Dva světy, jeden domov

Vzala jsem si Masaje. Pro mnoho lidí exotický příběh. Pro mě především život mezi dvěma kulturami a poznání, že žádný svět není lepší nebo horší – jen jiný.

Vzala jsem si Masaje. Pro mnoho lidí je to exotický příběh. Ale myslím, že to není to nejzajímavější na našem vztahu.

Odlišuje nás totiž něco, co znají všechna mezikulturní partnerství. Vyrůstali jsme v jiném prostředí, s jinou výchovou i představou o tom, co je v životě důležité.

Jedno masajské přísloví říká: „Masaj bez tradic je jako zebra bez pruhů.“ A právě tradice a komunita jsou tím, co mě na životě v Tanzanii nepřestává fascinovat.

V Evropě jsme zvyklí spoléhat hlavně sami na sebe. Masajský svět stojí víc na rodině a vzájemné pomoci. Když někdo nemá, rozdělí se ostatní. Ne proto, že by to bylo něco výjimečného, ale protože takhle komunity po generace přežívaly dobré i špatné časy.

Tyto rozdíly člověk nejvíc pozná v obyčejných chvílích.

Na čaj vás pozvou v každé bomě. Nemusíte se předem ohlásit ani přemýšlet, jestli přicházíte vhod. Prostě přijdete, posadíte se na nízkou stoličku a za chvíli se před vámi objeví hrnek sladkého kořeněného čaje s mlékem.

Večer se vracejí stáda, ženy se chystají na dojení a sousedé se zastaví jen tak na kus řeči. Nikdo tomu neříká vzácné chvíle. Je to prostě život.

Často slýchám otázky, proč si lidé nevytvářejí větší rezervy nebo proč nezmění svůj způsob života. Jenže některé otázky dávají smysl jen tam, kde je možnost volby samozřejmostí. Tam, kde je život závislý na dešti nebo suchu, úrodě a zdraví dobytka, není všechno v lidských rukou.

Život mezi Evropou a Tanzanií mě naučil, že žádný z těchto světů není lepší nebo horší. Jsou jen jiné.

A možná právě proto se z místa, které bylo kdysi i pro mě tak exotické a vzdálené, stal můj druhý domov.

Autorka článku je i autorkou fotografií.