Stále se dostáváme do problému, že technologie předbíhá etiku. Dokázali jsme prodloužit délku života, ale kvalitu života už zajistit nedokážeme. Zvládli jsme oplodnění in vitro, ale co dělat s přebytečnými embryi, k tomu se už nikdo nehlásí. Takže staré a nemocné odborně zabijeme a embrya spláchneme do záchoda... Quo vadis homo?

Odpovím na nadpis článku. Pevně věřím, že se najdou milosrdní poslanci, kteří předkládanou novelu zamítnou a nezpůsobí tak v budoucnu řadu tragédií v případě zneužívání tohoto způsobu odchodu ze světa. 

V této zemi je existuje naprosto nepřehledná změť zákonů. Představa ingerence státu i do tak intimního okamžiku lidského života jako je umírání, je neúnosná.

Proč má stát rozhodovat za jakých podmínek chci odejít z tohoto svět. Aha já zapomněl, že jsme pro stát jen dobytek, který si tohle nemůže vyřešit sám.

Tady nejde o to, za jakých podmínek chcete, pokud jste schopen ten odchod zrealizovat sám nez cizí pomoci. Jde o to, když nejste schopen sám odejít. A zde je možnost zneužití, proto by měly být dána jasná pravidla.

Jinak s tím, že o nás stát rozhoduje až přespříliš souhlas, již to přesahlo mez únosnosti.

Eutanázii nelze zneužít, jde o logický omyl. Jde o právo na důstojnost !, které není nikomu vnucováno.

Nemáte pravdu. Eutanazii zneužít lze. Třeba tím, když příbuzní nemocného "přesvědčí". Nebo ve chvílích, kdy nemocný je v takovém psychickém stavu, kdy nechápe souvislosti. Kdo bude rozhodovat v takových případech? Soud (při stavu našeho soudnictví)? Lékaři? Nějaká komise?

Eutanazie má jeden velmi těžko řešitelný problém a to je její zneužití. Protože při eutanazii jde vždy o lidský faktor, není možno na 100 % zabránit zneužití. Druhým problémem je, kde je hranice toho, do jakého stavu psychiky je člověk schopen rozhodnout realisticky sám o sobě tak, aby vnímal zřetelně, o čem rozhoduje.

Nejsem proti eutanazii. Osobně, pokud bych na tom byl zle fyzicky a vnímal to, raději bych takový život ukončil. Podle mého názoru má člověk právo o takové věci rouzhodnout a nemělo by mu být bráněno.

Ano, ten problém zneužití tu vždy bude, respektive problém nebezpečného posunu hranic jak popisuji níže. Je také známo, že někteří lidé, volající po smrti v těžkém stavu s nejistou prognózou, následně po vyléčení děkují lékařům a spílají svým touhám po smrti.

Podle mého názoru velmi dobrý článek. Osobně nemám vyhraněný názor. Obecně mi přijde princip eutanázie správný, ale nejsem si jistý, jestli jsme na něco takového eticky a systémově připraveni.

Relativizace obecných morálních zásad ve jménu jakési zvrácené humanity je dle mého názoru jistou cestou do pekel

Velmi kvalitní text, díky za něj. Eutanázie je skutečně společenský problém a není jednoduché rozhodnout se o tom, zda je dobrá či ne. Utrpení umírajícího (ať již fyzické či psychické) může být nezměrné a i člověk, který byl celoživotním odpůrcem, může na smrtelném lůžku volat po smrti. Skutečně není nic nového ani nepřirozeného, že těžce trpící lidé volají po dobrovolné smrti.

Přesto je tu spousta pochybností. Po smrti volají i lidé, u nichž je šance na vyléčení, respektive je šance, že budou žít ještě několik let. Je samo žití v utrpení, které je diagnostikováno jako nevyléčitelné, důvodem k eutanázii? A co lidé, kteří trpí těžkou a nevyléčitelnou duševní chorobou, byť jsou fyzicky v pořádku?

A co se stane, když překročíme hranici mezi tím, kdy lékař nesmí nikdy zabít člověka a kdy lékař někdy zabít může (nepočítám se umělé potraty, kdy několikatýdenní plod považuje za člověka jen menší část společnosti)? Není pak hranice mezi zabitím člověka lékařem na přání pacienta a zabitím na přání příbuzných (či snad státu) tenčí, než ta prvotní hranice?

Vícenásobné vrahy nepopravujeme a nemocné a staré lidi budeme místo léčení zabíjet?

Viite  kolik tim stat usetri na duchodech ?