Poutní cestou z Brna na Velehrad

Blížil se květen a s ním šest volných dní ve dvou týdnech. Sice nevyšly přímo na prodloužený víkend, ale čtvrtek – sobota – neděle zní taky dobře.

Koukala jsem po českých svatojakubských cestách, ale většina z nich je na dva týdny, a když jsem hledala navazující úseky, končily v místech hůře dostupných veřejnou dopravou. Tak jsem ještě prostudovala web zaměřený na české poutě. Právě tam jsem objevila šestidenní poutní cestu, která ještě jako bonus vychází z Brna. Takže bylo rozhodnuto: vydáme se pěšky na Velehrad.

Vyjeli jsme autobusem do Útěchova a pokračovali pěšky na Vranov. Do Vranova lze dojít i pěšky přímo z domu, ale trasu jsme šli už několikrát a znovu jsme ji tentokrát absolvovat nechtěli. Na Vranově foukalo jako obvykle, podívali jsme se do kostela, na terase před kostelem jsme si v prvních hřejivých paprscích slunce dali malou svačinku a pokračovali jsme směrem do Křtin. Z Vranova vede cesta kousíček do kopce, ale záhy klesá v úbočí kopce až do Adamova. Z něj jsme pokračovali podél Křtinského potoka, přes Starou huť, lesní bar (ale vydělat jsme jim nedali, nealko začali doplňovat až ve chvíli, kdy jsme už vyráželi dál), Býčí skálu a Habrůvku do Křtin. Sluníčko svítilo, příjemně na nás foukal jarní větřík a než jsme se nadáli, byli jsme v cíli. Ve Křtinách u parkoviště jsme si orazítkovali deníček, podívali se do kostela a autobusem jsme se přesunuli zpátky do Brna. Ušlapali jsme pohodových 20,5 km a těšili jsme se, až v sobotu vyrazíme dál.

Ráno jsme vstali brzy, abychom byli na trase co nejdřív. Zrána se totiž chodí nejlíp. Svižně jsme vyrazili směrem na Lhotky a Bukovinku. Sluníčko zase svítilo, trasa vedla okolo lesa, luk a polí, do kroku nám zpívali ptáčci zpěváčci a my se kochali veškerou tou krásou. Teprve až jsme prošli Vítovickým žlebem a došli do Vítovic, střetli jsme se s civilizací. Dali jsme si svačinu u rybníka, kde se krásně sedělo, děti se houpaly na houpačkách až k oblakům… a nebe najednou začalo temnět, zvedl se vítr, a tak jsem rychle zavelela k odchodu. Pěšinou mezi poli jsme za mocného hromování pospíchali do Rousínova. Do města jsme dorazili s prvními kapkami. Chtěli jsme se schovat v kostele, ale byl zamčený. Přemístili jsme se na autobusové nádraží, pozorovali zakaboněnou oblohu a čekali na autobus. Bouře se nám naštěstí vyhnula, ale v okolních vesnicích prý bylo boží dopuštění. My byli spokojení, ušli jsme pohodových 19 km krásnou jarní přírodou a těšili jsme se na další den.

V neděli jsme taky vstali brzy, chtěli jsme totiž stihnout mši na poutním místě Lutršték (bývá první neděli v měsíci). Autobusem jsme dojeli do Rousínova a přes Kroužek jsme se co nejrychleji ubírali dál. Nahodili jsme bleskurychlé tempo lehce zvlněnou krajinou a opravdu, do hodiny jsme byli u kostelíka. Právě včas. Sotva jsme celí upocení padli do lavic, začala mše sv. Někdo se soustředil na kázání, někdo sledoval stovky berušek, jimiž byl vnitřek kostela doslova posetý, na lavicích měli dálnici a parkoviště na zádech zbožných věřících. Po mši jsme na odpočívadle rychle posnídali, ale na kopci foukalo, brzy nás roztřepala zima, a tak jsme vykročili dál. Trasa byla zase nádherná, vedla nás pěšinami mezi poli, místy s nádhernými rozhledy do okolí. V Letonicích jsme si orazítkovali deníček, ještě jsme se na chviličku zanořili mezi pole, a po pár kilometrech už jsme byli v Bučovicích. Podívali jsme se do kostela, a protože začalo poprchávat, vzdali jsme návštěvu zámecké zahrady a vyrazili jsme na vlak do Brna. Ušli jsme 17 km a bylo nám fajn.

O týden později jsme vyrazili dál. Ráno jsme se autem dopravili do Bučovic, zaparkovali u Penny, nahodili batůžek na záda (na jednodenních výletech nám stačí jeden, se kterým se táhne nedobrovolně vybraný dobrovolník – nutno podotknout, že se o bagáž starali naši gentlemani. Nejednou jsme na trase viděli rodinku s dospívajícími syny a bágl nacpaný proviantem táhla hubená maminka, zatímco si pánové zlehka vykračovali). Zase nás čekal krásný den. Sluníčko, lesy, louky, minimum civilizace. Zašli jsme si hned na začátku, když jsme v Kloboučkách směřovali ke křížku... a skončili uvnitř JZD před zamčenou bránou. Tak jsme se vrátili zase na červenou značku a prohlédli si bránu i z druhé strany. Hned za vsí je krásné posezení (aspoň pro dva autobusy poutníků), a potom se cesta klikatí podél lesa, kde bylo slyšet jen šumění jehličí. Zastavili jsme se na chvíli U Zlatého jelena a U Andělíčka, přečetli jsme si zajímavé informace o místních partyzánech a nedaleké zaniklé vsi a odpočatí jsme putovali dál. U rybníka Klášov jsme narazili na rybáře a jednoho napruženého čtyřnohého hlídače, jehož výstražný štěkot nás provázel skoro až ke kapličce svatého Floriána. A to už jsme byli skoro v Žarošicích. Zvonilo poledne, sluníčko příjemně hřálo, děti divočily na dětském hřišti, a potom jsme snědli sušenky a vyrazili ke kostelu. Cestou jsem povídala dětem o své babičce, která mi vyprávěla, jak do Žarošic chodívala jako malá, ještě před válkou, s maminkou pěšky. Jak se na voze vezly ranečky a malé děti, které by nedokázaly pouť ujít po svých; jak přespávaly u dobrých lidí, a potom se před Žarošicemi převlékly do svátečního, vzaly na nosítka sochu panny Marie, opentlily ji, zpívaly mariánské písně a děvčátka v ručkách držela pentličky. I my doputovali na toto slavné poutní místo. Z dětství jsem si pamatovala davy poutníků, ale my zde dnes spočinuli úplně sami. Věděli jste, že je žarošický chrám spojený se jménem markomanské královny Fritigil a s Eliškou Rejčkou, která založila klášter na Starém Brně? Nu, když jsme si toto posvátné místo dost užili, vyrazili jsme dál. Cesta zase vedla podél luk a polí, chvilku jsme se posadili u kapličky Panny Marie, brouzdali jsme se trávou podél Dubového vrchu a brzy jsme uviděli první střechy Žďánic, kde končila naše dnešní etapa. Manžela jsme doprovodili k autobusu, podívali se do kostela, a než jsme slízali zmrzlinu, přijel pro nás autem a odvezl nás domů. Měli jsme v nohách 26 km, ale uteklo to jako nic.

V sobotu jsme brzy ráno dojeli do Žďánic. Dnes jsme chtěli dojít do Koryčan. Poutnická trasa oficiálně vede přes Bukovany, ale protože jsme měli původně v plánu vracet se na noc domů, vzali jsme to severněji. Vydali jsme se do Lovčic, kde jsme nakoupili proviant na víkend, abychom po cestě nepadli hlady. Pokračovali jsme po silnici vedoucí lesem, kvůli opravě cesty jsme si užili krátké dobrodružství v ostružiní (no, bagrem po hlavě jsme dostat nechtěli), a potom už jsme hravě došli na cyklostezku vedoucí podél Kyjovky, u vlakové stanice jsme zabočili do lesa, v Jestřabicích děti otestovaly dětské hřiště na návsi, a potom už posledních pár kilometrů po silnici a byli jsme v Koryčanech. To to uteklo, jenom 18 km. A že se nám nechtělo domů, přespali jsme v kempu u koupaliště. Dali jsme si v Kebabu na návsi oběd a šli se ubytovat. Jaké bylo naše překvapení, že budeme mít celý kemp jen pro sebe! Laskavý majitel nám ještě u ohniště nechal hromadu dříví, ať si uděláme večer táborák, zamával, zavřel bránu a byl pryč. Ubytovali jsme se, děti otestovaly houpačky, a pak jsme se ještě vrátili do vietnamského obchůdku na kraji Koryčan, nakoupili jsme čerstvý voňavý chléb, mini balení hořčice, špekáčky, pivo, limonádu, dětem zaslouženého nanuka a udělali jsme si krásný večer u ohýnku mezi borovicemi. V noci nakonec přijela ještě jedna rodina s karavanem, ale to už jsme se chystali k spánku.

Ráno jsme vstali brzy, abychom stihli byzantsko – slovanskou bohoslužbu na Velehradě. Pokračovali jsme svižně podél vodní nádrže a potom už jen lesem do kopečka na horu svatého Klimenta. Je to úžasné místo, nechápu, že jsem o něm dosud neslyšela. Bylo zde slovanské hradisko, zřejmě i škola a možná i hrob svatého Metoděje, kdo ví. Na kopci je kaple, vykopávky původního chrámu, Gorazdova zvonice a povznesená atmosféra. Dětem jsme zde slíbili občerstvení, ale foukalo a brzy nás roztřepala zima, proto jsme jen orazítkovali deníček a sešli kousek dolů, kde děti dostaly vytoužený proviant. Prošli jsme Pod kazatelnou, Pod ocáskem, obdivovali jsme vybavený přístřešek Na Pile, šlapali z kopce, do kopce… až jsme skončili u čtyřproudé silnice vedoucí přes Buchlovské kopce. A právě mezi dvěma zatáčkami silnice protíná červenou turistickou stezku. Až tam příště pojedeme autem, tak budu v mlází místo po srnkách koukat po sebevražedných batůžkářích. S trochou štěstí jsme úsek překonali, a už nás čekal jen příkrý stoupák na Buchlov. U hradu jsme se krátce občerstvili, a vydali se dál. Měli jsme v plánu pokračovat po červené značce, ale manžel se na poslední chvíli rozmyslel pro zelenou. Chyba to byla! Cesta byla brutálně příkrá a plná polámaných a vyvrácených stromů, skoro to nešlo slézt. Děti se po pár metrech otrkaly a měly z toho dobrodrůžo, ale já koukala, o které dřevo se přerazím. Když jsme se konečně doplahočili pod Břesteckou skalku, měla jsem chuť líbat asfaltku. Jako na potvoru se mi ještě definitivně rozpadly boty (ano, ty, co se rozpadaly už na pouti do Vídně) a já trnula, ať na Velehrad nedojdu bosá. Přes les jsme došli do Chabaně (v parku hned na kraji vesnice je nádherný sekvojovec), prošli vesnicí, zanořili se na posledních pár kroků do lesa, a pak už jsme viděli úchvatné věže chrámu na Velehradě. V turistickém centru jsme si koupili magnetku, orazítkovali deníček a zamířili na mši ve starobylém ritu. Pak jsme se podívali, kdy nám jede autobus zpátky. Za tři hodiny! Tak jsme se hecli a vydali jsme se do Starého města u Uherského Hradiště pěšky. Bylo to dalších 6 km, ale co naplat. Za odměnu jsme si koupili v bufetu pití (naše dávno došlo), nasedli jsme do rychlíku a těšili jsme se domů. Nachodili jsme přes 30 km, zbytky mých bot držely už jen tkaničky a děti hlady doslova švidraly (slíbený oběd na Velehradě jsme nestihli a na otevřené potraviny jsme už nenarazili).

Než jsem stihla dopsat tento článek, pořídila jsem si boty nový… a zase toulavý.