Nezapomenutelná cesta - den desátý
Eliška skočila do peřin a spala jako dudek. Já se ještě chvíli kochala nádherným výhledem na náměstí. To však se západem slunce ožilo a hluk z ulice trval téměř do tří hodin ráno. Nespala jsem ani deset minut, když mě vzbudily zprávy na telefonu. Mám okamžitě provést on-line registraci na dnešní ubytování nebo bude zrušeno. Ve světle baterky jsem hledala čísla pasů a vztekala se nad slabým internetovým signálem. Hodinu mi trvalo, než jsem požadované údaje všech členů rodiny vyplnila a úspěšně odeslala. Obdržela jsem zprávu, že mi obratem přijdou informace k otevření dveří a pokoje albergu, kde hodláme nocovat. Jenže byly čtyři hodiny, pět hodin, ale práva nepřišla.
V šest jsem jim posla urgenci, že jsem slíbené přístupové údaje stále neobdržela. V půl sedmé jsme vstávali. Vypadala jsem jako panda s obrovskými černými kruhy pod očima. V sedm jsem přístupové údaje znovu urgovala. Marně. Děsila jsem se toho, že dopadneme jako v Redondele. Měla jsem náladu na bodu mrazu. V rychlosti jsem dobalila můj i Eliščin batoh a vyrazili jsme do probouzejícího se rána.
Sotva jsme vyšli před hotel, cinkly mi dvě zprávy – přístupové údaje ke hlavnímu vchodu. Dál už signál wifi nedosahoval. Ale já si zavýskla – hlavní vchod si v pohodě otevřeme, potom se přihlásíme na wifi a zjistíme kódy k pokoji. Jupí. Rázem jsem zapomněla na probdělou noc a svižně jsem vyrazila k Ponte de Burgo – historickému mostu, po kterém již kráčely úplné davy poutníků. Nevěřili jsme vlastním očím – kde se všichni ti lidé s batůžky vzali? Tohle už nebyla duchovní pouť, to byl doslova sprint v davu.
Cesta dnes vedla často přes vinice s nádhernými výhledy do kraje, byla pohodová, nenáročná a valily se přes ni davy poutníků. Byli jsme nervózní a podráždění. Na jednom odpočívadle jsme se potkali s poutníkem, na kterého jsme pravidelně naráželi již od O Porrina. Vypadal, že cestuje již velice dlouho. Měl dlouhé, neupravené vlasy, vousy, obnošené šaty a vybledlý batoh. V ruce vláčel igelitovou tašku. Kráčel pomalu a klidně, jako by vážil každý krok – několikrát jsme jej předešli, ale když děti svačily, zase nás došel. Bylo vidět, že i na něj je těch turistů příliš. Seděl na krosně a nervózně těkal očima.
My po chvíli zase pokračovali dál. Ani kousek jsme nešli sami. Bylo to úmorné. A Eliška zase začala kňourat, že ji bolí nožičky. Rozhlížela jsem se na všechny strany, kde bychom si mohli udělat přestávku. A pak jsem to uviděla. „Eliško, když tě dovedu na dětské hřiště a budeš tam moct hodinu divočit, slibuješ, že potom budeš způsobně šlapat až do cíle a nebudeš protestovat?“ Zkusila jsem vyjednávat s tím malým teroristou. „Ano, slibuju.“ Zavýskla. Chytla jsem ji za ruku a vyběhla z davu poutníků přes silnici. Napřed jsme prošli park s lavičkami a pěknými zákoutími svádějícími k posezení. A na samém konci se nacházelo dětské hřiště. Dcerka odhodila batoh a pobíhala od houpačky ke skluzavce, dováděla s kluky na hrazdách a prolézačkách a najednou měla plno energie. Darovali jsme jí slíbenou hodinu, seděli s manželem na lavičce a obědvali gumové pepíno – postarší salátovou okurku, kterou jsme našli v batohu (pepíno – portugalsky okurka, abyste si nemysleli).
Po hodině jsme zaveleli k odchodu. Děti neprotestovaly ani slůvkem, vzaly si zase poslušně na záda své batůžky a vracely jsme se na trasu. Cestou jsme šli okolo stolů prohýbajících se pod bílými ubrusy plnými nejrůznějších pochoutek, množství ovoce, nápojů… kdo si tu udělal piknik? Že by nějaká svatba? Ale kdeže… už z trasy odbočovala skupina pidibatůžkových pseudopoutníků a usedali k prostřené tabuli. Hleděli jsme s pusou dokořán, jak si někdo umí svou „pouť“ užít. Ale já bych o takovou stejně nestála. Pořád mám před očima toho unaveného, zpoceného, zaprášeného poutníka, který se hrbí pod svým tlumokem a nedostane ani krok zadarmo.
Pokračovali jsme po cestě mezi vinicemi dál. Eliška vesele poskakovala, jenže pro změnu nás brzdil Vojta. Postupně se mu rozpadaly boty a najednou už v nich nemohl jít vůbec. To teda moc nevydržely. Co teď? „Nedá se nic dělat, budeš to dnes muset zvládnout v sandálech a pak se uvidí.“ Rezignovala jsem.
Než jsme došli do Caldas de Reis, přemýšlela jsem, zda syn dokáže v sandálech dojít až do Santiaga a jestli tam o víkendu seženeme nové tenisky. S těmito úvahami jsme přišli až ke katedrále v Caldas. Chtěli jsme jít dovnitř, ale byla zavřená. Chvíli jsme před ní usadili, a pak zase nahodili batohy a šlapali dál – ubytování jsme měli v albergue až na druhém konci města. Nedaleko katedrály jsem uviděla obchod – Intersport. Zatím měli pro siestu zavřeno, ale už jsem věděla, kam si dnes navečer uděláme vycházku.
Prošli jsme starobylým centrem města, kochali jsme se pohledem na kamenný most, starobylé kašny a kamenné cesty a brzy jsme vyšlápli poslední kopeček do našeho ubytování. Všechno šlo podle plánu. Vyťukali jsme vstupní kód, vešli dovnitř, připojili se na wi-fi, stáhli zprávy s přístupovými kódy ke vstupu do pokojů a zamířili do koupelny. Byla jen jedna na celé patro, byli jsme rádi, že kromě jednoho pokoje s polskými turistkami byly ostatní místnosti prázdné. I tak jsme si teplé vody moc neužili a napustit vanu jsme se skutečně neodvážili – postarší polské turistky na nás zuřivě bušily, už po dvou minutách strávených v koupelně.
Za zrcadlem v koupelně jsme přitom objevili úplný ráj – plno nejrůznějších voňavek. Konečně si budeme vonět! Než jsme vyrazili do ulic, s dcerkou jsme si navoněly tričko a celý večer k němu blaženě čichaly.
Procházeli jsme hladoví městem, ale všechny restaurace ještě dodržovaly siestu. Vešla jsem do několika obchodů s obuví, ale pro Vojtu tam nic neměli – zrovna má velikost 38 a v té se chlapecké boty hledají opravdu těžko. A tak jsme dorazili až na druhý konec města, k vyhlédnutému Intersportu. Byla to poslední možnost. V obchodě byla prodavačka, která hovořila jen španělsky. Rozhlédla jsem se po krámu. Byla jsem ochotná za boty utratit kolem 30 eur, ale všechny tenisky, co jsem zahlédla, stály od 50 výš. Co teď? Už jsme to chtěli vzdát, když jsem si všimla ještě páru bot na protější stěně. Jedny jediné byly krásně modré a dokonce ve výprodeji – 25 euro! A velikost? Natáhla jsem k nim ruku. 38, jupí! To byl snad zázrak. Jediné boty v synově velikosti. Vyzkoušel si je, seděly mu jako ulité. Vevnitř byly vypolstrované, chodilo se mu v nich jako po obláčku.
Bože, tolik ti děkuji, že se o nás staráš, děkovala jsem v modlitbě a skoro ztrácela hlas dojetím. Další z mnoha malých zázraků na cestě. Zažila jsem už tolik milosti a požehnání. Setkávám se s nimi tak hojně i v běžném životě anebo tady si jich prostě jen mnohem víc všímám? Netuším, ale zrovna teď jsem za ně neskutečně vděčná.
Hledání restaurace jsme vzdali. Kam jsme dorazili, tam bylo zavřeno. Nechali jsme děti odpočívat na lavičce a vyrazili do potravin – ještě, že tam siestu nedrží. Nakoupili jsme plné tašky dobrot k večeři a snídani a vrátili se do albergue. Polky zrovna vyrážely na večeři, a tak jsme v klidu obsadili kuchyňku, ohřáli si pizzu a výborně jsme se najedli. Večer jsme si zase dali povinného Žolíka, děti se vrhly na chipsy, my s manželem vypili láhev výborného španělského vína, a když se vracely naše polské spolunocležnice, už jsme pomalu zalézali do postýlek. Spalo se nám nádherně až do rána.
Veronika Hamernikova
Camino Inglés
Vybrat místo letošní dovolené, to byl opravdu oříšek. Jsme pětičlenná rodina a každý měl jiné přání.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - závěrečná rekapitulace našeho putování
Kdybych si měla znovu vybrat, neváhala bych a vyrazila bych na cestu. Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Rodinné pojetí pouti přineslo nové výzvy i nové radosti, rozhodně to byl nejdokonalejší teambuilding.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den devatenáctý
Vracíme se do Porta ke starobylé katedrále, na místo, ze kterého jsme vyšli. Setkáváme se s poutníky, kteří právě odcházejí a přejeme jim šťastnou cestu. My se už vracíme domů. Jaké to bude, až zase otevřeme dveře svého bytu?
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den osmnáctý
Poutník prý má ráno přivítat nový den na mysu Finisterra a uvědomit si, že od nynějška je již jiným člověkem. A pak je čas otočit se zády k oceánu a vrátit se do své domoviny a do svého každodenního všedního života.
Veronika Hamernikova
Nezapomenutelná cesta - den sedmnáctý
Blížíme se konci našeho putování. Mys Finisterre je už skoro na dosah. Dříve prý poutníci v cíli cesty pálili své šaty, aby ukázali, že se proměnili v nového člověka. A dnes večer budeme u majáku při západu slunce stát i my.
Další články autora |
Putinův fotbalista. Čech strhává vlajky Ukrajiny a šíří propagandu. Je za hrdinu
Premium Příběh Jaroslava Dolejše je ukázkou, jak funguje ruská propaganda a jak se z amatérského sportovce...
Obyčejně nikoho nepodporuji, ale teď musím, řekl Schwarzenegger k volbám
Herec a bývalý guvernér Kalifornie Arnold Schwarzenegger oznámil, že v prezidentských volbách v USA...
V Rakousku bojují o život dva Češi. Jeli na střeše metra, srazil je nadchod
V rakouské nemocnici bojují o život dva Češi, kteří se v úterý ve Vídni vážně zranili při jízdě na...
Astronomická pokuta. Rusko žádá po Googlu už 2,1 kvintiliardy dolarů
Rusko požaduje po americké společnosti Google uhrazení rekordní pokuty v souvislosti s blokací...
Mlátící komando na Václaváku. Hledá se mladičký esenbák ze slavné fotky
Seriál Klidně by spolu mohli chodit, ale každý se postavil na opačnou stranu barikády. Slavný snímek...
Druhá smrt při paraglidingu v Indii. Češka zemřela poté, co narazila do hory
Při paraglidingu na severu Indie zemřela ve středu třiačtyřicetiletá Češka, uvedla v pátek indická...
Nehoda na Karlovarsku zastavila hlavní tah na Prahu, objíždělo se přes Bochov
Střet tří osobních aut v podvečer zastavil na zhruba dvě hodiny dopravu na silnici I/6 u Bochova na...
Kolaps střechy na nádraží v Srbsku zabil čtrnáct lidí, vláda vyhlásila smutek
Nejméně 14 lidí, včetně šestiletého dítěte, přišlo v pátek o život při zhroucení betonového...
Akademici prověří peníze pro rektorčina poradce. Inkasovala je jeho firma
Příští pátek by se měli sejít členové akademického senátu Univerzity Karlovy, aby projednali případ...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 30
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 790x