Camino de Santiago potřetí

Letos bylo jasné, kam pojedeme na dovolenou. Manžel loni na konci naší pouti před katedrálou v Santiagu pronesl slib, že se sem za rok zase vydáme a půjdeme se podívat na střechu. A bylo jasno.

Letos zase půjdeme Camino. Jaké? To jsem věděla hned. Chtěla jsem jít opět z Porta, tentokrát Centrální trasou, s rozšířením o Variantu Espiritual. Nikdo neprotestoval.

Celý rok jsme poctivě chodili. V zimě úseky Svatojakubské cesty okolo Dunaje, na Velikonoce z Bratislavy do Vídně, v květnu z Brna na Velehrad a během víkendů aspoň na nějaké výšlapy po okolí.

Jako každoročně, protančili jsme několik dní na svatovavřineckých hodech, v pondělí ještě dořešili poslední záležitosti v zaměstnání a v úterý ráno (12. 8.) hurá na autobus a frčíme do Vídně. Tentokrát nám zšedivělo prvních pár vlasů hned na začátku. Řidič byl vášnivým telefonistou, příznivcem sociálních sítí a nejapných videí a po cestě nás při koukání do mobilu div nevytrousil. Na letiště dorazil s takovým zpožděním, že nám do odletu zbývalo poslední půl hodiny. Vyrazili jsme jako střely, proběhli letištěm, bezpečnostní kontrolou… a ke gatu jsme doběhli akorát na konec fronty k nástupu do letadla. Uf, to teda bylo o fous. Sedla jsem si k okénku a s vděčností jsem pozorovala vídeňské letiště, které mizelo na obzoru. Tři hodiny utekly jako voda, ani jsem nestihla vytáhnout Sudoku. Krátký pohled na širý oceán, a už jsme přistávali v Portu. Dýchl na nás známý, vlhký vzduch. Nahodili jsme batůžky na záda a vyrazili do 3 km vzdáleného ubytování v místní části zvané Maia. Měli jsme pro sebe celý apartmán naproti nákupního střediska. Tam také vedly naše první kroky: nakoupit večeři, snídani, podívat se, jestli seženeme trekové hole (nesehnali jsme), a pak už honem do peřin, protože ráno brzy vstáváme.

Spali jsme jako dudci. Ve středu (13. 8.; 26 km) jsme vstali ještě za tmy, bohatě jsme posnídali, pobalili zbytek proviantu a vyrazili jsme na trasu. Venku bylo vlhko, zima a mlha a my nemohli uvěřit, že jsme nechali Brno daleko za zády a opět jsme se stali poutníky. Brzy jsme narazili na první poutnickou značku. Dnešní úsek vedl převážně po silnicích a dlažebních kostkách. Sluníčko po desáté převzalo vládu a nám se div nelepily tenisky k asfaltu. Dali jsme si krátkou přestávku u kaple De Santo Ovidio. Byl odtud nádherný výhled do kraje. A obří houpačka. Objevila jsem první puchýř, sedřený až na kost. No, to mi to začíná. Rychle jsem ho zalepila, zatla zuby, nazula boty, nahodila batoh a zavelela k odchodu. Ještě jsme před sebou měli dlouhou cestu. Zase vedla převážně po silnici, auta frčela tak blízko, div se o nás neotírala a nikde ani náznak stínu. V poledne už málem byly stíny i z nás. Sotva jsme pletli nohama. Vypili jsme poslední hlt vody a doufali, že zásoby brzy doplníme v nějakém krámku. Jenže krámky, ty zůstaly daleko za námi. Mohli jsme se svlažit leda pohledem na kouzelnou říčku Rio Ave, kterou jsme překročili přes starobylý kamenný most. Na chvilku jsme se zastavili a kochali se nádherným pohledem, jak čisté pramínky hlučně přeskakují přes kameny, až se nakonec zklidní a tiše pokračují v dál. Tak jako my. Už zbýval jen poslední úsek. Zase převážně po silnici. V horkém odpoledni jsme byli vysušení jako mumie. Před námi se pomalu přibližoval cíl naší dnešní cesty: São Pedro de Rates. Poutnická ubytovna bez možnosti rezervace. Budou mít ještě místo? Vyčerpaně jsme padli na recepci. Bodrý dobrovolník, momentální správce albergue, nám přinesl džbán vychlazené vody a nabádal nás, ať se neostýcháme. Litr vody ve mně zahučel, ani nevím jak. Mezitím nám ukazoval, co kde najdeme, razítkoval credencialy (průkazy poutníka), zapsal si nás do knihy, ukázal pokladničku, kam máme zaplatit dobrovolný příspěvek za nocleh a odvedl nás do přiděleného pokoje. Měli jsme celou místnost jen pro sebe! Když jsme se trošku zregenerovali, vyrazili jsme s manželem do místního supermarketu. No, to bylo hodně nadnesené slovo. Starší paní provozovala takový malý koloniál, ne větší, než náš panelákový obývák, převážně s trvanlivými potravinami. Děti na pokoji nadšeně plánovaly, co jim máme přinést, a já byla vděčná, že se mi podařilo uloupit jednu polévku ze sáčku, pytlík těstovin, kečup, strouhaný sýr, 6 vajec a trochu pečiva na ráno. Manžel se ujal role kuchaře – kouzelníka, já nahnala drobotinu do sprchy a potom jsem se postavila ke škopku a prala hromadu propocených svršků. Než děti na dvoře pověsily prádlo, byl čas k pozdnímu obědu. Dali jsme si francouzskou polévku, těstoviny s osmahnutým vajíčkem, sypané sýrem a zalité kečupem, to vám byla dobrota. Seznámili jsme se s několika poutníky, které jsme pak různě potkávali v následujících dnech a vždycky jsme se nadšeně vítali. Potom jsme vyrazili na obhlídku ubytovny umístěné do prostor starobylého statku. Večer jsme tradičně zahráli karty, sesbírali oblečení ze sušáku (zbytek doschnul přes noc na pokoji), a padli do spacáků. Ráda bych řekla, že jsme spali jako dudci, ale nebylo tomu tak. Přímo pod okny vedla frekventovaná cesta z kočičích hlav a místní traktoristi po ní až do svítání jezdili závody do vrchu. V šest ráno jsme se sešli v jídelně, všichni s očima jak pandy, a s nadějí, že příští noc bude lepší.

Ve čtvrtek po snídani (14. 8.; 30 km) jsme zase sbalili batůžky a vyrazili dál. No, já pajdala, jako by mi v noci někdo vyměnil nohy. Kromě vyskakovacího kolene a patních ostruh mi na nohou vyrašily puchýře, jaké svět neviděl (no, teda svět možná viděl, ale já ještě ne, a už vůbec ne na vlastních nohou). Každý krok bolel jako čert. Naštěstí jen prvních pár kilometrů, pak jsem si na to nějak zvykla. Cesta vedla chvíli po silnici, chvíli po pěšině, syn mi našel hůl, abych se mohla opřít, a pak jsme se kochali pohledem na portugalský venkov a v ranním chladu nám kilometry pěkně ubíhaly. Také nejmladší dcerka se pyšně opírala o hůl, kterou našla u cesty. Zakoukala se do kraje, zakopla o ni a natáhla se na silnici jak dlouhá, tak široká. Ležela, ani se nehnula. Ani nekníkla. Chuderka, ta se potloukla. Měla odřený celý obličej, ruce, nohy, zuby naražené. „Neplakej, když nebudeš plakat, koupím ti zmrzlinu,“ chlácholila jsem ji v náručí, protože slzičky na rozedřených tvářích by jí přinesly ještě víc bolesti. Brzy se uklidnila, nasadila zpátky batoh a statečně cupitala dál. Než odbilo poledne, dorazili jsme do Barcelosu. Je to krásné historické město. Už z mostu jsme obdivovali jeho středověkou siluetu a kamenné hradby. Prosmýkli jsme se mezi auty a vpluli do katedrály. Všechen ruch města a troubení vozů zůstalo venku, a na nás dýchl příjemný chlad prosycený vůní kadidla. Přítmí kostela přinášelo klid, a my se kochali uměleckými skvosty okolo sebe. Manžel nám orazítkoval credencialy. A teď hurá do města hledat tu slíbenou zmrzlinu. Našla jsem, v historickém centru jsme stáli u výlohy a pyšně lízali maxikopec zmrzliny, dcerka se olizovala až za ušima a že ta bolístka za tu dobrotu stála. Sluníčko už zase hřálo vysoko na obloze, a byl čas vyrazit dál. Na konci města jsme měli vyhlídnutý obchod s potravinami – byl však žalostně vybavený, a to jsme kvůli němu sešli kus z trasy. Nakoupili jsme, co se dalo a pokračovali dál. Cesta vedla zase převážně po silnici, nezkrotné sluníčko z nás vysávalo poslední zbytky energie. Občas jsme prošli nějakou malou vískou. V jedné vesnické občerstvovně jsme nakoupili trošku pečiva a vychlazenou limonádu, která v nás v horkém odpoledni jen zasyčela. Věřte nevěřte, z jednoho stavení na nás vybafnul Maxipes Fík. Doslova. Skočil na plot a všichni jsme ve vteřině přeskočili silnici až na protilehlý chodník. „Ahoj, Ájo,“ rozesmála jsem hlubokým hlasem naši nejmladší, a bylo po strachu. Vesele jsme ťapali dál. Kluci šli napřed, ale nejmladší už po chvíli nemohla, sotva pletla nožkama. S manželem jsme se hecli, a do toho nejprudšího kopce před ubytováním jsme se prostřídali a vzali jí batoh. Zlehka už poskakovala jako ptáčátko. Do poutnické ubytovny jsme dorazili úplně kaput. Slečna nám vydala lístky na lůžko, ujistila se, že máme spacáky a nabídla, že nám může objednat pizzu, v okolí totiž nebyl žádný obchod. „Děti, chcete pizzu?“ Rázem zapomněly na bolavé nohy. Už stály u pultíku a mlsně otáčely stránky. Jen jsme v rychlosti vybalili batůžky, a už jsme pospíchali do jídelny na voňavou donášku. Ta bodla! Potom všichni pěkně umýt, já si zase zahrála na pradlenku a běžela na dvůr pověsit svršky, dokud na ně svítilo sluníčko. Nohy jsem měla samý sedřený puchýř, tohle se mi na Caminu ještě nestalo. Ve společenské místnosti děti objevily Uno, dali jsme pár koleček, než začalo zapadat slunko. Ještě jsem rychle posbírala oblečení ze sušáku, a jak tady bylo v kamenné ubytovně chladno a ticho, ve vteřině jsme spali jako miminka (ta hodná).

V pátek ráno (15. 8.; 30 km) jsme v rychlosti posnídali a pak pokračovali dál. Ještě před Aborimem jsme narazili na davy poutníků. Kam mají namířeno? Brzy jsme už z amplionu slyšeli vyhrávat mariánské písně a dav poutníků i nervózních motoristů značně zhoustnul. Načančaní věřící mířili do kopce ke kostelu Igreja Paroquial de Balugães, a my pokračovali poutní stezkou ke kapli Igreja Paroquial de São Martinho de Balugães, kde jsme na chvíli zakotvili, shodili batohy, napili se, orazítkovali si credencial a poslouchali mši, která se z amplionu nesla celým údolím. Když se nachýlila ke konci, i my se rozhodli vyrazit dál. Dnes opět převážně po silnici. Sice po ní kilometry rychle utíkají, ale pro bolavé nohy to bylo utrpení. Místy cesta vedla vinicemi a my se kochali pohledem na bohatou úrodu, která místní už brzy čeká. Krátce po poledni jsme došli k řece Limě, pokochali jsme se pohledem na širokou promenádu a hlavně starobylý most, který dal městu název (Ponte de Lima). Nejdříve jsme se šli ubytovat. V mládežnické ubytovně k nám byli laskaví a vyšli nám vstříc s každým naším přáním. Sprchy byly jako vždycky svědkem našeho proměnění. Dorazili jsme zpocení, zaprášení, sotva jsme pletli nohama, zapluli jsme do sprchy a vylezli jako úplně jiní lidé. Svěží, čisťouncí, a plni elánu vyrazit do města. Prochodili jsme křížem krážem celou kolonádu, historické centrum města, přešli jsme po mostě na druhou stranu řeky, navštívili kostelík svatého Antonia a manžel našel levný kebab, kde jsme si dali výbornou večeři. Děti měly pizzu přes celý stůl, dodnes na ni vzpomínají. U řeky jsme ještě koupili churros, na promenádě jsme je ukusovali, koukali přitom na řeku a říkali si, jak je nám krásně. Sluníčko se pomalu posouvalo na západ a my se museli přesunout do postýlek, protože ráno musíme brzy vstávat.

V sobotu (16. 8.; 39 km) nás čekal nejnáročnější den, potřebovali jsme ujít takřka 40 km. Vstali jsme za tmy tmoucí, před šestou ráno, rychle posnídali a sotva začalo svítat, už jsme klopýtali ven z města. Já se sotva belhala, všechny sedřené puchýře mi zhnisaly, a to jsem je poctivě šplíchala desinfekcí a lepila jak o život. Ale nezbývalo, než zatnout zuby a šlapat dál. Za městem jsme nasadili svižné tempo, abychom ušli první půlku trasy v dopoledním chladu. Cesta nejprve vedla po staré římské cestě, v ranním šeru jsme měli pocit, jako bychom se propadli do historie. Kdyby před námi prošla římská legie, ani bych se nedivila. Však také dnes ušlapeme tolik, co římský voják za jeden den. Akorát jeho výstroj byla mnohem těžší než naše batůžky a jeho nečekala postel v ubytovně, ale lůžko ve stanu, který musel napřed postavit, potom ohradit tábor a pak teprve hledat nějakého sviště k večeři. Tak žádné remcání a plnou parou vpřed. Za městem Arcozelo vedla cesta pod dálničním mostem, a právě tam mi nejmladší dcerka našla parádní hůl vyrobenou z mladého, ještě zeleného eukalyptu. Padla mi do ruky jako ulitá a až do Santiaga jsem ji nepustila. Tu nemít, tak dnes padnu. Museli jsme se totiž vyškrábat na pořádný kopec, poslední metry jsme už jen skákali z kamene na kámen, jako kamzíci. Akorát s bolavýma nohama a batohem na zádech, který v tom stoupání vážil snad tunu. Kluci vyběhli na vrchol ani se nezadýchali, ale pro mě to bylo jako sprintovat na Sněžku s igelitovým pytlíkem na ksichtu. Zvládli jsme to. Jedno rychlé vrcholové foto a pokračujeme do Rubiães, kde se nachází pomyslná polovina naší dnešní etapy a kde jsem dětem přislíbila hodinový odpočinek. Přišli jsme před jedenáctou, do albergue přicházeli na ubytování první poutníci. „Chcete taky postel?“ „Ne ne, děkujeme, my si jen odpočineme a půjdeme dál.“ V kavárně ještě neobsluhovali, ale za pokladnou měli malý obchůdek. Nakoupili jsme pár dobrot a vrátili se na zahradu albergue, obsadili plastová lehátka, natáhli jsme se na sluníčku, děti popíjely džus, my s manželem vychlazené pivo, přikusovali sušenky a užívali jsme si zaslouženou chvíli odpočinku. Když odbíjelo poledne, byl čas vydat se na další cestu. Před sebou jsme měli ještě 20 kilometrů. Moje nohy! Cesta pokračovala příjemnou, lehce zvlněnou krajinou, chvíli po silnici, chvíli po starobylých kamenných římských cestách. Synové zase natáhli dlouhé nohy a zmizeli nám z dohledu, jen občas se ozvali, aby ohlásili, kam už došli anebo počkali na malé občerstvení. Sluníčko opět svítilo jako divé a pomalu nás zmáhala únava. Na chvíli nás zastavila podivná bytost nabízející vlastnoručně připravené občerstvení nevábné kvality za nekřesťanský peníz. Vyslechli jsme si její příběh a s úlevou utekli, jakmile ulovila další poutníky. Ti před námi prchli stejným způsobem. Páru za námi jsme také drželi palce. Došli nás o chvíli později, když jsme si dopřávali poslední odpočinutí na lavičce při vstupu do města Valença, kde jsme doplnili zásoby pitné vody a vkročili do zakouřeného města. Letos všude zuřily požáry, mnohé trasy museli pro poutníky uzavřít. My dosud měli štěstí, ale na Pobřežní trase, v místech, kudy jsme před dvěma lety procházeli, hořelo a kouř dorazil až sem. Naštěstí se brzy rozplynul a v centru města už po něm večer nebylo ani památky. Tentokrát jsme spali v malém hotýlku, v pokoji jen nepatrně větším než koupelna, s výhledem na sušárnu prádla… podobně jako před dvěma lety v Tui. S dcerou jsme vyčerpáním padly, umyly se, vypraly, ošetřila jsem bolavé nožky (k zaníceným puchýřům se přidalo několik hnisajících nehtových lůžek, bolelo to jako čert navzdory desinfekci a zbytku antibiotické mastičky, kterou jsem si pro jistotu vzala z domu). Manžel šel se syny nakoupit do blízkého supermarketu. Na postel nám potom vyskládali královskou hostinu. Cpali jsme se, až jsme měli boule za ušima. A že mi trochu otrnulo, uškemrala jsem manžela na malou noční procházku historického města. Byla to paráda. Nikde nikdo, spoře osvícené historické uličky, měsíc nad hlavou… to byla romantika. Prochodili jsme město křížem krážem, vyšli branou z města ven (to by nám ve středověku neprošlo), popřáli dětem dobrou noc a zapadli do postelí.

V neděli (17. 8.; 23 km) jsme se vzbudili brzy, v malém dusném pokoji s jediným oknem vedoucím do sušárny se nespalo nic moc. Přemýšleli jsme, jak to provedeme se mší. Celou dobu jsme se těšili na nedělní bohoslužbu v katedrále ve Valençe nebo v Tui, ale v obou městech mše začínala až v poledne či po poledni, a to už jsme potřebovali být na cestě do dalšího albergue. Měli jsme dojít do O Porriño, tam však byla pro změnu mše hned ráno. Nakonec jsme kapitulovali a vyrazili na cestu s tím, že to nějak dopadne. Naposledy jsme prošli Valençí a vychutnali jsme si cestu přes most do Španělska, do Tui. Vrátili jsme se do starobylé katedrály, kterou jsme před dvěma lety prolezli až na střechu, nechali si orazit credencialy a pokračovali po trase. První zastávka se uskutečnila ještě ve městě, další stržená náplast i s puchýřem, auvajs. A to jsme ještě skoro ani nevyšli. Nová náplast, rychle napít a pokračujeme dál. Sluníčko svítilo a brzy nám bylo horko. Šlapali jsme v průvodu dalších turistů a poutníků, až nám to milé nebylo. Už jsme se těšili, jak si oddychneme ve stínu lesa, až zase půjdeme sami. Po pár kilometrech jsme zabočili do pravého galicijského lesa, šlapali jsme podél potůčků, po kamenných mostech a starobylých cestách a ticho lesa jen sem tam narušili hluční turisté, kteří se rozverně cákali v potoce. V Orbenlle jsme tentokrát zabočili doleva, a užili jsme si pokračování úžasné lesní cesty, kde zase zurčel potůček, voněly borovice a eukalypty a krajina byla jako z pohádky. Potom nás čekalo ještě pár kilometrů po silnici, kde nás sluníčko nemilosrdně spalovalo a na nás pomalu dopadala únava ještě z předchozího dne. Poslední kilometry jsme se doslova ploužili do cíle, nohy bolely, až mi tekly slzy a nejmladší se z trucu zasekla někde vzadu za námi. Navigace se ujal prostřední, za tiché asistence manžela. Albergue v O Porriñu našel docela snadno. Odložili jsme batohy na přidělená lůžka ve společném pokoji, napili se a vyrazili na obhlídku okolí. Naproti ubytovně stála malá kaplička, vydali jsme se tam aspoň pomodlit, když už jsme nestihli celou mši. Čekali jsme klid a ticho, ale v kapli bylo plno místních, španělsky mezi sebou vesele švitořili a ovívali se vějíři, až to hučelo jako v úle. Za deset minut pět, co tam všichni dělají? Že by byla mše? Tady v té malé kapličce? A taky, že ano. Přišel bodrý kněz, během převlékání si hlučně povídal s místními, poručil všem vstát a přesunout lavice co nejblíže k oltáři… a sloužil mši a u toho občas něco neformálně prohodil s věřícími, žertoval, smál se na všechny strany… a než jsme se nadáli, byla mše u konce. Hladové děti jsme potěšili návštěvou kebabu (to jsou snad jediné občerstvovny, které neznají slovo „siesta“), potom jsme se v ubytovně umyli, ošetřili bolavé nožky a ti nejvíc unavení spali jako dudci až do rána. Ani neslyšeli, že by někdo v noci chrápal nebo hlučel.

V pondělí (18. 8.; 28 km) nás vzbudili v šest ráno turisté, kteří chystali své kufry na odvoz, ale my jsme ještě hodinu leželi a čekali, než nám uvolní místo v koupelně (záchodů zde byl opravdu nedostatek). Potom jsme se oblékli, dobalili, manžel vytřepal z boty cizí vajgl a jeho tenisky tím získaly nezaměnitelný odér. No, aspoň mu je nikdo neukradne. Potichu jsme proklouzli okolo podivně vypadající existence pospávající ve společenské místnosti do ulic. Tam ještě všechno spalo. Byli jsme hladoví a těšili jsme se, co za dobroty si nakoupíme v Lidlu po cestě. Ale ouha, otevíral až za dvě hodiny. A všechny další obchody také. „Nebojte se, děti, určitě na něco natrefíme po cestě“, chlácholili jsme sebe i je. Nahodili jsme svižné tempo, abychom byli v obchodě první. Zase jsme šli v davu. Akorát tady cupitala místní omladina, polonahé dívky v sexy oblečcích jako do fitka, chlapci pouštěli hlasitou pop-music, nic pro nás. Šlapali jsme jako o život, na mapách hledali pekárny nebo otevřené obchody, ale nikde nic. Podělili jsme se o poslední rozteklé tyčinky, dopili vodu a z posledních sil jsme došli do Redondely. Vyplenili jsme první supermarket, nakoupili tašku dobrot a obsadili kamenná lehátka v nedalekém parku. Zatímco odbíjelo poledne, plnili jsme si bříška. Občas se na nás usmál nějaký domorodec, něco nám pověděl a bylo nám fajn, i když jsme mu za mák nerozuměli. Já ještě navštívila lékárnu a koupila si další antibiotickou mast, protože jinak hrozilo, že mi ty moje bolavé nohy upadnou. Takhle zanícené puchýře a poslední články prstů jsem ještě neměla. Bolel mě každý krok. Ještě, že jsem tady dostala mastičku i bez předpisu. A ještě s úsměvem. No, určitě nejsem první. Zbývalo nám ještě dost kilometrů do ubytování. S plnými bříšky a za žhnutí poledního sluníčka jsme museli zvolnit krok. Nejmladší vypila litr čokoládového mléka a teď sotva funěla. Ať jdeme jakkoli daleko, ty poslední kilometry jsou vždycky utrpení. Aspoň na téhle trase. Celí uplahočení jsme došli do A Ponte, dalšího města pojmenovaného podle starobylého kamenného mostu. Minule jsme jím jen procházeli, ale tentokrát jsme si zamluvili ubytování v albergue na kopci. Rychle jsme odložili věci do přidělené kóje, děti se převlékly do plavek a už jsme sprintovali zase z kopce dolů, vykoupat se do řeky Verdugo. No, já mohla na koupačku zapomenout kvůli zhnisaným nohám, bála jsem se, abych si nepřivodila nějakou odolnější infekci, ale děti si ve vodě lebedily jako lachtánci. A my se posadili do stínu na lavičku a zaslouženě odpočívali, povídali si a koukali na postupně utichající přírodu. Když se čas nachýlil, zaveleli jsme k odchodu. V restauraci přiléhající k albergue jsme si dali večeři a brzy zalezli do postýlek. Já se s dětmi zavřela do kóje, manžel se odebral do vyhnanství ve společné části ubytovny a než se rozjaření poutníci z vedlejšího pokoje vypovídali, dávno už jsme spali.

V úterý (19. 8.; 27 km) nás vzbudily první sluneční paprsky, poutníci nedbalí večerky ještě vyspávali. A tak jsme si užili volnou koupelnu. Tiše jsme se sbalili, posnídali v přízemí a jako myšky jsme vyrazili dál. Ráno se šlapalo krásně, bylo ještě chladno a příroda se teprve pomalu probouzela. Kilometry rychle ubíhaly. Rozhodli jsme se trasu si kousek prodloužit o alternativní variantu vedoucí romantickou krajinou okolo potoka. Předloni jsme se na ni připojili jen na kratičký úsek a moc se nám líbila. Orientovali jsme se podle www.mapy.cz, ale silnice nás nejdříve přivedla na parkoviště kamionů a potom na lesní stezku, která se zcela ztrácela v porostu, evidentně tudy nikdo dávno neprošel. Chvíli jsme se brodili ve vysoké trávě, přeskakovali potok ze strany na stranu a přemýšleli, co dál. Po chvíli jsme v dáli uviděli poutníky kráčející po stezce, neváhali jsme ani minutu a prchli zpátky na trasu. To byla úleva. A za chvíli jsme dorazili k oficiálnímu rozcestníku a tentokrát už správně odbočili na naši vysněnou alternativní stezku. Měkké chodníčky stíněné stromy, zurčící potůček vlnící se mezi kameny, na zelených lukách se pásly kozy a koně a cinkali na nás svými zvonečky. Ještě pár posledních kilometrů v tichu přírody a potom už jsme si to zamířili do Pontevedry. Minule nám město učarovalo, ale dnes nás davy lidí nepříjemně rušily. Na chvíli jsme se ztišili v katedrále a v kostele se sochou p. Marie poutnice, nechali jsme si orazítkovat deníčky, v potravinách jsme si nakoupili trochu pečiva k obědu a brzy jsme vyrazili dál. Blížilo se poledne a sluníčko zase začalo hřát na plné pecky. Vycházeli jsme z města po rozpáleném asfaltu. Brzy jsme se připojili k davu poutníků pokračujících směrem k Santiagu. Naštěstí jen na krátkou chvíli – my totiž odbočovali na alternativní trasu Espiritual. A tam s námi už nešel nikdo. Vychutnávali jsme si klid a ticho v přírodě. Minuli jsme chrám Igrexa de San Pedro de Campañó, kde nebylo ani živáčka, rychle jsme se napili a z posledních sil jsme vyrazili dál. Těšili jsme se na prohlídku kláštera San Xoán de Poio, ale kostel byl zamčený a nikde ani noha. Dopili jsme poslední zbytky vody a plahočili jsme se do ubytování v kopci nad obcí Combarro. Původně jsme měli v plánu sejít dolů k moři, zaplavat si, nakoupit večeři a potom si užít večer v apartmánu na kopci, ale byli jsme tak vyčerpaní, že jsme rovnou prokličkovali změtí uliček k apartmánu. Měli jsme k dispozici podkrovní byt v rodinném domku mezi vinicemi na úbočí kopce. Laskaví majitelé nám do lednice připravili vychlazenou vodu, džus a mléko, na stole nechali sušenky, a to všechno nám přišlo vhod, když nám večer kručelo v žaludku, ale nikdo už neměl sílu vydat se dolů na nákup. Teda, dolů by to šlo, ale zpátky už bychom padli. A tak jsme měli další hladový večer, kdy jsme se podělili o poslední polévku ze sáčku a ztvrdlou bagetu s Nutellou. Ve voňavém bytě jsme si užili dlouhou sprchu, vyprali jsme oblečení – po dlouhé době v pračce, to si moje ruce oddychly. Večer jsme hráli karty a pozorovali, jak sluníčko barví vinohrady a potom mizí za kopcem. A že jsme dnes byli tolik unavení, padli jsme do postelí a tvrdě spali až do rána.

Ve středu (20. 8.; 20 km) jsem vstala brzy, ošetřila si boláky na nohou, které místy zhnisaly až na kost, nadopovala se medicínou, posnídali jsme poslední zapomenuté zbytky ze dna batohů a vyrazili jsme vstříc kopci tyčícímu se nad námi. I když jsme měli kus vyšlápnutý už z předchozího dne, stále nás čekal pořádný stoupák. Vzkazy předchozích poutníků věštících blízkou smrt nás provázely až na vrchol. A tam byla zase cestička jako za odměnu, měkká, ve stínu ševelících stromů, s nádhernými výhledy do okolí. Děti brzy utekly napřed a my si mohli s manželem v klidu povídat a užívat si na okamžik sami sebe. Po chvíli nám volala dcerka, že kluci šli asi špatně a ona je v lese úplně sama. Naštěstí jsme její růžové tričko mezi stromy viděli na desítky metrů daleko, a tak jsme ji uklidnili, že jsme za chvilku u ní. Sotva jsme se potkali a ušli pár metrů, manžel v lese zahlédl podivně vyhlížejícího muže, jen tam stál a koukal, až z něj šel strach. Později jsme narazili na stádo koz, které měl nejspíš hlídat. Ale vypadal tak zvláštně, že jsem byla ráda, že v tu chvíli už dcerka šlapala s námi. Po klucích nebylo ani vidu ani slechu. Dohnali nás až kousek od kláštera. Prý špatně odbočili (cesta se tady evidentně měnila, značky vedly na všechny strany a cesta neodpovídala trase ani podle map), vyběhli na ně nějací rozzuření psi, ale pro chlapce to bylo jen zajímavé zpestření. Společně jsme pak prošli branou starobylého kláštera Monastery of Santa María da Armenteira, kde jsme chvíli poseděli v kostele, nechali si orazit deníčky a před branou jsme se podělili o poslední sušenku. Původně jsme měli v plánu dát si zde oběd, protože jsme měli hlad už od včerejška, ale bylo ještě brzy a s plnými žaludky by se nám šlo ještě hůř. A tak jsme se za mručení hladových puberťáků vydali dál. Rázem však bylo všechno příkoří zapomenuto. Cesta okolo řeky Armenteira se stala nejkrásnějším zážitkem našich dětí. Celé kilometry poskakovaly z kamene na kámen, schovávaly se v kamenných mlýnech a když jsme nic netuše procházeli kolem, vyskočily na nás, div nás infarkt neskolil. S úžasem jsme koukali, jak řeka poskakuje po obrovských kamenech, jak padá ve vodopádech s neuvěřitelnou silou a později jak se klikatí v meandrech mezi stromy. Byla to nádhera. Na posledním odpočívadle byla malá kavárna, kam jsme si zašli orazítkovat credencialy a dětem jsme koupili španělskou verzi jablečného štrůdlu. Všichni jsme se rytířsky podělili o jeden kousek a vkročili do civilizace. Původně to vypadalo, že i dnes bude hladový den, tentokrát již absolutně, protože v batohu jsme už neměli ani obal od müsli tyčinky. Ale kluci podle Google map našli v nedaleké obci obchod – a ani nám ta zacházka nevadila, jen když se konečně budeme moct dosyta najíst. V potravinách byl příjemný chlad, vlídné prodavačky a my si udělali veliký nákup na oběd, večeři i snídani dalšího dne. Potom už jen to všechno v taškách odnést na ubytování. Trochu jsme se v odpoledním slunci zapotili, manžel špatně zadal adresu a bylo to o kus dál, než plánoval, ale zvládli jsme to. Ten nádherný dům, který jsem si pamatovala ze stránek Bookingu, byl vidět už z dálky. Zazvonili jsme a otevřela nám milá paní. Ubytovala nás v horním patře rodinného domu, měli jsme pro sebe i zatravněnou zahrádku a pro nás byl hotový ráj. Úplně jsem zapomněla na hlad. Vyzula jsem tenisky, ztrhala přilepené ponožky a náplasti, bosky po trávě jsem se dobelhala ke křesílku a dlouho jsem jen tak seděla u šálku horké kávy a kochala se pohledem na ovce pasoucí se mezi vinicemi. Z celé krajiny sálal neuvěřitelný klid a mír. I děti se ztišily, chvíli odpočívaly v posteli, chvíli se mnou venku na terase… a když už se kručení v bříšku stalo nesnesitelným, usedli jsme ke stolu a hodovali až do večera. Mezitím jsme vyprali zpocené a zaprášené oblečení (jupí, zase v pračce), zahráli si karty, a mně už se zavíraly oči i v sedě, a tak jsme šli brzy spát.

Ráno (21. 8.; 24 km) jsme vstali brzy, ošetřila jsem nohy, které se ne a ne zahojit, z kuchyně už voněla káva, kterou mi manžel připravil, a tak jsme svolali děti ke snídani, dosyta jsme se najedli, sbalili batůžky, opustili voňavý byt a pokračovali směrem k oceánu. Nejdříve jsme se tedy museli napojit na oficiální trasu, po které ráno běhali místní, motali se tam ztracení turisté a důchodci venčící čtyřnohé mazlíčky. Cesta zase vedla podél říčky ve stínu stromů, až se za mostem vlila do řeky Umia. V jachtařském klubu jsme orazili deníčky, a zatímco se ostatní usadili k rannímu šálku kávy, my pokračovali dál. Bylo to příjemné vymanit se zase z davu a kráčet svým tempem po prázdných cestách. Děti nám opět dávno utekly a my měli nezvykle čas na sebe. Povídali jsme si, kochali se krajinou a tichem okolo nás. Po několika kilometrech jsme přešli řeku a procházeli malými vinařskými obcemi. Z kaple San Pedro de Mouzos vonělo kadidlo, do daleka tlumeně hrála meditační hudba a děti to lákalo dovnitř. Chvíli jsme se posadili. Děti zaujala truhla pod oltářem. Každý návštěvník tam mohl napsat na lísteček vzkaz. „Taky můžeme něco napsat? A nevadí, že to bude česky?“ ptaly se. „Kdepak, to vůbec nevadí. Můžeš napsat, cokoli chceš.“ A tak se vrhly na lístečky a se zjevnou úlevou je odevzdaly truhle pod oltářem. Evidentně i děti mají svá trápení. Jako by z nich spadla dávná tíha. Vesele uchopily batůžky, nahodily je na záda, zamávaly a zase mizely v dáli. Potkali jsme se společně po několika kilometrech ke krátkému občerstvení na parkovišti u kostela Igrexa de San Miguel de Deiro a potom zase až o několik kilometrů dál, u oceánu. Pobřežní trasa vedla přímo přes písčité pláže, kde se nám nohy hluboko bořily, a i když jsme se nadšeně kochali pohledem na průzračnou vodu, rychle jsme se v neschůdném terénu unavili. Míjeli jsme se stále dokola s francouzskou rodinou, tatínkem šlapajícím svižně se synem, dědečkem s vnučkou, která každou chvíli zastavovala a maminkou, která jim pořád utíkala, zjevně potřebovala chvilku pro sebe. Děti už byly netrpělivé, jen abychom brzy došli do albergue, aby se se mohly převléknout a skočit do vln. Míjeli jsme pláže opuštěné, i ty poblíž kempů, kde byla hlava na hlavě. Chvilku jsme si odpočinuli na lavičce v parku, protože albergue ještě mělo zavřeno, prohlédli jsme si přístavní část města, podívali se na ceník lodi do Padrónu (30 Eur/osobu) a pomalu jsme se vydali na ubytovnu. Byla maličká, jen pro deset lidí, a my obsadili 5 určených lůžek v šestilůžkovém pokoji. Rychle jsme se převlékli a poháněni dětmi se vydali na pláž. Já se zas mohla leda koukat, neměla jsem odvahu vystavit hluboké rány na nohou písku. Vcelku spokojeně jsem seděla ve stínu pod stromem, koukala na poklidnou mořskou hladinu a ostrovy v dáli a mávala dětem plácajícím se ve vodě. Nezdrželi jsme se však dlouho, i děti byly na plavání příliš unavené. Chvilinku se na pláži i s manželem osušili a vraceli jsme se zpět do města. Nejdříve jsme prošli jeho historickou část s kamennými domy připomínajícími zašlou slávu, zašli do kostela sv. Cibrána, kam však doléhal takový hluk z ulice, že nebylo slyšet vlastního slova. Děti už byly zase hladové, a tak jsme vyrazili do místních potravin, kde jsme si velkoryse nakoupili spoustu dobrot k večeři i ke snídani. V kuchyňce jsme si udělali hody, večer zahráli karty a když se nám pomalu zavíraly oči, šli jsme spát. Náš společný pokojík však byl maličký, bylo tam horko a vlhko a i navzdory vrčícímu ventilátoru takřka nedýchatelno. Ráno jsme zase vstávali s očima jak pandy.

V pátek ráno (22. 8.; 27 km) jsme posnídali v albergue výborné toasty připravené manželem s láskou a vydali se pěšky dál. Dnes jsme kráčeli zcela osaměle, nikde ani nohy ani ruky, všichni ostatní se vydali na loď. My o ní také chvíli uvažovali, ale vzhledem k ceně pro 5 lidí jsme to vzdali a rozhodli se pokračovat podle plánu pěšky. Manžel se s obavami ptal, jestli to s bolavýma nohama ujdu, ale když putujeme společně, tak to přece nevzdám. Zobla jsem si ibalgin a nasadila tempo. No, to mě sice po pár kilometrech přešlo, ale snaha byla. Manžel se synem mi aspoň vzali vodu, aby se mi trochu ulevilo (a já jim potají sebrala sklenici s Nutellou, abychom si byli kvit). Podél pláží s nepřetržitým výhledem na oceán jsme zrána došli až do Vilagarcía. I když jsme se těšili nádhernými výhledy, silný vítr a intenzivní zápach rybárny nám ztrpčovaly každý krok. V O Carril jsme se od oceánu trošku vzdálili a jen z dálky jsme pozorovali úzký záliv a nedaleký protější břeh. Na cestě jsme už žádné další poutníky nepotkali, soudě podle radostných pozdravů místních jich sem mnoho nezavítá. Děti zase chtěly jít napřed, ale cesta byla bídně značená, evidentně se zde trasa opakovaně měnila, ne všude zmizely neaktuální směrovky, a tak jsme byli závislí na mapách. V řídčeji obydlených oblastech na nás přes plot zuřivě štěkali místní hlídači, občas jsme raději přešli na druhou stranu, zejména byl-li plůtek jen nízký a chatrný. Pomalu jsme měli zase hlad, ale na žádné potraviny jsme zatím nenarazili. Zato se před námi tyčil úchvatný železniční most a my věděli, že až pod ním podejdeme, zase se přiblížíme k řece a bude se nám šlapat líp. Chvilku jsme poseděli na nevlídném odpočívadle pro řidiče kamionů, popošli jsme posledních pár desítek metrů po silnici a s úlevou jsme odbočili do přírody. Okolo továrny jsme brzy dorazili přes chatrný můstek k řece, kde slunce pálilo přeci jen o poznání míň, tráva byla vysoká a měkká jako drahocenný koberec a my s trochou závisti koukali na místní, jak si lebedí na plovárně. Přešli jsme k ptačí rezervaci. Pod námi se vlnily mokřiny, a my šlapali po dřevěných chodnících a užasle se kochali nádhernou přírodou. Před sebou jsme viděli siluetu mostu Ponte de Catoira, po kterém za nedlouho půjdeme, pod ním starobylé ruiny se zachovalou kaplí a vykopávkami lákajícími k návštěvě… ale my už se viděli na ubytování. Sluníčko se ani v pozdním odpoledni nevzdávalo a my se z posledních sil škrábali na most a potom jsme vytrvale šlapali v dřevěném oddíle pro pěší a snažili se uchránit klobouky a kšiltovky před větrnými nárazy od projíždějících kamionů. Docela jsme si oddechli, když jsme se ocitli na druhé straně. Zastavili jsme se a hledali na mapě potraviny, ale marně. To není možné, určitě na nějaké narazíme. Po značkách trasy Camina A Orixe jsme pokračovali směrem k Padrónu. Jediný koloniál u silnice byl roky opuštěný, hospůdky zrovna tak. No, to zas bude hladový večer. Pod námi se klikatila řeka a připomínala nám velikonoční trasu okolo Dunaje. Ještě posledních pár vesniček a ocitli jsme se v kamenné vsi Bexo. Jako bychom se vrátili do středověku. Úzké kamenné cesty, které se náhodně klikatily mezi domy, štěkot psů, prádlo pověšené mezi kaplí a lampou veřejného osvětlení. A přímo mezi tou kamennou kapličkou a hlavní silnicí se nacházel náš dnešní nocleh. Padli jsme na kamennou lavičku, hleděli na řeku plynoucí pod námi a hledali ve zprávě kód ke klíčům. Byla jsem tak unavená, že jsem nebyla schopná odlišit číslice od písmen. Otevřeli jsme dveře a ocitli jsme se uvnitř útulného kamenného domu. Vybalili jsme batůžky, umyli se a zase jsme marně sjížděli internet, kam vyrazit pro jídlo. Prohledala jsem i všechny letáky v polici, už bych brala i dovážku pizzy, ať stojí cokoli. Ale bylo to marné. Nikde nic. Dali jsme dohromady všechny zásoby, co jsme vytřepali ze dna batůžků. Tři čínské polévky, kus staré bagety, trocha Nutelly a jedna rozteklá tyčinka. Super. Děti protahovaly pusinky až na podlahu. V kuchyni jsme jako zázrakem našli zbytek špaget. Akorát pro dvě mladší děti. Smíchaly je s trochou Nutelly a cukrem a olizovaly se až za ušima. My ostatní si rozdělili čínské polévky a ke kartám jsme si rozlámali dosti jetou müsli tyčinku. No, hlady nám pořád škruntalo v žaludku. Ale postýlky byly pohodlné, dům měl příjemnou atmosféru a my usnuli, sotva jsme se dotkli matrací.

V sobotu ráno (23. 8.; 22 km) jsme se rozdělili o patku ztvrdlé bagety, vyškrábali poslední zbytek Nutelly a vydali jsme se směrem k Padrónu. Mlsně jsme zrakem vyprovázeli malou dodávku rozvážející ještě teplé bagety... kdyby jim tak jedna vypadla z okénka. Obchody na trase byly opuštěné a provázel nás jen štěkot psů. Kráčeli jsme okolo silnice docela svižně, provoz nebyl takřka žádný, všichni nejspíš využívají nedalekou dálnici. Na chvilku jsme si odpočinuli u kaple de Nosa Señora do Bo Parto e do Leite, kde jsme se při ranním požehnání stali takovou malou atrakcí. Přelepila jsem si na hřbitově puchýře a šlapali jsme dál. Než jsme se nadáli, ocitli jsme se na předměstí Padrónu. Podle toho, jak vesele nám místní přáli šťastnou cestu, tudy mnoho poutníků nepřichází. Zastavili jsme se v kostele svatého Jakuba, klášter nahoře na kopci byl zase zamčený, ale aspoň jsme si užili vyhlídku. Hodinu jsme odpočívali v nedaleké botanické zahradě, nakoupili jsme trochu jídla v nedalekých potravinách a naobědvali jsme se v platanové aleji s výhledem na řeku. V jednu hodinu otevírala poutnická kancelář, a my si chtěli vyzvednout poutnický certifikát. Děti jsme usadili na schody a pomalu se sunuli ve frontě mezi mládeží toužící přespat v místním vyhlášeném albergue. Odháněli nás, že už je plno. Když jsme jim řekli, že se nechceme ubytovat, pustili nás nakonec dopředu. Ale certifikát jsme stejně nedostali. Vyfasovali jsme razítko do credencialu a nashle. Spískli jsme děti a za jejich nespokojeného remcání jsme se sunuli dál. Sluníčko už zase pálilo jako o život a my litovali, že jsme ve městě zbytečně promarnili tolik času. No, zbytečně? To bychom zase nepotkali mladíka z Uherského Brodu, který nás po chvíli dohnal. Hledal ty Čechy, co se prý dopoledne zapsali v katedrále. To jsme prosím byli my. Povídali jsme si a kilometry utekly jako voda, a najednou jsme se už loučili u naší poutnické ubytovny. Moravák pokračoval ještě o kilometr dál. Když se zadaří, potkáme se na nedělní polední mši v Santiagu. Vyplnili jsme elektronickou registraci a pán nás pustil do pokojů. Pokojíky byly celku čisté, ale byla zde jen jediná koupelna se záchodem na celé patro, a když si někdo napustil vanu, ostatní hodinu přešlapovali za zamčenými dveřmi se zkříženýma nohama. V přízemí se nacházela předražená, nečistě vyhlížející restaurace, pod okny frekventovaná silnice a vedlejší budovou byl hampejz. Doopravdy. Vykřičený dům. Potraviny široko daleko žádné a děti už zase měly hlad. „Hele, tamhle je benzínka,“ ukazovala jsem nadšeně. „A co na benzínce?“ Nechápal manžel. „No, třeba tam bude mercado (obchod)“. Vidina jídla všechny zvedla z postelí. Na benzínce jsme působili sice jako zjevení, ale na skromnou večeři a snídani jsme se vyzásobili. A jako bonus jsme si ještě koupili nehorázně drahý nanuk. Mňam. Na pokoji jsme se najedli, zahráli karty a když se začalo stmívat, zalehli jsme do postelí. Usnout jsme však dlouho nemohli. V pokoji bylo dusno, po silnici jezdilo jedno auto za druhým a hlavně nás až do rána osvětlovaly blikající neony lákající zákazníky do nevěstince. To vám povím, to byl tedy zážitek.

V neděli (24. 8.; 20 km) jsme vstávali velmi brzy, abychom v Santiagu stihli polední mši v katedrále. Podělili jsme se při snídani o zbytky z předchozího dne a s baterkami jsme vyrazili v šest ráno, za naprosté tmy na trasu. V lese jsme poslepu klopýtali přes balvany a kořeny stromů, místy jsme kousek sešli z trasy, protože jsme neviděli na patníky ukazující směr. V malých vesničkách nás nevrle vítali štěkající hlídači, které jsme probudili. Bylo vlhko, chladno a mlha. Šlapali jsme svižně, abychom se zahřáli. Cesta vedla téměř pořád do kopce. Když jsme dorazili na asfaltovou cestu a pomalu začalo svítat, oddechli jsme si úlevou. Blížili jsme se k O Milladoiru, a to už jsem věděla, že cíl je nadohled. Vybavila se nám trasa z minula: pěšinou z kopce dolů, podejít dálnici, kousek cesty podél vody, krátký úsek do kopce, a už jsme stáli ve městě u světelné křižovatky. Ještě dva kilometry městem, batohy jsme odložili v klášteře Casa Diocesana, kde budeme spát, a honem do fronty ke kostelu, abychom se včas dostali dovnitř. Díky manželovu popohánění jsme měli času habaděj. Vstoupili jsme do chrámu plného turistů. Tak tohle je cíl naší cesty. Poprvé se nám podařilo přijít z poutě rovnou do kostela, jako praví poutníci, tolik jsem si to přála zažít. Sedli jsme si do lavice a tiše čekali na mši. Kolem nás proudily davy turistů a prohlíželi si tento architektonický skvost, ale my je nevnímali. Vzpomínali jsme si na každý jednotlivý krok, který nás přivedl až sem. Byli jsme vděční, že se nám podařilo všechno ujít podle plánu. Postupně na nás padala únava posledních dní. Já byla tak vyčerpaná, že mou jedinou myšlenkou bylo během mše neomdlít. Zachránila mě až ochutnávka višňovice z krámku české rodačky Veroniky. Nakonec jsme ještě sebrali poslední síly, vystáli na odpoledním slunci další nekonečnou frontu a poklonili se ostatkům (snad) svatého Jakuba. Pak jsme směli vystoupat na oltář a obejmout důvěrně známou sochu svatého Jakuba. Díky. Díky za tu nezapomenutelnou cestu. Díky, že jsme došli. Že jsem došla. Na náměstí opět bylo slyšet dudáky, udělali jsme si společné foto před katedrálou, vyzvedli certifikáty, našli jsme v době siesty otevřený kebab, kde jsme se po dlouhé době najedli něčeho teplého a s večerem jsme padli do postelí a spali jsme v tichu kláštera až do samého rána.

V pondělí jsme došli na skromnou snídani a poté jsme se vrátili do centra města. Pokochali jsme se výlohami s upomínkovými předměty a postavili jsme se do fronty na vstupenky. Tentokrát jsme se rozhodli uzavřít pouť jinak: navštívili jsme chrámová muzea (akce takřka na celý den) a v podvečer jsme se vyšplhali na střechu a věž kostela. Zde jsme symbolicky naši pouť uzavřeli. Pohledem jsme se rozloučili s tímto svatým místem, s výhledem na starobylé město a kouzelně zelenou Galicii.

Naši cestu provázelo neskonalé štěstí. Na okolních trasách zuřily požáry, mnohá místa byla pro poutníky uzavřená, ale my jako zázrakem procházeli bez problémů. Dokonce i na trasách v našem okolí údajně hořelo, ale buď to bylo kus před námi anebo až pár dní po nás. A tak jsme kráčeli v bezpečí, přesně podle plánu. Všechna ubytování pro nás byla připravená (bála jsem se, zda nebudeme někde nocovat pod širákem, protože nám Booking vytrvale rušil již dříve potvrzená místa, někde jsme spoléhali na ubytovny bez možnosti rezervace). Všichni jsme došli do cíle. Žádné nemoci, žádná vážná zranění. To se naši strážní andělé museli pořádně zapotit! Ale stálo to za to. Za všechny ty hodiny plánování strávené po večerech u počítače. Za ty chvíle únavy, bolesti a přemáhání. Za tu každoroční mateřskou zodpovědnost, aby se dovolená prostě vydařila. Aby všichni byli spokojení. Aby se nikomu nic nestalo. Abychom měli krásné vzpomínky. Všechno se nám splnilo. A nakonec v nás zbyl jen úžas, klid a vděčnost. A přesně to jsem si od této cesty přála získat.