Jedna svatba, dvě tradice: Naše (ne)tradiční svatba v masajské komunitě

Jedna svatba, dva obřady, dvě tradice a spousta okamžiků, které by se u nás nejspíš nikdy nestaly. Když se vdáváte v masajské komunitě, některé tradice zůstávají, jiné se mění. A právě o tom je náš svatební příběh.

V minulém článku jsem vás vzala do masajského kostela na velikonoční bohoslužbu. Křesťanství dnes ovlivňuje život mnoha Masajů, přesto řada tradičních zvyků zůstává součástí jejich každodenního života. Některé se ale postupně proměňují. Přesvědčila jsem se o tom při vlastní svatbě.

Když se v Česku řekne svatba, většina lidí si představí radnici, zámek nebo kostel, měsíce plánování a datum zapsané dlouho dopředu. My jsme byli s Lukou zrovna na procházce v buši, když mu přišla zpráva na WhatsApp.

Oddávající úředník psal, že pokud chceme, může přijet ještě ten den a oddat nás doma. Jinak až za čtrnáct dní.

Asi nemusím dodávat, že jsme dlouho nepřemýšleli.

Za necelé tři hodiny jsme stáli pod stromem u našeho domu a skládali manželský slib. Bez slavobrány, bez svatebního sálu, bez desítek hostů a dokonce i bez židlí, místo kterých posloužily barely na vodu. Jen s úředníkem, dvěma svědky, nejbližší rodinou a těmi, kteří se právě nacházeli kolem naší bomy.

Civilní obřad proběhl pod stromem u našeho domu.

Během těch tří hodin jsme stihli zamést okolí, kde se měl obřad odehrát, připravit improvizovaný stůl pro oddávajícího, sehnat dva svědky – Lukova bratra a moji budoucí tchyni (ano, kdo může říct, že mu šla za svědkyni právě tchyně?), převléknout se, umýt a poslat někoho do vesnice pro limonády.

Samotný úřední obřad se od toho našeho vlastně tolik nelišil. Oddávající měl krásnou řeč ve svahilštině i angličtině a stejně jako u nás mluvil mimo jiné o tom, že manželství znamená stát při sobě i ve složitějších chvílích.

Jediná chvíle, která chyběla, byl první novomanželský polibek. Důvod je jednoduchý – v masajské společnosti se city na veřejnosti neprojevují, a tak ani svatební polibek není součástí obřadu.

Prstýnky jsme si sice vyměnili, ale pro Masaje nemají takový význam jako u nás. Tradiční masajský obřad je vůbec nezná, přestože prsteny při slavnostních příležitostech Masajové i Masajky běžně nosí.

Po podpisu oddacího listu přišly první gratulace. O slavnostní přípitek se postaraly limonády.

Chyběla také matrikářka, ale vlastně by byla zbytečná. Tanzanský oddací list totiž oddávající vyplní přímo na místě. Jednu kopii dostane ženich, jednu nevěsta a třetí zůstává úřadu. Žádné čekání – oddací list si odnášíte hned po obřadu.

S tanzanským oddacím listem se ale pojí jedna věc, kterou u nás nenajdete. Při jeho vystavení se volí varianta, zda uzavíráte manželství monogamní, nebo polygamní či potenciálně polygamní.

V Tanzanii se při uzavření manželství vybírá i jeho právní forma. My jsme zvolili monogamní sňatek.

Tanzanské právo vznikalo v zemi, kde vedle sebe po desetiletí žijí různé náboženské i kulturní tradice. Vedle občanských a křesťanských sňatků proto počítá také s muslimskými a tradičními manželstvími. Záměr uzavřít sňatek musí být oznámen nejméně 21 dní předem. Úřad jej zveřejní, aby mohl kdokoli případně vznést námitku. Ve výjimečných případech lze tuto lhůtu zkrátit získáním speciální licence. My jsme ale standardní lhůtu dodrželi.

Stejně jako v některých muslimských komunitách se i u Masajů historicky objevovala polygamie a dodnes se s ní můžete setkat.

Když se dnes řekne polygamie, bývá to často jedna z prvních věcí, která Evropany v souvislosti s Masaji napadne. Jenže skutečnost je mnohem složitější. Nejde o kuriozitu ani o něco, co by bylo automatickou součástí každého manželství. Stejně jako mnoho jiných tradic se i tento zvyk postupně mění. Svou roli hraje vzdělání, ekonomická situace, křesťanství i to, že mladší generace přemýšlí o rodinném životě jinak než jejich rodiče a prarodiče.

Z našeho pohledu je polygamie něco těžko představitelného i pochopitelného, v masajských komunitách ale soužití více manželek historicky představovalo i praktickou stránku života. Ženy si mezi sebou rozdělovaly každodenní povinnosti, střídaly se při vaření, pomáhaly si s dětmi i chodem domácnosti.

Dnes už není polygamie zdaleka tak rozšířená jako dřív. V generaci mého manžela je to přibližně půl na půl, záleží na vztahu k víře i ekonomické situaci. Například moji švagři mají oba jen jednu manželku a žádnou další ani neplánují.

V polygamním manželství spolu ženy musely najít způsob, jak vedle sebe fungovat. Dodnes je ale společný život v bomě založený na vzájemné pomoci. Nežije se tam způsobem, na jaký jsme zvyklí u nás, kdy každý pár funguje sám za sebe. Vaření, praní, péče o děti i každodenní starosti jsou přirozeně sdílenou součástí života celé rodiny. Takže i v naší bomě si se švagrovými při vaření nebo praní běžně pomáháme. Já jsem se od nich naučila spoustu místních postupů a ony zase něco ode mě.

Tradiční masajská svatba

Naše úřední svatba byla vlastně výjimkou. Potřebovali jsme ji především proto, abych jako manželka tanzanského občana mohla v zemi žádat o dlouhodobý legální pobyt. Pro samotné Masaje je ale skutečnou svatbou až tradiční obřad zakončený požehnáním rady starších. Teprve tím je manželství v očích komunity skutečně stvrzeno.

O několik dní později tak následovala ta pravá – masajská svatba.

Přípravy na ni začaly už několik dní předem. Zapůjčili jsme si velké dřevěné lavice a plastové židle, nakoupilo se pití, rýže, zelenina, koření i čaj a z trhu se – jak jinak než na motorce – přivezly dvě kozy určené k porážce.

I když samotné přípravy probíhaly tradičně, naše svatba se od té masajské v několika ohledech přece jen lišila.

Masajská nevěsta až do samotného obřadu zůstává ve své domovské bomě. Den před svatbou i v den obřadu za ní přicházejí ženy z okolních bom, jakési „plačky“, aby ji symbolicky vyprovodily do nového života. Z vlastní zkušenosti, kdy jsem byla hostem na jiné masajské svatbě, musím říct, že je to natolik sugestivní, že se vůbec nedivím, když nevěsta sama skutečně pláče. Když se vdávala Lukova mladší sestra, odešel během tohoto obřadu z bomy i její vlastní otec. Jen se usmál a řekl, že to prostě nemůže poslouchat.

Tahle část nás samozřejmě minula. Jednak proto, že jsme spolu už před svatbou bydleli, a také proto, že jsem se do žádné nové bomy nestěhovala.

Přípravy na tradiční masajskou svatbu mohou trvat i déle než rok. Rodiny se navštěvují, seznamují, nevěsta i její rodiče dostávají dary a domlouvá se také počet kusů dobytka, které ženich rodině nevěsty daruje. Nemusí je předat najednou, část může darovat i postupně v následujících letech.

Ani tato část se nás netýkala. Neznamená to ale, že jsme Lukovy rodiče nebo radu starších postavili před hotovou věc. Kdyby s naším sňatkem nesouhlasili, tradiční obřad by se vůbec nekonal a my bychom jen těžko hledali své místo v komunitě.

Hosté přicházeli postupně z okolních bom a čekalo se na začátek tradiční části svatby.

Od brzkého rána se naše boma začala plnit lidmi. Přicházeli Masajové z okolí i svahilští sousedé. Muži podřízli obě kozy a začali připravovat maso. V tradiční masajské společnosti je svět mužů a žen v mnoha ohledech oddělený. Maso připravují výhradně muži a ženy tuto část nesmějí sledovat. Porážka i následná příprava proto probíhaly v buši kousek od bomy.

Zajímavé je, že Masaj, který by zvíře podřízl, nemohl by pak podle tradice jíst jeho maso. Vyřešilo se to jednoduše – porážku provedli svahilští sousedé, kterým jejich tradice následnou konzumaci masa nezakazuje.

Zatímco muži připravovali maso a rýži na pilaf, ženy vařily čaj a roznášely ho příchozím. Mně jako nevěstě nikdo nedovolil s ničím pomáhat. Navíc jsem dostala jasné instrukce, že jakmile začne přicházet více hostů, mám zůstat uvnitř domu.

Ve velkých hrncích se připravoval pilaf pro desítky svatebních hostů.

Příprava masa probíhala v buši stranou od žen, jak velí tradice.

Vlastně to nebylo nic neobvyklého. I masajská nevěsta tráví čas před obřadem uvnitř domu, kde ji ženy zdobí a jsou s ní. V něčem mi to připomnělo naše svatby, kdy se nevěsta také často ukáže až těsně před obřadem.

Luka za mnou během té doby několikrát přišel. Přinesl mi ochutnat maso a zeptal se, jestli je všechno v pořádku. Jinak ale většinu času trávil mezi muži, kde společně připravovali a později také jedli maso.

Společné jídlo mužů – podle tradice odděleně od žen.

Se mnou v domě byly střídavě švagrové, mamka (tchyně), mladší příbuzné z okolních bom a samozřejmě děti. Ty si celý svatební den užívaly snad nejvíc. Běhaly sem a tam, nosily mi novinky o tom, kdo právě přijel, zpívaly, tancovaly a postupně se k nim přidaly i starší dívky.

Čas ubíhal překvapivě rychle a s příchodem podvečera nastal okamžik samotného požehnání.

Seděli jsme s Lukou vedle sebe na vyčiněné kravské kůži. Přes ramena nám přehodili mužskou a ženskou shuku (díl látky, část oděvu) jako symbol spojení života muže a ženy. Kolem nás stála rada starších a pronášela své požehnání v jazyce Maa. Luka mi ho průběžně překládal.

Mluvili o spojení dvou kultur a dvou světů. O tom, že nezáleží na tom, odkud člověk pochází, protože při vzájemném respektu a úctě lze překonat i kulturní rozdíly. Dojalo mě, když mi děkovali za můj respekt k jejich kultuře.

Pak přišel okamžik, na který asi nikdy nezapomenu.

Muži se jeden po druhém napili z kalabaše – nádoby z vydlabané tykve, ve které se uchovává mléko – a poté na nás společně plivli.

Právě tím je podle masajské tradice manželství stvrzeno.

Z této kalabaše pila rada starších mléko před tím, než nám udělili tradiční požehnání.

Požehnání mlékem provází většinu významných životních okamžiků. Mléko je pro Masaje životodárnou a posvátnou tekutinou, symbolem hojnosti i Boží přízně.

Po požehnání už následovala oslava. Mladí muži tančili adumu, známý tanec s vysokými výskoky z místa. Později se přidala i děvčata a starší generace všechno pozorovala s úsměvem, možná i se vzpomínkou na dobu, kdy podobně slavili oni sami.

Po požehnání se dům i okolí zaplnily zpěvem a tancem.

Některé tradiční zvyky jsme na naší svatbě dodrželi, jiné už převzít nešlo. Luka například nepředával mé rodině dobytek, jak bývá u tradičních masajských svateb zvykem. Naopak já jsem podle místní tradice darovala jednu krávu jemu. Právě ta totiž představuje základ budoucího stáda novomanželů.

A jak mi bylo řečeno, žena by svou první krávu měla ve stádě vždy bezpečně poznat. Pokud ne, čekal by ji za „trest“ dar dvou koz. Luka mě z toho občas z legrace zkouší, ale zatím mě nenachytal.

Tradice nejsou neměnným souborem pravidel. Jsou živé. Dokážou se přizpůsobovat době i konkrétní situaci, aniž by ztratily svůj význam. Proto může masajská svatba v každé bomě vypadat trochu jinak. Jedno ale zůstává stejné – požehnání mlékem nikdy nechybí.

Právě to mě na životě v masajské komunitě fascinuje nejvíc. Vedle sebe tu existují mobilní telefony i požehnání rady starších, WhatsApp i dávné svatební rituály, úřední oddací list i tradice předávané po generace. Není to svět, který ustrnul v minulosti. Je to svět, který se proměňuje – stejně jako ten náš.

Na některé okamžiky člověk nezapomene, i když je fotografie nikdy nedokáže zachytit úplně.

Autorka článku je i autorkou fotografií.