Z Mladé Boleslavi do Prahy po Žitavské cestě

Žitavská cesta vede z Hrádku nad Nisou do Prahy. My měli jen tři dny, a tak jsme zvolili začátek až v Mladé Boleslavi.

Cesta se line úrodnou rovinatou krajinou podél řeky Jizery a provází nás místy, kde se psala historie raného českého národa.

Největším dobrodružstvím byl samotný přesun do Mladé Boleslavi. České Dráhy slibovaly pohodovou tříhodinovou jízdu s jedním přestupem. Nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec dojeli. První rychlík, 40 minut zpoždění už na příjezdu. Navazující spoj samozřejmě ujel. Místo něj nám na nádraží našli krkolomnou cestu osobními vlaky. Jenže než jsme stihli v Kolíně nasednout, spadlo traťové vedení. Poslali nás na náhradní autobus, ale řidič jel navzdory původním informacím pouze do Oseka, kde nás vyložil a poslal na vlak. Ten však byl stále bez proudu. Pospíchali jsme zpátky před nádraží, poradit se s místními, co si počít. Nakonec jsme se autobusem narvaným k prasknutí kodrcali přes všechny nefungující vlakové zastávky v okrese až do Nymburka. Tam nás výpravčí poslala na druhé nástupiště. Skutečně zde stál vlak, hurá. Procházeli jsme jedním vagonem za druhým a hledali místo k sednutí. Protlačili jsme se až do prvního. A tam dcerka uviděla malou tabulku na dveřích vedlejšího vlaku – jede přes Boleslav! V poslední vteřině jsme přeskákali ze dveří do dveří, půl hodiny pozorovali krajinu z pohodlí rychlíku, a pak jsme už konečně stanuli v Mladé Boleslavi. 24 km před námi, no potěš. Proběhli jsme městem (musíme ho vidět, když jsme tu ještě nebyli), posbírali pár razítek do deníčku a svižně jsme vyrazili pěšinami podél řeky Jizery. Sluníčko ještě chvíli hřálo, a my zvesela vykračovali. Pěšiny byly po nedávném dešti rozbahněné a místy to parádně klouzalo. Ve vesnicích měli štěkající ploty (a za nimi hlídače ostré jako v Portugalsku, jen ty ploty byly naštěstí vyšší). Pole se odpoledne proměnila na „psí ráj“ – ideální místo k venčení na volno pro ty největší mazlíky. A že někteří z nich byli „vítací typ“, občas jsme se docela zapotili. No, kdo se bojí, nesmí na stezku. Vzhledem k pozdnímu příjezdu jsme se ani nestihli pokochat hrady a zámky po cestě. Dali jsme si jen jednu rychlou svačinku a frčeli dál. Však se také začalo smrákat, sotva jsme došli do Horky nad Jizerou. Podle aktuálních informací byla pěšina do Benátek neschůdná, a tak jsme poslední úsek vzali po silnici. Do města jsme došli v naprosté tmě. Ubytování U Matouše manžel našel na výbornou. A že byla hned pod kopcem vietnamská restaurace, vypravili jsme se na večeři. Před spaním jsme tradičně zahráli karty a padli do peřin.

Ráno svítilo sluníčko, lákalo nás z postelí, sotva vykouklo na obloze. V mžiku jsme měli sbaleno, nasnídali jsme se a vyrazili dál. Nejdřív jsem všechny vyhnala na zámek, abychom si ho za světla pořádně prohlédli, a potom jsme už zamířili na Starou Boleslav. Cesta byla parádní. Po zkušenosti předchozího dne jsme se vydali po cyklostezkách, kde nebylo tolik bláta a kilometry ubíhaly jako nic. V Sojovicích právě odbíjelo poledne, když jsme vkročili do lesa. To vám byla nádhera. Vzduch voněl jehličím, nad námi koruny jehličnanů, pod nohama měkký mech, připadali jsme si jako v pohádce. Turisty jsme potkali až krátce před Starou Boleslaví. Po příchodu do města jsme se zastavili v Turistickém centru pro razítko a potom chvíli poseděli v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Pokračovali jsme plni očekávání k bazilice sv. Václava, ale bez průvodce se dovnitř nesmí. Tak jsme nakukovali přes dveře, děti se pak usadily na klekátku a já jim četla o vraždě sv. Václava a zdejších kostelích. Když si všechno vyslechly, obešli jsme chrám ze všech stran, otypovali jsme místo, kde se „to“ stalo a vyrazili jsme hopsa hejsa do Brandejsa. Překročili jsme řeku a ocitli jsme se v Brandýse nad Labem. Pokochali jsme se pohledem na zámek, prošmejdili historické centrum a ubytovali se v malém apartmánu uprostřed staveniště v místě původního barokního statku. Pode dveřmi se k nám linula „vůně“ marihuany tak intenzivně, že nás i nohy přestaly bolet. Zašli jsme si na pozdní oběd, v supermarketu nakoupili dobroty ke snídani a večer jsme se vypravili na mši do kostela Obrácení sv. Pavla. Chrám byl začmouzený, oprýskaný, zanedbaný, vůbec nepřipomínal ten barokní klenot, kterým dříve jistě byl. Věřících bylo jen pár, většina značně pokročilého věku… s nostalgií jsme vzpomínali na náš útulný řečkovický kostel, který je v neděli plný dětského smíchu a brebentění.

Třetího dne jsme se vzbudili do deštivého rána. Navlékli jsme ponča a pláštěnky na batohy a vydali se ku Praze. Museli jsme upravit trasu, polní pěšiny byly zcela neschůdné, a tak jsme se brodili vodou na silnicích a cyklostezkách. Boty jsme měli promočené, přes kapky na brýlích skoro vidět nebylo, ale ono nemůže být každý den posvícení. Aspoň jsme byli rychlí. Zastavovat se nedalo, a tak jsme byli v Praze dřív, než jsme čekali. Nastoupili jsme do metra a těšili se, jak si přebookujeme jízdenky a dorazíme brzy domů. Ale ouha. Po dvou zastávkách jsme museli kvůli poruše přestoupit do jiné soupravy. A po dalších dvou stanicích nás vysadili úplně. Metro nejezdí, musíte tramvají. Jenže lístky už nám kvůli prodlevám nestačily. Když jsme si spočítali, kolik by nás doprava po Praze nakonec stála, nahodili jsme zase pláštěnky a vyrazili na nádraží pěšky. Vyšlo nám to akorát na původně objednaný spoj. Cestou do Brna jsme postupně usychali, doma jsme si napustili horkou vanu a za pár dní už zbyly jen úsměvné vzpomínky. Třeba na čtyřnohou Barču, která je vítací typ. Nebo proč železničáři musejí stávkovat aspoň tři dny (aby cestující pochopili, že se nejedná o běžné zpoždění). Vlastně to bylo super. Už se těšíme, jak zas někam vyrazíme.