Gender v posteli

Chtěla vykřiknout, ale strach jí sevřel hrdlo. Nevydala ze sebe ani hlásku. Děs a hrůza ji zcela ochromily.

"Vyskočit a utéct!"  Nohy ji neposlouchaly. Nebyla schopná se pohnout. Usilovně se snažila vydat ze sebe aspoň dvě slabiky: „PO - MOC!“  Ale místo toho z ní vyšel jen jakýsi pazvuk podobný zvířecímu chrčení. 

Vzbudilo je to oba. „Copak se Ti zase zdálo?“ Něžně pravil a přivinul si ji na svou hruď. „Představ si, ležela jsem na pláži a po ruce mi přelezl pavouk. Ale byl fakt velkej!“  

Zasmáli jsme se oba. Manžel začal za chvíli hlasitě oddechovat, ale já jsem nemohla usnout. Přece jen mi srdce bušilo trochu rychleji. Do zvonění budíku zbývalo dost času. Blaženě jsem se přitulila ke svému muži a naslouchala rytmu jeho dechu.

Jsem spáč a postel považuji za jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Klidně bych v ní strávila celý den.

Není to tak dávno, co jsem se vymlouvala, že nemůžu být ranní ptáče. Za časů, kdy jsem jedním rozespalým uchem zaslechla cupitání drobných nožek a za chvíli mi některé dítko, většinou to nejmladší, vlezlo pod peřinu. Byl by přece hřích lézt z postele, když se ke mně tulí to malé, něžné, sladké tělíčko. 

Někdy přišly děti uprostřed noci. I jim se občas zdál škaredý sen a hledaly pocit bezpečí pod maminčinou přikrývkou.

Dnes už k nám děti do postele nechodí a tak jsem objevila kouzlo ranního tepla v manželově náruči. Další dobrý důvod, proč si poležet o pár minut déle.

Tak jsem dnes ráno přemítala, že náš partnerský vztah je genderově naprosto nevyvážený. Manžel mě nikdy nebudil kvůli ošklivému snu, ani ho noční můra necpala k ránu ke mně pod peřinu. Když už, tak mě probouzel něžně a z úplně z jiného důvodu…

Je mi dobře, když se mám o koho opřít, u koho se schovat.

Až se ten gender, nenápadně a plíživě vloudí do našich domácností a rodin, prosím nepouštějte ho k nám do ložnice. Mně to takhle vyhovuje.