Camino Inglés

Vybrat místo letošní dovolené, to byl opravdu oříšek. Jsme pětičlenná rodina a každý měl jiné přání.

Někdo se chtěl vrátit na Camino, někdo ležet na pláži, letět letadlem, poznávat historická místa… a já ve svých plánech chtěla splnit sen každému z nás. Strávila jsem hodiny na internetu zkoušením nejrůznějších kombinací.

Nakonec jsem rodinu seznámila se svým plánem: poletíme z Prahy přes Madrid do A Coruñi, vlakem do Ferrolu, a odtud se vydáme na tzv. Anglické Camino – Camino Inglés. Potom se přesuneme do Tarragony, krásného města s pozoruhodnou historií, bezpočtem starobylých památek a dlouhou písčitou pláží. A posledních pár dní strávíme v Barceloně, odkud zase poletíme domů. Souhlas. Objednáme letenky, zarezervujeme ubytování, pročteme průvodce a budeme doufat, že budeme mít štěstí jako loni a všechno nám do puntíku klapne.

Čas utekl jako voda. Přišly prázdniny, tábory, příměštáky, srpnové hody, v neděli večer jsme svlékli kroje… a teď honem spát, protože v pondělí brzy ráno vyrážíme.

Pondělí: přeprava na trasu. Do připraveného oblečení jsme vklouzli ještě v polospánku, na záda batohy, zamknout, a sbohem domove. Všechno šlapalo jako hodinky. Vlak přijel do Prahy bez zpoždění, v Bille na nádraží jsme si nakoupili jídlo na první den, cestu na letiště jsme zvládli bez problémů, a potom jsme už jen čekali, až se s námi letadlo vznese do vzduchu. Mezipřistání v Madridu se nakonec protáhlo víc, než bylo v plánu, a tak jsme v A Coruñi přistáli až po desáté večer. Zbývalo jen se přesunout do místa ubytování. Vyrazili jsme pěšky, ale tím, že už byla černočerná tma, to po frekventované silnici nebylo zrovna nejpříjemnější. Děti však způsobně šlapaly ve „formaci kačenky“ (dospělý – děti – dospělý, a zákaz předbíhání). Já ten houf nervózně popoháněla, protože v jedenáct večer končila platnost našeho kódu k ubytování. Vyšlo nám to tak tak. Nastavili jsme si budíky a padli do postelí.

Úterý: Ferrol – Xuvia. Ráno jsme vstali ještě za tmy a vydali se spícím městem na vlakovou zastávku. Vypadala dost opuštěně, ale vlak přijel na čas, byl čistý a pohodlný a jak se rozednívalo, vykukovaly na nás nádherné výhledy na města a přírodu kolem mořského zálivu. Kdo zrovna nespal, ten se kochal. Z nádraží jsme vykročili přímo směrem k turistickému infocentru, kde jsme dostali první razítko do našeho credencialu (průkazu poutníka) a letáky s informacemi. Měli jsme spoustu času, na první den jsme zvolili jen krátkou trasu, protože jsme tušili, že budeme po práci, táborech, hodech a pondělních přesunech zmožení. Užívali jsme si přístav, sledovali bitevní loď, která zrovna vyrážela do světa, udělali jsme si první fotky, … a provhlhli jsme pod prvními dešťovými kapkami. Jestli vám někdo bude tvrdit, že se v létě ve Španělsku upečete za živa, tak pokud se chystáte do Galicie, určitě mu nevěřte. Nakoupili jsme si snídani a láhve na pití, se kterými budeme celý týden chodit (v potravinách jsme se notně zdrželi, když jsme zkoušeli, komu která láhev vleze do kapsy batohu). Nasnídali jsme se skrytí před ledovými kapkami deště v podloubí domu a pokračovali podél moře. Střídavě mžilo, pršelo, svítilo sluníčko… a první kilometry utíkaly. Minuli jsme románský klášter v Xuvii v blízkosti kamenného mostu v zálivu – ten si nenechte ujít. Já se nechala přemluvit, že není čas, honily nás černé mraky a nechtěli jsme šlapat v bouřce hned první den, ale potom mě to mrzelo. Podle průvodců je to nádherné místo. Do hotelu ve městě jsme nakonec stejně došli v dešti. Naštěstí se nad námi majitel slitoval a ubytoval nás o něco dřív. Já položila batoh, plácla sebou na postel a dvě hodiny jsem spala jak batole. Potom nás hlad vyhnal do nejbližších potravin, kde jsme si nakoupili dobroty na večeři a snídani, najedli jsme se, zahráli karty a šli zase spát.

Středa: Xuvia – Pontedeume. Ráno jsme vstali podle plánu, posnídali, sbalili se a vyrazili na cestu. Počasí se nejdříve kabonilo, ale potom se rozmyslelo a před polednem už nás hřálo sluníčko. Cesta rychle utíkala. Letos už nebylo nutné zařazovat přestávky na dětských hřištích, a tak jsme byli krátce po poledni v Pontedeume. Vyškrábali jsme se ke kostelu na kopci, ale byl zavřený. Prošli jsme se historickými uličkami, nakoupili si v pekárně dobroty k obědu a v parku jsme se nad nimi olizovali až za ušima. Vypravili jsme se do potravin pro proviant na dnešní večeři a celý zítřejší den, a potom jsme ověšeni taškami šplhali do příkrého kopce na ubytování. Málem jsem vypustila duši. Ještě, že mě v tom rodina nenechala. Všichni si rozdělili můj podíl nákupu, Eliška mi půjčila hůl a za notného povzbuzování jsme se doplahočili k hotelu. Na recepci to byla trochu „mañana“, ale když nás nakonec děti pana majitele dovedly do pokojů, nic nám už nechybělo. Dali jsme si sprchu, přeprali zpocené svršky, zahráli Bang, povečeřeli a zapadli do pohodlných postýlek.

Čtvrtek: Pontedeume – Betanzos. Ráno jsme na pokoji posnídali, ověsili si batohy večer vypranými svršky, aby cestou doschnuly, a vyrazili jsme na trasu. Jako rozcvičku jsme si dali druhou půlku prudkého kopce. Tentokrát mi hůl věnoval Vojta a o tašky s potravinami se gentlemansky dělili kluci s manželem. Museli jsme nést jídlo na celý den, protože byl státní svátek, a to jsou obchody zavřené. Po úvodním stoupání to už byla pohodička. Ve městě Miño jsme obdivovali sypané obrazce před kostelem a vyšňořenou kapelu, která vesele vyhrávala do kroku. My však brzy pokračovali dál. Prošli jsme městem až dolů k řece a ještě jednou jsme se pohledem rozloučili s mořským zálivem. U mostu se cesta dělila, my si vybrali tu méně frekventovanou, se zastavením u kostela San Pantaleón das Viñas. Zrovna končila mše a kostelnice nás gestem pozvala dál a orazítkovala nám credencialy. Sluníčko dnes svítilo o sto šest a cesta do Betanzosu docela rychle utíkala. Ještě poslední zastavení u zavřeného kostela na kopci nad městem a už jsme přes most mířili do vnitřního města. Ubytovali jsme se v poutnické ubytovně. Recepční nás lákala na taneční slavnost, která začínala pozdě v noci, ale to jsme už měli půlnoc. A ani to neladilo s naším poutnickým prožíváním. Vyrazili jsme na obchůzku města, na náměstí se chystala veselice, ale kostely, potraviny i restaurace byly zavřené. Vrátili jsme se do albergue, koupili si v automatu kávu a dětem horkou čokoládu a navečeřeli jsme se z vlastních zásob. Užili jsme si dlouhou sprchu, vyprali svršky a zapadli do hajan.

Pátek: Betanzos – Mesón do Vento. Ráno jsme dojedli i zásoby pro strýčka příhodu. Jeden poutník nás podaroval ovocem z bedničky, kterou si nechával převážet s batožinou. Trasa vedla krásnou galicijskou přírodou, přecházeli jsme potůčky, v lese voněly eukalypty, my se krásně rozešli a kilometry vesele ubíhaly. Okolo poledne jsme dorazili k jezeru Encoro de Beche, kde jsme si udělali dlouhou přestávku. Dosušili jsme na sluníčku vlhké svršky vyprané předešlého večera, doplnili zásoby vody a kochali se nádhernou krajinou všude vůkol. Když už nás začaly svrbět nožky, vyrazili jsme zase dál. Cesta byla příjemná, pohodová, sluníčko zase svítilo jako o život, dcerka dělala „juke box“ a zpívala nám písničky na přání. Dnešní trasa oficiálně končila ve vesnici Hospital, ale je tam jen velmi málo ubytovacích možností. A tak jsme maličko sešli z trasy a ubytovali se v Mesónu. Poslední úsek jsme absolvovali po hlavní silnici, ale naštěstí byl zrovna čas siesty a „formaci kačenky“ nikdo nebojkotoval, takže jsme to zvládli bez problémů. Hotel se nacházel nedaleko kruhového objezdu, ale pokoje vypadaly jak pro princezny a okna vedla do polí, bylo nám tam krásně. Děti jsme nechali odpoledne odpočívat na pokoji a vyrazili jsme s manželem hledat obchody s proviantem. Podle navigace jich zde mělo být několik, ale fungoval jen jeden, a to až po siestě. I tak jsme se královsky zásobili a na pokoji jsme měli doslova hody. A potom už jen karty a spát do těch voňavých, nadýchaných postýlek.

Sobota: Mesón do Vento – Sigüeiro. Vzbudili jsme se do tmy. Venku byla zima, mlha a poprchalo. Prostě jsme se přenesli do podzimu. Nasadili jsme nepromokavé obaly na batohy a vykročili na cestu. Museli jsme se nejdříve napojit na trasu, protože jsme z ní kvůli noclehu odbočili. Překvapily nás na ní davy poutníků. Chvíli jsme pochodovali v průvodu, ale potom se konečně dav rozešel, někdo zrychlil, někdo zpomalil, velká část se zastavila v jedné ze dvou kaváren a my si zase užívali ten klid a nádhernou přírodu vůkol. Udělali jsme si „povinnou“ fotku s „dinosaurem“, „traktorem na horské dráze“ a kamennými sochami od místního umělce, nad kterými jsem kroutila hlavou, už když jsem si je prohlížela na fotkách loňských poutníků. Většina cesty vedla přírodou, po měkkých pohodlných cestách, před mírným deštěm nás chránily koruny stromů a kilometry ubíhaly. Jen poslední úsek cesty kopíroval dálnici, a tak nás chvíli rozptyloval hluk a pach zplodin. Vstup do města nám však to krátké strádání naprosto vynahradil. Úchvatný park, dřevěné mosty přes zurčící potůček, ukazatele do našeho albergue… krásné přivítání. V pokoji jsme obsadili postýlky, ty nejvíc ucaprtané jedince jsme poslali do sprchy a ostatní vyrazili na nákup. V kuchyňce jsme si ohřáli večeři, zahráli karty a než se ostatní poutníci vrátili z restaurace, už jsme leželi zachumlaní v peřinách. Čekala nás poslední noc. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem skoro nezamhouřila oka.

Neděle: Sigüeiro – Santiago de Compostela. Brzy nad ránem jsem se odebrala do společenské místnosti, přemýšlela, četla si… a pak za mnou dorazila nejmladší dcerka, která také nemohla spát. Povídaly jsme si, dokud nezačalo svítat. Posnídali jsme společně s první skupinkou, která albergue opouštěla ještě za tmy. Až se probudil i náš pokoj, dobalili jsme batohy a vyrazili na naši poslední pouť. Užívali jsme si každý krok. Napřed jsme nasadili svižné tempo, abychom stihli mši v poledne, ale posledních pár kilometrů jsme nakonec zvolnili, zastavovali jsme se a snažili jsme se ty kilometry protáhnout, co to šlo. Cesta nám utekla hrozně rychle. Měli jsme pocit, že sotva jsme se rozešli, už končíme. Měli jsme chuť jít ještě dál. Nakonec odbíjelo poledne, když jsme přicházeli k bazilice. Rozhodli jsme se, že půjdeme až na večerní mši – stejně se s batohy do baziliky nesmí a než bychom uložili batožinu a vystáli frontu ke vstupu, přišli bychom pozdě. Užili jsme si tak krásné chvíle na náměstí plné silných emocí, podobných těm loňským. Zašli jsme si pro certifikáty o absolvované pouti a odložili naše hole mezi desítky dalších, rukama poutníků ošoupaných. Ubytovali jsme se v klášteře a vyrazili znovu do města. Chtěli jsme oslavit naši cestu, ale v době siesty jsme museli hledat opravdu dlouho. Nakonec jsme narazili na zastrčenou mexickou restauraci. Majitel nám připravil dokonalou hostinu. Škoda, že je jeho krámek zvenku tak zastrčený a ušmudlaný, vařil opravdu výborně a ceny měl lidové. Pak jsme zase vyrazili do kopce, do centra města. Poklonili jsme se hrobu svatého Jakuba, objali jeho pozlacenou sochu, prošli si kostel, posadili se do lavic, přemítali o naší cestě… a to už se trousili další poutníci a začala večerní mše, kterou jsme naše putování završili.

V pondělí ráno jsme se ještě na chvíli vrátili do města, nakoupili drobné pozornosti pro naše blízké a vyrazili jsme na letiště. Tam jsme se naposledy rozloučili se Santiagem a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Pokud neznáte Tarragonu, určitě stojí za návštěvu. Z Barcelony jste tam vlakem zhruba za hodinu. A Barcelona, to je opravdu krásný klenot na hrudi Španělska.

Malé shrnutí na závěr:

Camino Inglés. Oficiální trasa měří 119 km, my nachodili 154 km (alternativy trasy, zacházky k ubytování, obchodům s potravinami, chrámům poblíž cesty apod.).

Výhody této trasy: lze ji pohodlně ujít za 6 dní, při vyšší denní dávce kilometrů i za 4 dny. Je takřka bezbariérová. Na trase je pár větších stoupání, ale zvládne to i netrénovaný jedinec. Počasí v Galicii je chladnější, takže je na chůzi příjemná teplota i během letních prázdnin. Překvapilo nás množství pítek na trase. Nepotkali jsme jediného toulavého psa a místní hlídači byli skutečně přátelští.

Nevýhody: trasa je až příliš krátká. Já se rozejdu cca za 4 dny - takže sotva jsem se rozešla, už jsme končili. I na to, aby se člověk odpoutal od každodenních starostí a udělal si v sobě pořádek, je třeba více času. Hodně nás mrzelo, že většina kostelů na trase byla během dne zamčená, a to dokonce i na křesťanský svátek. Loni jsme se zastavovali téměř v každém chrámu po cestě, přinášelo nám to kromě estetického zážitku také krátké zklidnění a dosednutí, o nějaké spiritualitě nemluvě, což nám letos chybělo asi nejvíc.

Nicméně každý na své cestě má jiné cíle a potřeby, a tak pro někoho může být právě tato trasa ideální.