"Jaro ? Nééé !"

Ještě nééééééééééééééééééééé !!! Aneb jak se nevinná dětská říkanka může změnit v hororový thriller.

„Nestýská se ti po sněhu?“ Zněl dotaz kamaráda na konci února. Zamyslela jsem se. „A víš, že jo? Ještě bych se ráda zachumlala do peřin s pěknou knížkou, přicucávala svařené víno, pozorovala jiskřící ohňostroj zmrzlých elektrických drátů projíždějícího vlaku a naslouchala melodii  křupajícího sněhu pod nohama. A hlavně bych se ještě dlooouho vymlouvala, že je zima a tma, a to dá rozum, že nemá cenu rozdělávat navečer žádnou práci. A zahrádka?  Ta vážně zatím počká.

Ááá, nekamenujte mě, vy všichni, kdo již osazujete skleníky ředkvičkou, špenátem, karotkou či jarní cibulkou, přesazujete vzešlé rostlinky rajčat a brouzdáte po stráních nedočkavě vyhlížejíce žluté hlavičky podbělu a mladé lístky popence. Chápu vás. I můj manžel mi významně připomíná, že když mi postavil ten skleník, že by se hodilo aspoň za oknem položit základ pořádné paprikové plantáže.

Zlom, v mém vnímání přicházejícího jara, nastal loni. Pamatujete? To žádná zima nebyla. Jen „šedé beztvaré cosi“. Čekala jsem mráz. Místo sněhu se začaly objevovat bílé hlavičky květinek. „Ach jo,“ povzdechla jsem si. “ Už sněženky. A ani jeden sněhulák.“

Dostala jsem totální „absťák“ z nedostatku pořádné zimy. Diagnóza  autopsychologického  vyšetření konstatovala závislost druhého stupně.  Absence konejšivého ticha, které po dopadu zmrzlých vodních krystalických částic způsobuje hojivé zpomalení vnitřních orgánů, udělala své. Chyběl mi zimní spánek.

Dětská říkanka, kterou učitelky v mateřských školách spolu s dětmi přivolávají jaro (mezi hlavní propagátorky patří učitelka z Jaroslavy Květoslava Jará nebo Jaromíra Šťastná z Jaroměře ), dostává v takových  případech nový, takřka hororový, rozměr. Posuďte sami:

PŘIŠLO JARO DO VSI          (s povzdechem)

PŘIŠLO JARO DO VSI            (tesklivě)  

KDE JSI ZIMO, KDE JSI?        (bojácně)

BYLA ZIMA MEZI NÁMA       (smutně)

A TEĎ UŽ JE ZA HORAMA     (plačtivě)

HU, HU, HU          ( vyděšeně, až zděšeně)

JARO UŽ JE TU !    (nešťastný  výkřik! )

Povšimněte si hlavně závěrečných veršů  vystihujících traumatizující stav nešťastníka trpícího nezazimovaným deficitem.  Samotné pojetí  básně je takřka revoluční snahou burcující podporu  myšlenky prohloubeného zimního spánku. Zastáncem nového výkladu  je například  i pan Radzim Střechýl z Lednice,  Silvester  Mrázek  ze Sněžného či Lucie Sáňková ze Studénky.

A tak, vy všichni Jaroslavové a Jarmily, Jaromírové a Jaroslavy. Mějte slitování! Já vám jaro neberu.  Ale počkejte chvíli. Ještě potřebuji dočíst ty tři knížky. Ještě nemám zapsané všechny myšlenky, co se mi honí hlavou. Ještě se mi chce psát a spát. Nechte mě ještě chvíli spááát.  Aspoň chvilenku. Dlužíte mi to. Dlužíte mi zimu. Pořádnou. Ladovskou.