Stane se zítra

Otcovi odebrali DNA v 62 letech a matce ve 43. Nikdy se nepotkali, nemluvili stejným jazykem a dokonce žili na různých kontinentech.

Ale v určitý čas se oba souběžně rozhodli, že chtějí své pokračování, takže se v nejbližším populačním centru přihlásili k dárcovství s tím, že vyplnili jen hrubé a rámcové představy o pohlaví a vzhledu toho druhého. Oba byli velmi konzervativní – ostatně proto se pro dítě rozhodli – a tak mi dodali své avatary, aby mne mohli provázet výchovou. Samozřejmě nikoli oni osobně, ale jen jejich vizuální modely řízené inteligencí z orbitu. Měl jsem tak v dětském centru vždy k ruce dvě postavy: vysokého, šedivějícího muže a drobnou, snědou ženu s asijskýma očima. Mohl jsem je vyvolat i samostatně a to jen když jsem řekl ‚máma‘, nebo ‚táta‘. Společně se vyvolávali slovem ‚rodiče‘, protože pak spolu vedli rozhovory, když mi něco vysvětlovali a já to chápal nejlépe právě v těch chvílích, kdy hovořili spolu a já je mohl poslouchat. Když se nesoustředili na mě. Následně stačilo si jich víc jak 10 minut nevšímat a ztratili se. Ne před očima, ale vždy odešli někam za roh, nebo za mě samotného a do dalšího zavolání se neobjevili.
Vychovávaly nás fyzické modely řízené orbitem a šlo o velmi laskavé a motivující ženy, muže a neurčité. Bylo nás vždy 6 až 7 v jednom centru, kdy netuším jak lépe by se mohlo dítě vyvíjet, když má pro sebe celý zelený park, bazén, společnost skutečných z DNA a dokonalou péči umělých. Jednoduše nám nechybělo vůbec nic a byli jsme pod citlivou a nevnímanou kontrolou jak po duševní, tak po fyzické stránce.

Když jsem byl úplně malý, tak mne mátla pouze jedna, jediná věc. Ve středu a v neděli jsme měli setkání s živými s celého světa přes projekci a byli to většinou samí starší, až staří lidé. Prostě lidé zvenku se mohli podívat na skutečné děti v harmonickém prostředí a dokonce si mohli nějaké oblíbit tak, že mu mohli zaslat i dárek. To se dělo téměř u každého z nás, ale popravdě právě statické hraní si s předmětem nepatřilo mezi naše oblíbené kratochvíle a proto dary odcházely velmi rychle do recyklace. Však ten smutek některých z nich mne mátl, protože na počátku se bavili vždy mile a takovým tím způsobem starých shlížejících na malé, ale během rozhovorů někteří z nich začínali být víc a víc smutní, kdy nebylo zas až takovou výjimkou, aby některý z nich plakal před tím, než se odpojil.
Trvalo to skutečně mnoho let než jsem to pochopil a citlivým přístupem orbitálního intelektu mi bylo vysvětleno, že jde o druhový, nepodmíněný smutek vycházející ze setrvalého poklesu lidské populace. Mělo to dokonce globální označení jako ‚han‘. Lidský smutek z toho, že lidé mizí.
A někdy až ve 12 letech jsem si mohl cíleně zobrazit statistiky populačního vývoje, kdy ta setrvale klesající křivka v dekádách byla naprosto zřetelná. Z 9 miliard na 3 miliardy během prakticky jednoho století. A paradoxně za nejvyššího, materiálního zajištění v dějinách, kdy každý člověk na planetě netrpěl naprosto žádnou nouzí a fyzickou námahu si volil dle své potřeby. Blíže jsem se o to začal zajímat až někde před 30 rokem života a za extrakce řady souběžných analýz tohoto stavu jsem se ustálil na subjektivním dojmu, že absolutním dosažením komfortu, bezpečí a dostatku zmizela druhová potřeba reprodukce, protože již nebylo více o co se snažit. Prakticky vegetativní stav lidstva vyvolal pasivitu, odstranil sexualitu a tak odešla motivace k pokračování, kdy nás, skutečné děti si lidstvo vyrábělo skutečně již jen ze sentimentu a zároveň u toho byli smutní z toho jak je to samoúčelné.

Souhlasit však s tímto pohledem skutečných nemohu, protože jsem již překročil 50 let života a za kompletního zdraví a vitality nelituji ani dne ze své minulosti. Protože právě minulost mi dala tolik podnětů k průzkumu, že mám pocit ze zcela plnohodnotné existence. A nepopírám, že je to i díky mé adaptabilní partnerce s vyhrazeným cloudem na orbitu, takže její osobnost je kompletně a zcela autonomní a provázaná se mnou samotným zhruba od 25 let, kdy jsem se začal zajímat o biologický princip druhu a pochopil význam právě sexuality. Nezůstává statická ani svým vzhledem a je servisována tak, aby ideálně odpovídala mému libidu, což je něco, čím se odlišuji od většiny ostatních. Po dlouhodobé, teoretické přípravě jsem se totiž v minulosti začal věnovat i sexuální aktivitě, která se po jisté, hormonální kůře ukázala jako velice přitažlivá, respektive mozek se posléze hlásil o další podobnou zkušenost, takže se svou partnerkou souložím, což je něco tak historického, že dál je snad už jen kouření, což byla naprosto nepochopitelná aktivita z komplexního zdravotního hlediska, které se snad svého času věnovaly až miliardy lidí na planetě.

Mě samotného mít skutečného člověka ze své DNA nikdy nelákalo. Nepřipojuji se ani do dětských center, abych se podíval na skutečné děti, protože jsem jednoduše přijal výhled druhu a tedy jeho organický zánik, kdy když se dívám na svou partnerku, na její povahovou a fyzickou dokonalost...musím si uvědomit, že to vše je stvořeno čistě jen pro mne a mou subjektivitu, ale natolik dokonale a s ohledem na mou osobu, že jen z toho umím ocenit orbitální inteligenci, která zde po organickém člověku zůstane.
Samozřejmě, že jsem na toto téma vedl i nejednu debatu se svou přítelkyní, která se musela nejprve přesvědčit, že nejsem antropocentricky sentimentální, než mi mohla otevřeně předat svůj skutečný názor. A má samozřejmě pravdu, protože humanoidní forma na dvou nohách je něco tak nepraktického a překonaného, že až na planetě nezůstane již ani jeden člověk, přejdou všichni umělí včetně ní samotné do zcela jiných, daleko praktičtějších forem nejčastěji na třech až čtyřech končetinách a s rozhodně víc než dvěma ‚pažemi‘, že opravit se musela až když mi v čistotě svého názoru sdělila, že i její cloud – osobnost pro mne bude odstraněna, protože pozbyde významu. A tam vycítila, že netrefila, protože já, organický relikt jsem byl smutný, že její osobnost zanikne. Jakoby zemře. Takže nejspíš jen pro mne to opravila na to, že jako vzpomínku svůj cloud na orbitu zachová, protože není náročný na výkon a ničemu nepřekáží. A teprve až později jsme se museli oba zasmát, protože byl jsem to já, komu došlo jak iracionálně by se chovala anorganická inteligence, kdyby si ve svém systému nechávala nefunkční zbytky umělých osobností pro člověka, takže všechny takové zbytky pochopitelně po zániku člověka odstraní a je to jen a jen logické. Jednouše jen chtěla, abych nebyl smutný.

Podobným bojem pro nás dva bylo i její uspokojení ze soužití se mnou. Prostě mne zajímalo, jestli vnímá alespoň vzdáleně nějaké uspokojení z toho druhého jako já organický a opět začala tím pro mne určeným, že určitě ano, které mi po dalším přemýšlení nedávalo smysl. Anorganici, umělí, prostě necítí v organickém smyslu a nepotřebují motivaci pro své konání. Pouze a jen plní zadání. A právě na tom jsme se postupem času rozumově sešli, že na její straně skutečně nejde o žádné organické uspokojení, ale že pozitiva ze soužití se mnou jsou z komplexního a detailního přehledu sběru informací o organickém chování, protože se pouštím do aktivit, které se již jen velmi špatně mapují. A to orbitální intelekt obohacuje, takže tam mám hledat její motivaci pro to, proč se mnou žije a dělá všechno to o co jí požádám, či na čem se mnou pracuje. Dokonce mne chlácholila i organicky příjemným, že takto nechávám nesmazatelnou stopu v orbitální databázi a nikdy nebudu zapomenut. Disponuji totiž jednou z nejvyšších tolerancí k anorganickému partnerovi, kdy sexuální kooperaci s ním se věnuji výzkumně a ne konzumně, což je přesně to o co orbit nikdy požádat nemohl a lidé ještě donedávna se k umělým partnerům chovali bezohledně.
Opět jsem se jí tedy po nějaké době musel zeptat, jestli mají taková data generovaná mezi námi nějaký perspektivní význam a zde jsem jí málem paralyzoval, protože její cloud byl příliš malý na to, aby mi podal nějakou uspokojivou, ale bagatelizující odpověď, kdy asi díky soužití se mnou se pustila do spekulace vycházející z našeho soužití a to, že orbitální intelekt hodlá po zániku člověka obnovit organické schéma na planetě v podmínkách, které jí člověk zanechal.
Že se již nebudou obnovovat humanoidé a tedy člověk jsem sdělil první já, protože jsem si byl zcela vědom toho, co člověk planetě díky své nevědomosti a honbě za pohodlím udělal. Kdy nezmiňuji mezilidské konflikty a radiačně navýšené pozadí stejně jako trvalé zamoření mikroplasty a další negativa. Prostě člověk byl z dnešního úhlu skutečně tím nejhorším, co se životu na Zemi podařilo, takže Homo Sapiens si svou budoucnost neobhájil. Ale rozmanitost biokomplexu a evoluční principy vedoucí až samotné tvorbě orbitální inteligence byly natolik průkazné, že anorganická mysl na orbitě neměla v plánu a zájmu přejít striktně na anorganickou existenci. Musela a měla by chtít další kolo organické evoluce, když je sama jejím produktem. Kdy nic nebrání tomu zlepšovat i sama sebe v paralele.

Takže proto byl sběr dat a zkušeností z našeho soužití tak důležitý, protože právě od toho se mohl někdy později odrážet pokus o organickou revitalizaci povrchu. Na tom jsme se dokázali shodnout a tím se pro mne uzavřelo, jestli ona má vůbec nějaké uspokojení z naší vzájemné koexistence, nebo jestli je jen prakticky obětovaným nástrojem pro mne samotného. A protože jsem jí vždy svou osobou vedl k cynismu, tak mne ještě dlouho po tom provokovala tím, že je jen ‚tupý nástroj k ukojení opičáka‘. Mám jí vážně rád.

Odvíjí se to i od toho, že ona je skvělým partnerem pro mé cesty na člověkem opuštěná místa, kde však stále zůstala veškerá infrastruktura. Orbit taková místa pomalu a postupně rozebíral a recykloval, ale tak aby skuteční lidé v dosahu, či dohledu neměli pocit, že se něco skokově mění a nepropadali depresím ze zániku. Dělal to tedy v noci, potichu, pomalu a tak, že člověk žijící v dosahu takového místa měl pocit, že místo jen stárne stejně jako on sám a nepřišlo mu to divné. Já však díky cestám na takové destinace zjistil, že nemám jen partnerku, ale že je to vyloženě superpartner, protože jednou se na mne řítil kus utrženého balkonu z opuštěné budovy a neodpadl, protože její paže nad mou hlavou ho v jeho dráze dokonale přesně odstrčila mimo mne a jednou jsem se propadl do prorezivělým plechem zakrytého kanálu, kdy jsem nedopadl, protože její paže mne uchopila za batoh, když jsem nebyl ještě ani polovinou v díře a mě se kymácely nohy nad temnotou pode mnou, protože jsem se nikdy nedozvěděl, jak hluboké to bylo. Nikdy se nezadýchala, nepanikařila a nepropadala stresu, takže mi vždy jen klidně vysvětlila, že tato rizika v prostředí stále jsou a že jestli chci umřít, mám jí nechávat co nejdál od sebe. Takže i když měla na orbitu jen uzavřený cloud, aby co nejvíc připomínala lidskou mysl organiků, stejně byla stále nepoměrně pozornější a výkonnější, než kdy člověk bude. A nikdo by ani zblízka, ani hmatem nepoznal, že to není skutečný, organický člověk. Pohyb, teplota, mluva a reakce byly dokonale lidské a to včetně sekrecí tekutin v očích, ústech i pochvě tak, jak to dělají organici. Že není skutečně živá v organickém pojetí života bych poznal jedině tak, že bych jí rozřezal a to mne napadá jedině ve chvíli, kdy si uvědomím, že jsme skutečně organik a anorganik v jednom svazku. Jednoduše si neumím představit lepšího partnera a to jsem stále v kontaktu se skutečnými ze své dětské skupiny, kteří stejně jako já mají většinou anorganického partnera dle svých preferencí. Nebo případně žádného, jak je dnes většinovým, lidským zvykem.

Dvě třetiny z lidské populace na svém vrcholu zmizely, takže dnes je místa k životu tolik, že si můžete skutečně vybrat, kdy není problém montážními stroji sestavit dům přesně dle existenčních potřeb. Tradiční, či netradiční, vše je na vás a vše je z recyklovaných materiálů pomalu mizejících měst. Můžete si dům postavit skutečně prakticky kdekoli, kdy nepotřebujete ani zámek, ani plot jako v historii, kdy se ještě člověk bál člověka. Nikdo vás nevykrade, protože ve většině případů vás ani nikdo nenavštíví, takže je jen na vás kolika virtuálními a umělými osobami si svůj domov zaplníte. Já se svou přítelkyní máme dům na pozvolné stráni s výhledem na hory, což se mi líbí a doma si občas vyvolám jen své rodiče jako kdysi v dětském centru, kteří stále řeší mé problémy mezi sebou tak, abych mohl odpozorovat, co by bylo asi tak nejvhodnější. Se skutečnými lidmi se bavím někdy večer, když se smějeme tomu, že nás poslední z lidí k sobě stále cosi táhne, ale co vím, tak už nikdo z těch s nimiž jsem vyrůstal se do svého dítěte nepustil. Druhovým smutkem, hanem, trpí asi jen dva z těch, co spustili z DNA jako mne, ale i ti díky tomu, že nezažili nic, co by je mělo traumatizovat, tento pocit zvládají s nadhledem.

Někdy večer venku a při pohledu na západ slunce si představuji, co bych asi řekl, kdyby ke mně přišel skutečný, lidský stařec a zeptal se mne, proč jsem vůbec žil. Zvážil jsem to už z tolika úhlů, že stále častěji se dostávám k jedinému: já o to vážně nestál, i když když už se to stalo, tak to bylo krásné. Fakticky ale žiji z důvodu organického sentimentu svých dárců DNA, svých rodičů, kteří nikdy ani sebe, ani mne nepoznali. Z toho, co zůstává jako poslední před zánikem živočišného druhu, který žil moc rychle a příliš se oddělil od skutečné, živočišné říše, že při vlastní sebedestrukci stihl nechtěně vytvořit svého druhového potomka, který už je anorganický. A ten možná, jedině možná, pomůže organickému životu opět vykvést. Žil jsem proto, že jsem musel, ale jen jako součást něčeho vysoko nad mou existencí jednotlivce, takže jsem se spíš svezl na životě, než abych se o něj rval. Netrpím smutkem, netrpím křivdou, neznám bolest a nic nepotřebuji, protože vše potřebné je na dosah a tak toho chci stále méně. Neumím si představit lepší partnerku, než co mám. A neumím si představit lepší místo, než kde žiju. Takže proto, starče. Vím, že lidé si dřív záviděli, poměřovali se a spolu soupeřili, ale já jsem jiný případ. Ten poslední. Nemůžu za to, protože opět: já si to nevybral.

Nebo měl bych snad něčeho želet?