New York! New York! 21.9.2013

Zažila jsem tady první bouřku. Courala jsem se po Times Square a najednou všude tma a černo.

Zašla jsem tedy pro jistotu do Starbucks a v tom to přišlo. Nejsou tady žádné mírné deštíky. Je to klasický přívalový, nebo možná i monzunový déšť, proti kterému Vám deštník opravdu nepomůže. Jde totiž ze všech stran a odráží se od země, kde je během chvilky, tak 10 cm stojící vody. Proto mnoho Newyorčanů nosí v deštivých dnech holínky. Já si dala své oblíbené brewed coffe ( Které jsem donedávna nebyla schopná správně vyslovit a ty nechápavé pohledy při moji objednávce byly opravdu milé ) a koukala jsem se přes sklo na zmateně pobíhající lidičky a hlavně taky na upoutávky na zdejší Brodwayské muzikály. Myslím, že dost toužím nějaký navštívit. Jediné co mě mrzelo bylo, že jsem ani nestačila dojít do Hersey’s na čokoládku.
   

Ten stejný den jsme měli v práci zahájení výstavy paní Jetelové. Všechno jsme připravili a pak už jen čekali na hosty. Ty nám ale zlehka kradlo Ministerstvo životního prostředí, které si uspořádalo výstavu na téma české národní parky o patro výš, ve stejném termínu. Výstava opravdu vypadala podle toho, že ji dělalo ministerstvo.. Já jsem si tam, ale aspoň zaběhla na výborný guláš a cimbálovku.
Potom jsem se vrátila dolů, kde jsem hostům nabízela pivo a víno. Bylo tam hodně důležitých a vážených lidí. Od konzulů, ambasadorů a ministrů až po vítězku olympijských her v roce 1948 krasobruslařku Áju Vrzáňovou a kurátory zdejší galerií, kteří byli ale všichni velice přijemní a milí. Já se tam seznámila s jistým lehce obstaróžním Manhattanským architektem Robertem, který mi chce ukázat New York. Musím se na něj, ale ještě přeptat paní ředitelky.
A potom taky s Milanem. Ten žije v NY už 18 let a vypadá životem zde znaven, nemá rád metro a rád by se odtud odstěhoval. Všichni jeho kamarádi, se už odstěhovali a on tady zůstal sám a evidentně lehce v depresi. Taky mi nabídl nějaký výlet, ale já už se s lidmi v depresi postrádajícími jakékoliv nadšení, odmítám bavit. Nicméně s něčím musím souhlasit. Všechno je to totiž nakonec o kamarádech, žít totiž můžete opravdu kdekoliv, když tam nejste sami.
   

Včera jsem byla po tom zahájení nějaká znavená, takže jsem se prošla po paté avenue a zamířila přes ZOO do Central parku, kde jsem si lehla do trávy a poslouchala opodál hrajícího trumpetistu. Všude okolo pobíhaly veverky, které jsou naprosto ochočené a hledají něco k snědku. Trumpetista však zvládal zahrát jakš takš jen 3 písně, takže jsem po jejich třetím kole pokračovala Central parkem dál až k jezírkům na kterých pádlují na pramicích zamilované dvojice i rodiny s dětmi. Okolo jezer jsou vůbec pěkná zákoutí, tajné pěšinky a skalky. A ten klid! Nicméně ještě stále si mi nepodařilo dojít ani do půlky Central Parku, takže mám stále co zkoumat.