Jarní prázdniny v Římě

Je jubilejní rok 2025 a ze všech stran slyšíme, jak by bylo pěkné vydat se na pouť do Říma. Národní pouť nám nevyjde, má termín až po našich jarních prázdninách a dovolená nám nepokryje ani školní prázdniny.

S nostalgií jsme zavzpomínali na „Velké jubileum 2000“, kdy jsme jako mladí viděli „Velký Řím“, fascinovaly nás davy věřících, nádherné chrámy a antické vykopávky hned vedle hlavní silnice. Nevezmeme tedy děti do Říma? A co třeba na jarní prázdniny? Skauti nás nechali na holičkách, stejně děti musíme zabavit a v únoru tam snad nebude hlava na hlavě. A tak jsme jeli.

Letěli jsme s WizzAir z Prahy do Říma a zpět, jedna letenka vyšla cca na 600,-, což je skoro jako vlakem z Brna do Prahy v dopravní špičce. Na týden si každý vystačil s příručním zavazadlem o objemu 20 l, a to jsme měli náhradní oblečení, druhé boty, pláštěnky a trochu jídla. Někdo dokonce propašoval i plyšového medvěda! Na letiště jsme nakonec jeli autem, protože i s týdenním parkováním na Ruzyni to bylo levnější, než veřejná doprava pro pět. Vyjeli jsme ve 4:00, v 6:30 jsme už procházeli kontrolou na letišti a sotva se rozednilo, vzlétali jsme do oblak. V Římě nás přivítal očekávaný déšť, ale než jsme dojeli vlakem na Termini v centru, spadly poslední kapky a udělalo se středomořské dusno. Ubytovali jsme se v apartmánu asi 1,5 km od Termini, vařili jsme si sami, nakupovali v místních supermarketech. Až při odjezdu jsme zjistili, že v obsluhovaných úsecích mívají výbornou pizzu (porce vyjde cca na 2 Eura).

Orientace po městě je v pohodě, stačí držet se davu. Každý den jsme po snídani vyráželi do města a vraceli jsme se odpoledne, nakoupili, navařili, zahráli karty a padli do postele – skoro jako na Caminu. Drželi jsme pohodových 20 km denně. Teplota byla okolo 13 stupňů, ze stromů nás bombardovaly přezrálé pomeranče, pršelo pořádně jen jeden den (zato vydatně jak v Galicii). Pokud váháte, jestli vyrazit, tak to stojí za to (nás týden v Římě stál cca polovinu toho, kolik známí zaplatili za „jarňáky“ ve Špindlu).

A co jsme všechno viděli? Samozřejmě všechny čtyři svaté brány: Chrám Santa Maria Maggiore (včetně nedělní mše), Lateránskou baziliku (první křesťanský kostel v Římě), baziliku svatého Pavla za hradbami (tam jsme jeli metrem, bouřky se střídaly s průtrží mračen a my promokli do niti, sotva jsme vystrčili nos; odměnou nám byla mše v čele s arcibiskupem a takřka padesátkou kněží – což bylo víc, než aktuální počet návštěvníků kostela) a Vatikán (včetně pěšího výstupu na kopuli, středeční audience se svatým otcem a výbornou zmrzlinou v boční uličce). Navštívili jsme také chrám svatého Klimenta (s hrobem svatého Cyrila), kostel Il Gesu (s hrobem sv. Ignáce z Loyoly), baziliku svatého Petra v okovech (s řetězy sv. Petra a hlavně rohatou sochou Mojžíše od Michelangela), baziliku svaté Sabiny a nedaleko stojící Baziliku svatého Bonifáce a Alexia na Aventinu (obě jsou starobylé, ale oproti chrámům dole ve městě působí dost ošuntěle), baziliku Santa Maria Sopra Minerva, konvent dei Passionisti di San Lorenzo se Svatými schody, které můžete vyjít vkleče, pokud slíbíte, že nebudete nikoho fotit, baziliku svatého Bartoloměje na ostrůvku v Tibeře, baziliku svatého Kosmy a Damiána s přilehlým konventem, kde jsme nečekaně vyslechli českou přednášku o římských Betlémech, antické chrámy Hérakla a Portuna nedaleko Tibery, Diokleciánovy lázně (je to muzeum, plavky tam nevyužijete), Pantheon (nevěřte těm, co říkají, že dovnitř neprší), Coloseum (tedy to, co z něj po nájezdu místních zbylo), Forum Romanum a Palatin (tam bych mohla strávit celý týden), Circo Massimo (po dešti spíš připomínal plavecký bazén než závodiště vozatajů), Vittoriano (slavný „Psací stroj“), Fontánu di Trevi (když do ní hodíte cent, určitě se tam ještě vrátíte – Eliška to může potvrdit), Španělské schody s kostelem Trinitá dei Monti nad nimi, Piazza Navona s Fontánou čtyř řek a kostelem zasvěceným sv. Anežce Římské, Piazza del Popolo (a hned u náměstí bránu Porta del Popolo, přilehlé kostely sv. Marie in Montesanto, sv. Marie dei Miracoli a nádherný chrám sv. Marie del Popolo, egyptský obelisk a nahoře úchvatnou vyhlídku v Pincijských zahradách - kdyby tam prodávali kafe, sedím tam ještě teď, jaká to byla krása), Ústa pravdy s bazilikou Santa Maria in Cosmedin (4 z nás je otestovali a prsty máme všechny; manžel raději neriskoval), ústí Kloaky Maximy (nezpůsobným členům výpravy bylo vysvětleno, že toto místo v minulosti sloužilo i jako jakýsi Babybox a nechť se podle toho zařídí), lebku svatého Valentýna (na svatého Valentýna; hodové koláčky nebyly), Trajánův sloup, Sloup Marka Aurelia, městské hradby, rozsáhlý park u vily Borghese a desítky dalších více či méně známých chrámů, náměstí, paláců a fontán, které jsme na našich procházkách městem okukovali. Vatikánská muzea a katakomby jsme vynechali záměrně (počkáme, až děti povyrostou) a do Ostie jsme nakonec nejeli kvůli nepříznivému počasí (původně jsme plánovali jet tam vlakem a potom dojít pěšky na letiště).

Osvědčilo se nám vytisknout na formát A3 mapu Říma a zaznačit si do ní všechna místa, která chceme navštívit. Ty jsme potom propojily do tras na jednotlivé dny, abychom nepobíhali sem tam. Žádné vstupenky jsme nekupovali předem, v pohodě jsme je koupili na místě (ale v létě to nejspíš bude nutnost). Děti do 18 let mají zpravidla vstup volný, ale ne vždy je tato informace uvedena v ceníku.

Turistů v zimě nebylo mnoho. I tak se na exponovaných místech tvořily fronty. Před některými chrámy (zejména u svatých bran) byly policejní kontroly s různou mírou důslednosti (někdy nechali projít každého s čímkoli, jindy za bouřky nedovolili průchod s deštníky a protřepávali i každý pas) – před kontrolními stanovišti se podle toho tvořily fronty. Tlačenice před audiencí u papeže byla brutální, ale vyvázli jsme bez újmy. Občas to byla zkouška frustrační tolerance, protože nás každou chvíli někdo předběhl, i v místech a od lidí, kde by to člověk nečekal.

Z Říma jsme se vraceli večerním letem, po nekonečném čekání na zpožděné letadlo jsme měli zážitkovou jízdu s turbulencemi jak na horské dráze, což někteří ocenili nadšeným výskotem a jiní se zbožně modlili, jak se na pouti sluší a patří. Po krásném jaru v Itálii jsme přistáli zpátky do zimy. V Praze byl sníh a mráz a děti rázem nechtěly spát a skákaly v teniskách do sněhových závějí. V tenkých bundách jsme doběhli pro auto do parkovacího domu a frčeli po D1 zpátky domů.