Bůh v buši aneb ne všechny cesty vedou do Říma

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Ta moje vede znovu a znovu do místa, které na mapě téměř nenajdete. A přesto jsem tam našla něco, co se hledá těžko kdekoliv na světě.

Do Sindeni se nejezdí jen tak na otočku. Z našeho domova je to cesta na půl dne. Brzy ráno nastoupíme do autobusu směr Handeni a odtud pokračujeme dál. Někdy na motorce, jindy v bajaji (tuk-tuku).

Asfalt po chvíli končí. Dál už vede jen prašná cesta, která se po deštích promění v rozbahněnou stopu mezi akáciemi. Každá cesta je trochu jiná. Jednou jsme se o místo v bajaji dělili dokonce s kozou. Tady nic neobvyklého.

Právě tyhle cesty mám ráda. Nejen kvůli cíli. Jsou jedním z mála okamžiků, kdy máme s Lukou čas jen sami pro sebe. Na několik dní necháme každodenní život v naší bomě za sebou a vydáme se na místo, které má pro nás zvláštní význam.

Poprvé byla tahle cesta úplně jiná.

Luka tehdy ještě nebyl můj manžel. Do Sindeni jsme jeli společně s jeho tatínkem a já vůbec netušila, co mě čeká. Každý kilometr mě vzdaloval světu, který jsem znala, a přibližoval do prostředí, kde pro mě bylo všechno nové.

Připadala jsem si chvílemi jako v dokumentu National Geographic. Ne proto, že by se přede mnou odehrávalo něco exotického, ale proto, že jsem nerozuměla téměř ničemu kolem sebe. Lidé mezi sebou mluvili jazykem Maa, bohoslužba probíhala ve svahilštině a já bezpečně poznala snad jen dvě slova – Amen a Mungu. Bůh.

Ještě než jsme vstoupili dovnitř, dal mi Luka několik stručných instrukcí. Muži sedí na jedné straně, ženy na druhé. Pak mi do ruky vtiskl několik drobných bankovek.

„V průběhu bohoslužby se chodí dopředu přispět na provoz areálu. Prostě dělej to, co ostatní. A ničeho se neboj. Ženy tě vezmou mezi sebe.“

Netušila jsem, co mě čeká. Neznala jsem místní zvyky ani jazyk. Jen jsem se snažila pozorovat ostatní a nic nepokazit.

Dnes se k tomu s úsměvem vracím. Tehdy jsem ale měla pocit, že jsem se ocitla v úplně jiném světě.

Od té první návštěvy uplynulo několik let.

Teď je to úplně jiné.

Sotva dorazíme, areálem se rychle rozkřikne, že přijel Luka a Hana. Během chvilky se kolem nás začnou scházet známé tváře. Podáváme si ruce, objímáme se a zdravíme se s lidmi, které jsme třeba celý rok neviděli.

Možná si pod slovem kostel představíte jen budovu s lavicemi. Sindeni je ale něco úplně jiného. Je to rozlehlý areál uprostřed buše, který žije svým vlastním životem. Přirozeným centrem je kostel, dále je zde část s domky pro muže a zvlášť část pro ženy a děti, dům pro pastora a jeho rodinu a další místa, kde lidé společně tráví čas.

Někteří přijedou jen na bohoslužbu. Jiní zůstávají několik dní, někdy i měsíců. Hledají klid, modlitbu nebo doprovázejí své nemocné blízké, kteří v areálu nacházejí zázemí. Nejde jen o místo bohoslužeb. Je to místo, kde se lidé setkávají, vzájemně si pomáhají a vytvářejí společenství.

Teprve po přivítání automaticky zamířím do ženské části areálu. Už nepřemýšlím, kam patřím. Luka měl tehdy pravdu. Ženy mě mezi sebe opravdu přijaly.

Znám pastorovu rodinu a oni znají mě. Jejich nejstarší dcera mi překládá do angličtiny, kluci po bohoslužbě mizí na fotbalové hřiště a pastor už pro mě není jen muž, který vede bohoslužbu. Jeho rodina mě přijímá jako člena své církevní rodiny.

Místo, které pro mě bylo kdysi úplně cizím světem, se stalo místem, kam se vždycky ráda vracím.

Děti hrají fotbal na hřišti za branou areálu. Ženy připravují společné jídlo, někdo sedí ve stínu stromů a povídá si. Celý areál dál žije.

A právě tehdy si pokaždé uvědomím, že to, co mě sem znovu a znovu přitahuje, není jen samotná bohoslužba.

Bůh v buši není schovaný v kostele. Potkáte ho třeba cestou na fotbalové hřiště.

Tam je Bůh radost ze života.

Odpoledne se areál zaplní lidmi. Přijíždějí sbory z okolních vesnic, které se postupně střídají ve zpěvu a tanci. Děti pobíhají ve svátečním oblečení. Místo, které přes den působilo klidně a téměř nenápadně, se během jediného odpoledne a následně i noci promění v živou oslavu největšího křesťanského svátku roku.

Před kostelem stojí velký stan s řadami plastových židlí. Je jasné proč. Tolik lidí by se dovnitř kostela jednoduše nevešlo.

Jednotlivá vystoupení provázejí celé odpoledne až do setmění. Každý sbor přináší vlastní písně, vlastní rytmus i vlastní radost. Lidé tleskají, zpívají spolu s nimi a zdraví známé tváře. Nikdo nikam nespěchá.

Teprve v pozdním večeru začíná slavnostní velikonoční bohoslužba. Ani ta ale není klidná tak, jak jsme zvyklí z českých kostelů. Končí radostným tancem oslavujícím Kristovo vzkříšení, nový život a naději.

Oslava pokračuje dlouho po půlnoci. Zpěv, tanec i radost jako by nebraly konce a energie, která prostupuje celým areálem, je téměř hmatatelná. Teprve nad ránem se Sindeni na několik málo hodin ponoří do ticha. Pak začne nový den.

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Ta moje vede znovu a znovu do Sindeni. Ne proto, že bych tam hledala něco neobvyklého. Ale protože tam nacházím něco, co se hledá těžko kdekoliv na světě – přijetí, pokoj a společenství.

Autorka článku je i autorkou fotografií.