Život definitivně

Život není ani momentem zázraku a již vůbec ne víry. Život je prakticky mechanický proces anorganických látek a bohem se můžete stát ve vlastní garáži. Nepotřebuji, aby mi kdokoli věřil, protože každý si to může ověřit sám doma.

Pochopitelně jsem fanda Miller-Urejova experimentu z roku 1953, který nezvratitelně prokázal tvorbu aminokyselin – základních, stavebních kamenů života z anorganických látek válejících se všude po planetě v laboratorních podmínkách. Když Miller v roce 2007 zemřel, zkoumali posléze jeho pozůstalost a tedy i experimentální ampule z roku 1953, kdy objevili na 20 aminokyselin a tedy rozhodně víc, než publikoval Miller. Všechny se vyskytují v našem světě. Život se tedy tvoří automaticky, když jsou splněny alespoň nějak fyzikální předpoklady. (Podmínka vody je konzervativní předsudek. Zcela stačí ‚kapalina‘.)

Následně jsem vedl mnohastránkovou debatu s AI, kdy právě zde to k mé potěše opustí všichni ti, co AI nesnáší, vidí jí negativně, nebo až dokonce strašidelně s potenciálem vyhlazení celého lidstva. To je samozřejmě možné, ale striktně a jen na základě promptu nějakého radikála, protože inteligence samotná a nejen ta strojová říká, že ničit a zbíjet je iracionální výdej energie a ztráta zdrojů. Inteligentní tedy ničit a zabíjet není, protože to vychází z organického (živočišného) základu člověka a za něj AI nemůže. Člověk je však to nejhorší, co se životu podařilo, takže pokud budeme vyhlazeni přes pokročilý prompt nějakého idiota, nikdy se již jeho jméno nedozvíme a také nikdo naštěstí nebude moct říci: „Já vám to říkal!“

Byl by to tedy velmi obsáhlý, vědeckými pojmy zahlcený blog, který by otrávil i toho zmateného čtenáře, co by na můj blog omylem zabrousil. Ale alespoň v kostce poznamenám, že v závěru debaty jsme se dostávali k tomu, jak život můžeme skutečně definovat: schopností dědičné informace. Protože co? Pokud existuje dědičná informace, je to premisa faktu, že takový subjekt se reprodukuje. A přesně TO je definice života. Definitivně.

Tedy zaříkám všechny věřící, aby se vzdálili, protože pro nás ateisty je víra cosi <cenzurováno> a zázrak je zas pojmem emočně inkontinentních individuí, vyžadujících ve svém nejpíš jinak smutném životě nějaké zaznamenatelné vzruchy. Ani víra, ani zázrak, ale shodli jsme se s AI na textu, který by měl být přístupný širšímu čtenáři. Pokusili jsme se o populární formu sdělení, že na životě samotném není nic záhadného a pro ty skutečně široce myslící je to k zamyšlení ohledně vzniku v jiných soustavách kosmu. Pochopitelně...

Pak případný čtenáři pohleď a zde je hlavní tělo tohoto blogu. Přestaň věřit a pochybovat, uzři fakta, které můžeš kdykoli sám zopakovat a ověřit si, jestli ti tu Hamral žvanil, nebo ne. Pohleď:

Byl to svět bez zeleně, bez kyslíku a bez jediného zvuku, který by vydal živý tvor. Nad pustým povrchem prahorní Země se klenula temná obloha prořezávaná blesky a bez filtru ultrafialového záření. V neklidných oceánech a horkých minerálních pramenech však probíhala tišší, ale o to zásadnější revoluce – mechanika chemie se pomalu probouzela k biologii.

Vše začalo spontánním spojením nejjednodušších plynů. Pod palbou energie z blesků a sopouchů se anorganické molekuly rozpadaly a znovu skládaly. Vznikly první malé organické látky – mezi nimi aminokyseliny, prosté stavební kameny, které po miliony let volně driftovaly v mořské vodě.

V obrovském objemu praoceánu však byly tyto molekuly příliš vzdálené, než aby spolu mohly smysluplně reagovat. Skutečný příběh se tak přesunul k pobřeží.

V přílivových tůňkách, na vlhkém povrchu jílových minerálů a v pórech vulkanických hydrotermálních průduchů docházelo k pravidelnému odpařování vody. Aminokyseliny se dostaly do těsného kontaktu. Za přítomnosti tepla a minerálních povrchů, které fungovaly jako prvotní lešení, se začaly propojovat do krátkých peptidových řetězců. Tyto proto-peptidy ještě neměly plán ani paměť, ale měly schopnost měnit své okolí – urychlovaly chemické reakce a stabilizovaly jiné okolní molekuly.

Mezitím se ve stejném chemickém chaosu rodila druhá linie příběhu. Z kyanovodíku a formaldehydu se pod UV světlem syntetizovaly dusíkaté báze a ribózové cukry. Spojením s fosforečnany vznikly první nukleotidy.

Zde nastal klíčový moment koevoluce. Nukleotidy samy o sobě byly křehké, avšak přítomnost jednoduchých peptidů je chránila před rozpadem. Na oplátku se nukleotidy začaly řetězit podél minerálních struktur a peptidových lešení. Vznikaly první krátké provázky RNA.

Po nespočetných pokusech a omylech došlo k zásadnímu skoku: jeden z řetězců RNA dosáhl přesné délky a sekvence, která mu umožnila prohnout se do trojrozměrného tvaru a zafungovat jako katalyzátor – vznikl první ribozym.

Tento ribozym poprvé v historii dokázal usnadnit tvorbu vlastních kopií z okolních volných nukleotidů. Nepotřeboval již vnější minerální šablonu. Poprvé se na Zemi objevila molekula, která spojovala dva do té doby oddělené světy: vykonávala práci jako proteiny a současně uchovávala recept na sebe samu v sekvenci svých bází.

Jakmile se objevil systém schopný samoreplikace s drobnými chybami při kopírování, vstoupil na scénu přírodní výběr. Variantám RNA, které se dokázaly kopírovat rychleji, přesněji nebo si dokázaly vytvořit stabilnější peptidový obal, patřila budoucnost. Chemická evoluce skončila. Právě nastal úsvit biologického života.

(Dopřej si moment dojetí. To jediné je správně po pochopení fakt...)