Z Barcelony na Montserrat a na Tibidabo po Svatojakubských cestách

Jarní prázdniny už klepaly na dveře, a my pořád nevěděli, kam vyrazíme. Na poslední chvíli jsme koupili letenky do Barcelony. Španělskem se zrovna proháněla jedna bouře za druhou, ale my věřili na teplíčko a sluníčko.

V sobotu jsme brzy ráno dojeli do Bratislavy (malé a nekomplikované letiště, můžeme jen doporučit), nasedli na letadlo a zamířili na El Prat. Přiletěli jsme s předstihem, a tak nám pilot udělal krásnou vyhlídkovou jízdu podél pobřeží, nad turistickými lákadly v Barceloně a okolí, až k Montserratu. V půl dvanácté jsme přistáli na letišti. Čekalo nás 28 kilometrů do zamluveného ubytování. Ještě jsme si nakoupili něco k jídlu a pití, zamávali na karnevalový průvod a za chvilku jsme již vykročili z civilizace. Po zbytek odpoledne jsme kráčeli po polních cestách a cyklostezkách okolo řeky Llobregat. Po nedávných deštích byla voda zkalená, divoce hučela a okolo jezů zuřivě vířila. Sluníčko se činilo o sto šest, brzy v batozích skončily bundy i mikiny. Ale na kaluže podél cest zatím nestačilo. Místy jsme museli přeskakovat jako žabičky. Stejně to bylo fajn. Kolem cest kvetly stromy, zelenala se tráva, jaro bylo cítit ve vzduchu, co víc si přát. Okolo páté jsme dorazili do Sant Andreu de la Barca, ubytovali se v hotelu a vyrazili do supermarketu nakoupit jídlo k večeři, na neděli (kdy jsou obchody ve Španělsku zavřené) a pondělí (protože na Montserratu nic nenakoupíme). Po nákupu jsme se sešli v pokoji u dětí, bohatě povečeřeli, vystřídali jsme se ve vaně, zahráli karty, padli do postelí a spali jsme jako dudci.

Ráno jsme ošetřili první stržené puchýře, nasnídali se, sbalili a vyrazili zase dál. V Martorellu jsme přešli přes Ďáblův most a pokračovali nejdříve podél rozvodněné řeky, později okolo silnice a cestu jsme si zpestřili občasnými přeskoky přes svodidla. Krátce před polednem jsme už trošku utrmácení došli do Olesa de Montserrat, kde jsme spočinuli při nedělní mši. V kamenném kostele jsme docela vymrzli, a tak jsme usadili na náměstí a nechali se zase sluníčkem pěkně rozehřát. Naobědvali jsme se z vlastních zásob a plní elánu jsme pokračovali dál. Montserrat se nám s každou zatáčkou víc a víc přibližoval. Nejkrásnější úsek cesty byl ten poslední, kdy se pěšina zařízla do kopců, pod námi hučela řeka a sluníčko svítilo jako o život. Na kopec jsme se nakonec svezli lanovkou, protože už se blížila pátá hodina a my se potřebovali ubytovat. Dobře jsme udělali, protože v poutnické ubytovně nefungovala recepce a než jsme našli paní, která nám předala kartu od pokoje, byla už skoro tma. Hodili jsme batohy na postel, trošku pojedli (zásoby povážlivě docházely) a vydali jsme se na prohlídku návrší. Turisté postupně odjížděli a na hory se snášelo ticho a klid. Prohlédli jsme si ztichlý chrám a zůstali na zpívané nešpory. Byla to nádhera. Svatost tohoto místa na mě dolehla mnohem silněji než v Santiagu. Večer jsme se ještě krátce prošli, podívali se z vyhlídky na nedalekou Barcelonu svítící tisíci světýlek, a potom nás už vítr zahnal zpátky do albergue a do postýlek. Krásně se nám na tomto úchvatném místě spalo.

Ráno nás probudily první paprsky světla, které se odrážely od skal okolo nás, a také prudké poryvy větru. Ještě před spaním jsme si koupili vstupenku k Panně Marii Montserratské. V kostele ještě téměř nikdo nebyl, a tak jsme si mohli všechno v klidu prohlédnout. Vystoupali jsme po schodech až ke slavné soše, pohladili ji, vypucovali zlaté jablko a vydali se ještě na jednu krátkou procházku na vyhlídku u sv. Anny a k okolním ruinám. Cesta vedla po příkrých schodech do kopce, tak vysoko, až se člověk skoro bál podívat dolů. V nárazech foukal silný vítr a já trnula, ať ty naše kamzíky neodfoukne. Hlavně když si jedno kamzíče vytrvale zkracovalo trasu přímo přes skaliska. Pak jsme zase seskákali dolů, odhlásili se z ubytování a hodinu řešili v atriu trable s klíči od ubytování v Barceloně. Chjo, no. Takové přízemní starosti na tak svatém místě. Sotva jsme stihli mši. Do odjezdu nám zbývala ještě chvilka, a proto jsem zavelela k vycházce ke kapli sv. Michaela a na vyhlídku ke křížku. Stálo to za to! Akorát vítr fučel tak, až jsem se bála, že nás odvane až do moře. Výhledy na okolní kopce, zasněžené Pyreneje a Barcelonu na pobřeží moře byly úchvatné. Nu, a pak už byl čas seběhnout kopec k lanovce, rozloučit se s tímto nádherným místem, sednout na vlak a jet do města.

V Barceloně bylo krásně, ale stejně se nám v tom ruchu města stýskalo po kouzelném Montserratu. Utíkali jsme od davů turistů do parků, na pobřeží, na pevnost, do Botanické zahrady… Na Popeleční středu jsme zašli do katedrály sv. Eulálie na večerní zpívané nešpory a mši slouženou místním biskupem. Přemýšleli jsme přitom, z čeho asi dělají popel… ale neměli jsme odvahu se zeptat. Nevím, jak bychom vysvětlili, že u nás pálíme malé kočičky.

Že se nám pořád tolik stýskalo po Montserratu, udělali jsme si aspoň pěší pouť na Tibidabo, pěkně po Svatojakubské cestě. Z ubytování jsme to měli krásných 11 km přímo do kopce. Nakonec to ale byla vcelku nenáročná cesta. Jen na kopci zase fičelo tak, že jsme jen od zábradlí zběžně kukli na Barcelonu a běželi se schovat do kostela. Chvíli jsme si užívali atmosféru výjimečného místa a kvílení větru, a potom jsme zase seběhli dolů do města. Za odměnu jsme ještě večer zašli do Muzea Egypta a po setmění si prohlédli zářící věž Glories (no, takovou zvětšeninu brněnského orloje).

V sobotu ráno jsme se nasnídali, sbalili (měli jsme jen pár kousků do batůžků, tak to bylo rychlé) a dopravili se na letiště. Než jsme se pořádně rozkoukali a dojedli poslední zbytky proviantu, nalodili jsme se do letadla a po dvou hodinách jsme přistávali v zasněžené Bratislavě. Než jsme došli do letištní haly, byli z nás málem sněhuláci. Brrr. Manžel se projel pro auto, my sehraně naskákali dovnitř a navečer už jsme byli zase doma, ve svých voňavých měkoučkých postýlkách. Ale ve vzpomínkách budeme na Montserratu ještě hodně dlouho.