali občas uvařím i doma v Česku. Jen není úplně stejné. Kukuřičná mouka, kterou u nás koupím, má nažloutlou barvu, zatímco v Tanzanii je téměř sněhově bílá.

Ugali se někdy jí úplně samotné a zapíjí se čerstvě nadojeným nebo zkvašeným mlékem. To kvasí v tradičních nádobách z vydlabaných tykví, kterým se říká kalabaše. Častěji ale k ugali připravujeme jednoduchou omáčku. Základem je vždy osmažená cibulka, ke které přidáváme uvařené fazole nebo zeleninu – nejčastěji rajčata, papriku, brambory nebo okru. Brambory se přitom nepodávají jako příloha, jak jsme zvyklí u nás, ale jsou součástí samotné omáčky. Když je možnost, vaříme i kapustu, zelí nebo špenát, který roste planě i v buši v okolí naší bomy.

Jídelníček je poměrně jednotvárný. Občas ho zpestří kořeněná rýže pilau, vzdáleně připomínající naše rizoto, jen výjimečně obsahující i maso. Do rýže někdy přidáváme i banány. V kombinaci s trochou rajčatové omáčky to možná zní nezvykle, ale je to moc dobré.

Kalabaše z vydlabaných tykví slouží k uchovávání a kvašení mléka.

Často se mě lidé ptají také na ovoce. Ani s ním to ale u nás v buši není úplně jednoduché. Volně tu rostou především různé bobuloviny, plody připomínající grepy nebo opuncie. Banány, manga, avokáda, papáji ani ananasy však v našem okolí nerostou. Nacházíme se už v poměrně vyšší nadmořské výšce a půda tu není příliš úrodná, takže ovoce musíme kupovat.

Banány jsou dostupné po celý rok, ostatní ovoce většinou jen v sezoně. Zajímavé je, že zatímco u nás v Evropě běžně kupujeme manga po jednotlivých kusech, v Tanzanii se takto prodávají jablka. Ta se dovážejí především z Keni a jsou poměrně drahá.

Jak je to s masem?

Maso není běžnou součástí každodenního jídelníčku a jí se spíše výjimečně. Nejčastěji se jí maso kozí nebo skopové. Hovězí se připravuje jen při velkých slavnostech, což je celkem logické. Skot má pro Masaje výsadní postavení a představuje jejich největší bohatství. Svou roli ale hraje i prostá praktičnost. Když nemáte lednici a žijete uprostřed buše, je potřeba maso zkonzumovat nejpozději následující den.

To ale neznamená, že kdykoliv dostaneme chuť na maso, musí se porážet vlastní zvíře. Asi dvacet minut od naší bomy je řezník, kde si můžeme koupit buď už ugrilované maso, nebo syrový kus, který si doma připravíme podle potřeby.

Ze zvířete se využije téměř všechno. Stranou zůstávají jen kopyta a rohy. Kůže se vyčiní, tuk se vyškvaří a uchovává pro další použití. Dodnes je totiž součástí některých postupů tradiční masajské medicíny. A co mě překvapilo asi nejvíc? Masajové znají i škvarky.

Vnitřnosti a část kostí se vyvaří na polévku. Tu si ale nepředstavujte jako český vývar. Je to jen čistý masový vývar ochucený solí a podle možností také limetovou šťávou. Podává se s chapati, jednoduchými plackami z mouky a vody. Ostatní maso se nejčastěji peče přímo na ohni, někdy ho vaříme v jednoduché rajčatové omáčce.

Masový vývar ochucený solí a limetovou šťávou se podává s chapati.

Maso má v masajské kultuře zvláštní postavení. Jeho příprava náleží mužům a ženy se jí tradičně neúčastní. Masajka by dokonce ani neměla muže vidět maso jíst. Já jsem ale jako Evropanka v trochu jiné pozici. Někdy držím kozí nohu, zatímco Luka z ní odkrajuje jednotlivé kousky masa, které pak společně opékáme nebo vaříme. Pokaždé si přitom uvědomím zvláštní paradox – zatímco moje švagrové by u přípravy masa stát nesměly, mně je to jako cizince dovoleno. Právě v takových chvílích si nejvíc uvědomuji, že jsem součástí rodiny, ale zároveň zůstávám tak trochu někým zvenčí.

Příprava masa tradičně náleží mužům.

A ještě jedna věc možná překvapí. Přestože maso připravují muži, neznamená to, že by ženy dostávaly horší kousky nebo jen zbytky. Alespoň v naší rodině se maso dělí rovným dílem. Jedinou výjimkou jsou snad morkové kosti, které si muži s úsměvem nechávají pro sebe.

Stolování

Ve většině masajských rodin muži a ženy nejedí společně. Nejde o projev nadřazenosti ani o to, že by spolu nechtěli trávit čas. Je to součást tradičního uspořádání života, kde má každý své role.

Já si ale i v tomhle můžu vybrat. Když Luka není doma, jím většinou se švagrovými. Když doma je, často si dám oběd se ženami a večeři pak s ním. Je to totiž chvíle, kdy si můžeme v klidu popovídat o tom, co jsme během dne zažili a co nás čeká další den.

Také časy jídel jsou proti tomu, na co jsem zvyklá z Česka, posunuté. Oběd bývá někdy až kolem druhé hodiny odpoledne. A zatímco na pozdější obědy jsem si už zvykla, s večeří kolem půl desáté večer se stále ještě trochu srovnávám.

Dnes už máme doma jednoduchý dřevěný stůl a plastové židle. Ještě před dvěma lety jsme ale jedli tak, jak se v masajských domácnostech běžně stoluje i dnes. Hrnce stojí na zemi nebo na obráceném kbelíku a sedí se na nízkých dřevěných masajských stoličkách. Když jím se ženami, často si sedneme právě tak a jako sedátko poslouží obrácený kbelík nebo jiná nádoba, která je zrovna po ruce.

Ke stolování není vždy potřeba stůl ani židle. Děti si s jídlem často sednou jednoduše na zem.

Když k nám přijde návštěva, dříve nebo později dostane čaj – podle toho, zda ho musíme teprve uvařit, nebo ho máme připravený v termosce. Pokud se zdrží až do jídla, má vždy přednost. Jako první dostane vodu na umytí rukou a s jídlem začneme až poté, co se do něj jako první pustí host.

Ruce se přitom nemyjí u umyvadla. Někdo vám nad připravenou nádobou postupně nalévá vodu na ruce. Po umytí se ničím neutírají. Podle místních by si je člověk ručníkem znovu zašpinil, a tak je jednoduše nechá uschnout a začne se jíst.

Když se jí, neruší se. Pokud muži během našeho jídla něco potřebují, stačí říct: „Teď jíme.“ Vědí, že musí počkat, až dojíme.

To, že jde o patriarchální společnost a role mužů a žen jsou jasně rozdělené, ale samo o sobě neznamená, že jsou ženy bez hlasu nebo že se nepodílejí na rozhodování. Naopak. Zejména starší ženy mají v rodině i celé komunitě velkou autoritu. A co řekne maminka, to často platí. Vlastně stejně jako u nás.

Autorka článku je i autorkou fotografií.