Den matek

Teď už přesně věděla, kdy se to stalo. Neměla čas pozvednout ruku s oštěpem nad hlavu, protože sprintovala ze všech sil souběžně se simulací pádícího prasete a tak vyslala ratiště spodním švihem, malým a co nejvíce silným hodem...

...z úrovně stehen. Tam byla daleko menší šance, že zasáhne, ale rychlost jejího cíle byla tak vysoká, že jedinou další možností bylo, že jí uteče. A ona zasáhla! Zasáhla dokonce přesně na vzdálenost téměř deseti metrů, což pro ní bylo něco tak radostného, že to chtěla vykřičet do světa. Ale nikdo kolem nebyl. Byla tam sama. A tak to přišlo: muselo jí v hlavě problesknout – a to klidně aniž by si to přímo uvědomila – že přesně takhle bude jednou lovit její dítě. Prostě se to stalo a zpět to vzít nelze. Tedy proto se jí po sebrání kopí ozval za pravým uchem jemný, ženský hlas sdělující, že se má dostavit do domu Rodiny. Do domu, kam dosud nikdy nemusela. Do domu, kam odcházely její starší přítelkyně a nikdy je už neviděla, i když ony říkaly, že se ještě uvidí. Přišlo to tak nečekaně a jí bylo čerstvě šestnáct let. Do hlavy se jí vplížil strach.

Byla však dobře vychovaná a tak věděla, že obava z čehokoli je jako jed, co zpomaluje a zatemňuje myšlení. Bát se čehokoli je jen to odsouvat a že sebou je člověk jedině tehdy, když ví, proti čemu stojí a má možnost vymyslet, co s tím udělat. Proto a to i díky vzdoru v sobě se rozhodla jít do domu Rodiny přímo z loveckého teritoria. Bez přípravy, bez osprchování, prostě odmítla to oddalovat. Jestli má zmizet jako ty, které znala, ať se to stane přímo a bez toho patetického loučení s ostatními, které jí přišlo vždy trochu falešné.

Když došla až k samotné stavbě, vzpurně zabodla kopí kus před vstupními dveřmi do země a se stále silnější obavou uvnitř sebe, které vzdorovala rostoucím vztekem začala stoupat po okázalém schodišti někam, kam nikdy neměla v plánu vejít. To oni chtějí vidět ji, nikoli ona je, protože ona dnes trefila zatím jen tři prasata a to jich v plánu bylo daleko víc. Chtěla být tou nejvýkonnější lovkyní ze všech a teď taková komplikace. Přesto ale nakonec uchopila madla velikých křídel dveří a rozhořčeným tahem je prudce rozhodila do stran, protože v tu chvíli byla připravena čelit čemukoli.

Nikdy před tím zde nebyla a tak jí nejprve zarazil samotný prostor. Byl tak jiný od změti zeleně venku, kterou se pohybovala. Obrovský, šerý a prázdný, kde odněkud od stropu dopadal šikmý pruh slunce do jeho středu, kde se rozpadal na ten přízračný svit do vzdálenějších míst. A teprve teď jí došlo, že prostor je kruhový i když budova zvenčí má ráz krychle. Tak jako tak jí přišel větší, než by budova venku mohla pojmout, ale dál po tom nepátrala. Její pohled se totiž již soustředil na dospělou ženu, která bez hnutí stála ve svitu slunce a nejspíš se dívala směrem k ní. Nezbývalo, než k ní dojít.

„Vítej,“řekla nečekaně hlubokým hlasem, když k ní došla a byla překvapená, jak je ta žena vysoká. A také tmavá. Její kůže byla asi tou nejtmavší, jakou zatím viděla a to se pohybovala v celém spektru tónů pigmentů, protože jak je učili ve škole: byly těmi posledními, co zůstaly z celé planety, kde dříve žily celé národy rozdílných barev. A i když si nejprve myslela, že ta žena je tak vyzáblá, tak to nebyla pravda, protože to byly jen její vysoko posazené a výrazné lícní kosti, nad kterými byla dvojice nečekaně velkých očí s úplně černými zorničkami. Pomalu jí začalo docházet, že ta žena je naopak dokonalá, protože byla jako to kopí, co nechala zabodnuté před budovou. Velice štíhlá, vysoká přes dva metry, ale pružná a sebejistá a to i v té róbě, v které stála, a která asi patřila k jejímu úřadu. Neznala jí a tak nevěděla jak odpovědět. Ale než se rozhodla, jestli má zvolit čistě formální, nebo více přátelskou odpověď na pozdrav, žena plynule pokračovala:
„Nečekala jsem, že půjdeš hned, ale na druhou stranu právě to je nejlepší signál, že jsi připravená.“ A usmála se. Mile a nečekaně vřele. Ta žena se jí začínala líbit.

„Nemůžeš vědět, co tě zde čeká a tak chápu tvé obavy. Ale předem věř, že to není nic, co by ti bylo nepříjemné, či co by tě k něčemu nutilo. Vše zde je pouze jen věcí tvé volby a ty se můžeš kdykoli otočit a odejít pryč.“
„Kdykoli?“ vyhrkla ze sebe, aby získala alespoň malý čas na rozmyšlení, co se to tu děje, ale musela si přiznat, že začíná být fascinovaná tou vysokou ženou s tak klidným a hlubokým hlasem, které je už možná i čtyřicet let podle toho, co postřehla v detailech těla. Nikdy nevídala takto staré ženy.
„Kdykoli,“ odvětila přátelsky ta žena. „Ale pokud bych tebou chtěla manipulovat, tak by ses sama měla zamyslet, kolik z tvých přítelkyň se z Domu rodiny vrátilo. Sama víš, že žádná a to se na rozdíl od tebe bázlivě na toto setkání připravovaly a nešly sem přímo ze cvičiště s tím, že zabodly kopí před domem. Takže mezi námi děvčaty bych ti chtěla sdělit, že jsi mne pěkně prohnala, protože toto setkání je formální a má své náležitosti. Máme se zde sejít v napětí, vážnosti a obřadnosti. Po předchozí přípravě. Jenže ty sem vlítneš jak když jdeš na kance a já musela utíkat se sukněmi v rukou, abych to sem stihla…“ Pak se žena nečekaně rozesmála, čímž si jí získala a z ní tak opadly ty nejhorší obavy. Tato žena byla opravdu výborná.
„Jmenuji se Sola,“ řekla vysoké ženě, aby ukázala svou dobrou vůli. A také se konečně trochu usmála.
„Však já vím. Mě říkají Zuje a jsem jednou z matek domu Rodiny, která ti má nabídnout možnou budoucnost. Ale jen pokud o ní budeš stát, protože je to nabídka boje poněkud odlišného a těžšího, než dosud prožíváš tam venku.“
„A můžu u toho zemřít?“ zeptala se. Venku přeci jen bojovala jen se simulacemi vytvořenými inteligencí na orbitu a žádné zvíře jí nemohlo skutečně ohrozit, i když střet s ním se bral za prohru. Co jiného by jí mohlo čekat?
„Nějaký úraz nemůžeme vyloučit ani zde na cvičišti a sama víš, že nějaké zlomeniny, odřeniny a tržné rány jsou běžnou součástí. Sama jsi jich několik prodělala, protože samozřejmě máme tvé celkové, lékařské záznamy. Ale zde jde o poněkud jiný boj. O jeho vyšší formu, protože svět kolem sebe už umíš oštěpem porazit prakticky dokonale. Ale co sama sebe? Jsi schopná bojovat i se sebou sama?“
„Teď nerozumím,“řekla ostražitě Sola, protože si neuměla představit, jak by mohla válčit sama se sebou.
„No, v domě Rodiny jsi proto, že ti je nabídnuta možnost stát se matkou…“
A tehdy to slovo na ní dopadlo. Matkou…

Učili se o nich, ale vždy je měly tak jako na pozadí učebních látek. Tak nějak tušily, že jsou to daleko starší ženy, než jsou ony, co nějak vyrábějí nové lidi, ale jak, nebo jak to funguje jim nikdo nevysvětloval, i když jejich menstruace jim byla vysvětlena jako možná příprava na roli matky. Proto se také těm bolestem, křečím a stavům během menstruace říkalo ‚volání matek‘ a jako kamarádky je neměly rády. Nejednou mezi nimi padlo, když se krev valila z podbřišku a člověk se chtěl jen schoulit do klubíčka přežít to, jestli by ty matky ‚nechtěly chcípnout‘ ať už je to cokoli, protože jejich volání bylo u mnoha z nich ryzí utrpení. A teď nejspíš před jednou stojí…
„A vy jste matka?“ zeptala se opatrně a s opět vzrůstající obavou, když si vzpomněla jak slovo ‚matka‘ vnímaly s ostatními.
„Já? Ale samozřejmě,“ zasmála se Zuje. „Dokonce už šestkrát, ale víckrát už to nepůjde.“
„Proč?“ zeptala se v potřebě ujistit se, že být matkou není nebezpečné.
„Matky na mne přestávají volat,“ řekla Zuje a spiklenecky mrkla, protože sledovala Solu, jak se zarazila, když zmínila označení menstruace pro mladé. „I já byla kdysi mladá a na mne matky volaly tak hlasitě, že jsem jim chtěla prohnat nůž hrdlem. A přesto jsem se jednou stala. Sama vidíš…“
To byl silný argument. To musela Sola přiznat. A co to říkala? Šestkrát? Jak se někdo může stát stát šestkrát matkou? Vždy si myslela, že je to jednotné označení pro tajemné bytosti někde v domě Rodiny a dál po tom nepátrala. Teď ale před jednou stojí, která je matkou šestkrát a pomalu tomu přestává rozumět.
Když však Zuje viděla, jak se Sola začíná ztrácet v myšlenkách, rozhodla se ‚hodit kopí‘ a řekla: „Prostě už přestávám mít možnost mít další děti. Ale na svět jsem jich přivedla šest…“
No, nepomohlo to, protože Zuje viděla, jak se Sole v nepochopení rozšířily oči ještě víc a rázem jí došlo, že jako mladé nemají sexuální výchovu z důvodu potlačení frustrace z nemožnosti reflektovat druhé pohlaví. Muži s nimi nežili a všechny ženy od dívek vyrůstaly v tomto chráněném a kolektivním prostředí, kde se vzdělávaly a sportovaly jen díky svým starším sestrám. Bez autorit, bez křivd a demotivace, prostě jen v prostředí, kde vládla soutěživost, zábava a ten nejzdravější, životní styl.

„Poslouchej, Sole, já vím, že vás to neučili, ale děti se nevodí odněkud z džungle a nemusíš bojovat s kanci, abys nějaké přivedla. Děti se vodí odsud,“ řekla a položila si ruku na vlastní břicho.
Sola si v nepochopení a úžasu položila ruku také na břicho a v tom zmatku se snažila najít odpověď na to, jak asi by to dítě z břicha přivedla. Věděla, co je dítě a viděla je ve školkách, kam už sama nesměla. Malí lidé. Tak malí, že se často ani nepostaví a co je obzvlášť skandální: zadek jim někdy musí utírat ty starší, co byly vybrány mít je na starost. Fuj! Takže děti byly takoví malí podivíni a ta žena tvrdí, že přichází z břicha a ona že to podle všeho udělala už šestkrát, takže jestli někdy měla chuť utéct a být první, která se vrátí z domu Rodiny, tak to bylo právě a přesně teď! Teď hned! Ona tedy žádné malé lidi s nečistým zadkem ze svého břicha vylézat nenechá, ať už je to cokoli!
„Klid, Sole, klid,“ řekla Zuje a položila jí ruku konejšivě na rameno, protože ta malá dívka se začínala třást. „Není to tak, že by dítě roztrhalo břicho…“ A ze všech sil se přemlouvala, aby neřekla: ‚To až na konci!‘, protože tím by tu dívku vystrašila úplně a od toho tu rozhodně není.
„Ono je to tak, že najednou zmizí volání matek, protože se tou matkou začneš stávat a to je tak, že v břiše se ti udělá zrníčko hrachu…“
Sole prudce zavrtěla hlavou. Nechtěla žádný hrách v břiše, co tam bude sloužit asi jako jídlo pro dítě a vůbec se jí to celé zdálo jako nepříčetné. Tohle podstupovat prostě nechtěla. A nebude! Proč?
Zuje zaslechla za svým uchem tichý hlas inteligence z orbitu, která jí informovala, že Sole překračuje hodnoty tolerance a že jí asi v domě Rodiny neudrží. Musí okamžitě nasadit motivaci, jestli chce situaci zachránit a tu může inteligence nabídnout. Zuje nepatrným pokývnutím souhlasila a tak se jí do mozku skokově dostal argument podložený předchozí zkušeností Soly.
„Vzpomeň si na ten svůj hod spodem před chvílí. Oštěpem na prase. Nebyl úžasný? Nebylo to něco, čím jsi překonala ostatní?“
„Jak to víte?“ vytrhlo to Sole z nepřiznané sebelítosti, kam se to dostala. A opravdu jí pohladil dobrý pocit z toho, jak precizně to bylo vržené kopí. Kéž by to někdo viděl, kromě ní…
„Matky vědí vše,“ řekla Zuje s přehnanou vážností, aby Sole pochopila, že je to nadsázka a protože už situaci pochopila komplexněji, mohla si dovolit konstrukci, která by mohla Sole zaznít.
„A moje děti viděly i ty mé nejlepší hody. Byly totiž se mnou. Běžely se mnou…“

Sole se zarazila. Potřebovala přemýšlet a Zuje se dle všeho zastavila a ten prostor jí dala. Že s ní běžely děti? Takže to nebyli ti připosránci ze školky, co se neumí často ani postavit? Musely to být děti, co přichází mezi ně. Ty nejmladší holky, co je postupně začínají následovat a přidávají se k jejich lovům a cvičení. Ty holky, co se časem stávají třeba i nejlepšími přítelkyněmi a při tom přišly ze školky.
Ale tak velkou holku by z břicha nikdy nedostala i kdyby tam měla celé, hrachové pole. Takže to zas nedává smysl. A dokonce šestkrát, jak tvrdí Zuje, že to zvládla. To prostě není možné. Nerozumí tomu a nechce to, i když ano, vzpomíná si a nechce si to přiznat, že jí při tom prokletém hodu na prase spodem napadlo, že by bylo skvělé, kdyby vedle ní běžel někdo ‚vlastní‘, kdo jí patří a viděl to. Měla by prostě radost, že to viděl a mohl to po ní opakovat. Přesně jako ty dívky, co byly dětmi ve školkách, aby vyrostly tak, že se přidaly k nim. Ale pomalu jí docházelo, že ona nemyslela přímo na dívku ve své touze, aby to viděl někdo, kdo jí patří. Neuměla to vysvětlit, ale chtěla to ukázat někomu, kdo je daleko hrubější, tvrdší a bezohlednější, než jsou dívky kolem.

Zuje ale nevydržela mlčet tak dlouho, než si Sole srovná všechny myšlenky a uvědomila si, že porodem se fakt začínat nemá. Ten přijde přirozeně. Na začátku je prostě pohlavní interakce. Sex. A na ten musí být dva, plus tedy někdo, koho Sola nikdy ještě ani neviděla. A kdo jí způsobí šok jako každé matce, která kdy v posledních letech vznikla. Muži… jsou prostě jiní. Velmi jiní, i když ne nutně špatně, pomyslela si a sama pro sebe si dovolila i zážeh vzpomínky až pornografické. Však dávno tomu a Zuja pomalu odchází z těchto situací, kdy ostatně právě proto zde stojí a není tam venku.

„Muži,“ řekla proto Zuje do ticha a aby Solu odehnala od jejích chmurných myšlenek. „To oni mohou za to, že máme ve školkách děti. Muži jsou však tak jiní, že je nemůžeme mít zde. Přesto jeden z nich byl u toho, když tě porodila tvoje matka, což jsem já být nemohla, protože bys byla daleko tmavší. Přesto za každým, i za mnou stojí přítomnost muže a já mám šest dětí jen proto, že jsem se setkala s šesti muži, kterým jsem dovolila se přiblížit. A o tom celém to je. Ochota nechat přiblížit se muže bez toho, abych mu prohnala kopí krkem, protože on má u sebe něco, co spouští ty děti.“ A zase musela potlačit svůj cynismus zralé ženy, protože se jí chtělo říct: ‚hlavně pořádný penis‘, ale tím by Sole zmátla kompletně.
Sole tak nějak zapadla ta zmínka o mužích do její vzpomínky o tom, jak chtěla aby jí někdo viděl u hodu spodem, takže někde a nějak muži vznikat musí a jsou. Třeba nelezou z břicha plní hrachu jako ty malé děti ve školkách, což jsou stejně všechno nakonec dívky jako ona, takže muži třeba rostou ze země jako kukuřice, nebo něco takového a břicho nechají na pokoji. Muže by klidně přivedla, když jí nebude trhat břicho a když bude fajn a bude se učit jak má házet, tak klidně šestkrát jako Zuje. Ale kde všichni ti muži tedy jsou? Tak se zeptala:

„A kde jsou ti muži?“ To bylo takové neutrální. Ani slůvkem nezmínila, že by od nich chtěla něco, co přivádí děti.
„Venku, Sol… Mimo naší zemi, která je chráněná a nic z venku do ní nemůže vstoupit. A tam venku je to zcela jiný svět. Na jednu stranu daleko nebezpečnější a prasata tam nejsou simulace, ale mohou tě skutečně zabít, však na druhou stranu jsou tam právě i třeba ti muži, což jsou prakticky lidé jako my a i z nás pocházejí, takže mají třeba i bradavky jako máme my, ale nemají pod nimi prsa, jako máme my. A také mají penis, což je hlavní odlišnost od nás žen, protože ten jim visí mezi nohama…“
„Ajk,“ polkla zhnuseně Sol, protože si představila cosi nekonkrétně nechutného. Ale Zuje nedělala tento obřad poprvé, takže už naučeným gestem vyvolala vedle sebe dokonalou, anatomickou studii muže, který se pomalu otáčel v její velikosti a byl kompletně nahý. A jen Zuje sama věděla, že jeho modelem je jeden z těch šesti mužů s kterými měla děti, ale který jí nejvíce přirostl k srdci a stýskalo se jí po něm. Shodou okolností měl i největší penis z jejích partnerů, takže se na studii hodil.
A Sole zírala, protože nic takového nikdy ještě neviděla. Cítila i nadále odpor? Ne, to asi ne. Spíš začínala pociťovat strach z té hrubé verze ženy s penisem, ale zároveň se někde tam na pozadí urodila potřeba jí popíchnout. Trochu toho muže rozčilit, provokovat, protože nevěděla proč, ale ten muž by jí neublížil i když vypadá jak postižená a škaredá žena. No, pokud by mohla říct úplnou pravdu, tak by jí to asi vážně bavilo a třeba by chtěla takového muže poznat. A ani ten penis není tak příšerný. Naopak je na něm cosi, co si zatím neumí vysvětlit, ale z nepochopitelného důvodu jí mozek začíná připomínat, že má podbřišek, kde vyrábí jakési velmi příjemné teplo, které už asi stačí… Vážně to stačí… Sice neví, co to je, ale nic tak překvapivého vážně nečekala. Přísně srazila stehna víc k sobě a zakázala si na to myslet. Divné to bylo!

Zuje si samozřejmě drobné reakce všimla a to jí potvrdilo heterosexualitu u Sole, kdy byl to snad osten žárlivosti, když obraz muže zas drobným pohybem odstranila? Ona by řekla, že určitě ne, ale kdokoli jiný, kdo by byl přítomen by ho s pousmáním viděl.
„A o tom to celé je, milá Sole,“ řekla znovu Zuje, která si sama uvědomila, že budoucnost je ta malá dívka před ní a nikoli již ona, která už dítě nepřivede, takže i kdyby měla to dítě s jejím Borem, bylo by to jedině dobře. Musí už o sobě přestat uvažovat jako o aktivní matce a musí se začít zcela soustředit na svou roli v domě Rodiny. A Sole byla úžasně nadané děvče. Rychlé, pružné a inteligentně nadprůměrné, což byla informace jen pro dům Rodiny a ani Sole to nevěděla.
„Je to tedy o tom, zda-li jsi připravená do vnějšího světa vejít s tím, že tam potkáš muže, nebezpečí a svět jaký neznáš, ale na druhou stranu budeš moci běžet se svými, ukazovat jim jak házet spodem a nečekat na oblouk nad hlavou a v neposlední řadě se budeš moci setkat se všemi těmi, co již odešly…“

Poslední karta a vlastně eso, které je falešné; vlastně takový žolík, protože hrát na sentiment a setkání s přítelkyněmi co odešly a čímž se Sole trápila bylo přízemní. Vlastně ubohé, když si člověk uvědomí, že život tam venku jí dostane do role, kdy jí bude zevnitř vyjídat parazit v podobě nového člověka, u kterého si tělo samotné musí lhát, že do něj patří, aby ho nevyloučilo. A že jí čeká skutečně porod, který by jí v krajním případě mohl opravdu až zabít, protože Zuje znala ženy, které se vydaly tak daleko do krajiny, že je nikdo třeba desítky let nezahlédl a jen vzácně se vracely zpět k nim, aby daly své děti do školek na chráněném území, kde prostě měly nejlepší možnou péči. Znala dokonce i dva případy těch, které skutečně zemřely, ale bylo to ve spojení s muži, protože existují tam daleko místa, kde muži vyrábí kvašené nápoje, nebo nařezávají mák a prostě připravují nápoje, či látky, které člověka zničí a zabijí. Když ne hned, tak časem určitě. A to byl ten případ.
Ale Sole se zdála dokonalá. Podle Zuje jí jednou vystřídá na jejím místě, protože Sole v sobě měla zodpovědnost a cílevědomost těch nejlepších žen vůbec a to jí bylo teprve šestnáct. Menstruuje již tři roky a zvládla již všechno potřebné vzdělání, kdy její kondice je na vrcholu: štíhlá, až šlachovitá, že je schopna přeskakovat i mezi korunami stromů. Pohyb a lov zvládá daleko lépe, než kdy viděla u svých mužů a s nožem to umí dokonale, takže ani její osobní ochrana nemá trhlinu. Z úhlu Zuje měla být venku již dávno, ale ostatní z řádu byly rozhodně víc sentimentální, takže chtěly mladým dívkám dopřát delší dobu hájení. Zuje byla spíš vždy víc pro akci a proto měla první sex ve čtrnácti letech a první porod v patnácti. A nebylo to vůbec špatné, protože jedině tak si mohla dohledat výstavní muže pro další děti a tedy proto jich měla šest. Patřila tedy k těm, co měly svůj život daleko plnější a intenzivnější, což je výsada a mezi nimi, matkami řádu se to chápe a ví. Zuje byla za svůj život vděčná a tak by ráda dala takovou možnost i Sole. Však jen Sole samotná musí vědět, jestli to chce podstoupit…

A tak jako vždy mnohokrát před tím vše vyhrál žolík. Mechanika tohoto postupu byla jasná: přiveď dívku do prostoru, který už jen straší svojí velikostí a ještě více jí destabilizuj řečmi o tom, co jí čeká, což když pojmeš tak nešťastně jako Zuje, tak ti ty holky klidně utečou. Měl bys to dělat opatrněji. Ale přesto! Vyděs je a zahusti to zmatením tak, že jim ukážeš první porno jejich života a ony najednou neví co s rozkrokem. Jen ví, že funguje. Takže když jsou zmatené, nejisté a jen pár chvil před masturbací sděl jim, že by se mohly vidět se svými kamarádkami. S těmi, co jim slíbily návrat, byly jejich nejbližšími přítelkyněmi, důvěrnicemi a prostě už nikdy se nevrátily. Využij ten potlačený stesk, který se nejvíce provalí při největší zátěži a pošli jí ven. Tam do světa, kde narazí na muže, vybere si z nich ty největší a nejsilnější a začne rodit děti. Ona sama ještě neví, jak hladce a intuitivně jí to půjde, protože to mladá dívka chráněná ze všech stran. Ale i ona se kdysi bála a pamatuje si jak. Také málem utekla z domu Rodiny a přesto zde dnes stojí před tímto děvčetem jako někdo, kdo by mohl život vyučovat a také to vlastně dílem dělá. I když je jen dveřník pro ty připravené.

Dala Sole všechen čas na rozvinutí svého smutku nad ztrátou těch, které tak dobře znala a které zmizely z jejího života, že vůbec nebyla překvapená, když uviděla jak Sole pomalu a se zavřenýma očima přikývla.

„Vše nejlepší a to je tvůj Den matek, Sol…“ pronesla obřadně a radostně Zuje. Věděla, že samotné vysvětlování teprve začíná. Dosud šlo jen o to prolomit největší odpor. A to se snad dílem povedlo. Teď teprve přijde na řadu jí vysvětlit, co je to vztah muže a ženy, co je to porod a co vše je při tom a posléze potřeba. Ale i Zuje všechny tyto informace dostala, takže je jedině správně, když je předá dalším. A byla ráda, že je to právě Sole.

A nemá cenu přidávat, že za dvanáct let od tohoto dne Sole skutečně opět vrhla spodem oštěp, tentokrát však na skutečného a živého kance, kterému prakticky prorazila břicho. A tak stačilo jít již jen po krvi, kdy když se ohlédla, tak s rozšířenýma očima plnýma uznání jí sledoval její jedenáctiletý syn Malex. Viděl, že to jde i spodem a nemusíš dělat oblouk. Bylo to úžasné...