New York! New York! 11.9.2013

   Sedím v relativně prázdné odletové hale vídeňského letiště a říkám si, mám já to zapotřebí? Čeká mě totiž noc na místním sedadle velikosti plechu do trouby, samozřejmě bez jakékoliv možnosti něco sklopit či posunout. Místní kavárníci totiž evidentně pochopili, že spaní na jejich gaučicích, které tak ráda v těchto situacích využívám, zabrání jedině tak, že kavárny zavřou za sklo… A mám po legraci.. A po spánku..

   Ten by ale stejně netrval moc dlouho. V 6.30 se totiž chystám přeletět do Mnichova, kde se budu 4 hodiny pokoušet neusnout a nezmeškat tak svůj navazující let do New Yorku. Vždycky bylo mým snem se tam podívat a vyfotit se se sochou Svobody. I když přesně ani nevím proč.. Ale New York přece všichni milují, tak snad ho budu milovat i já.

   A už zítra se tenhle můj sen snad stane skutečností!

   Sny se totiž plní, jen pro to člověk musí občas něco udělat.. Nechtěla jsem jet do NY jako turista na týden. Chtěla jsem tam alespoň na pár týdnů zkusit žít. Člověk pak město pozná tak trochu z jiného úhlu.

   Protože už nejsem student byly moje možnosti poněkud omezené. Já se ale rozhodla, že se nedám a zkusím zažádat o neplacenou stáž přímo v Českém Centru, které sídlí na Manhattanu a je kulturní a vzdělávací institucí. To znamená vernisáže, koncerty, výstavy, promítání a já! Vymyslela jsem „skvělý“ motivační dopis a rozeslala jej úplně všem na koho jsem našla kontakt na jejich webu, takže možná i pár uklizečkám.. Jaké potom bylo mé zklamání když mi odepsali, že děkují za zájem, ale stážisty neberou, asi ani nemusím popisovat. No nic. Tak jsem ten motivační dopis trošku pozměnila a poslala ho do Českého centra v Londýně. ( Je to takový menší New York ne? ) Odtud se mi ozvali celkem obratem, že by mě rádi zařadili do výběrového řízení na tříměsíční stáž na podzim tohoto roku. To jsem nadšeně odsouhlasila. Asi za další tří týdny mě pak překvapil e-mail přímo od ředitelky Českého Centra v New Yorku, jestli bych měla o stáž stále zájem, tak mám přiletět na podzim. A protože já zájem stále měla, tak tady teď sedím na tom letišti a jsem trochu zděšená. Sama? Do Ameriky? Proč ne… Protože kdy jindy, když ne těď. A hlavně! Jedině zážitky Vám už nikdy nikdo nevezme.. To ale nic nemění na tom, že je mi lehce nevolno od žaludku a cloumají se mnou né úplně mírné záchvaty paniky na téma uteč dokud můžeš.. Tak aspoň do toho Mnichova bych to mohla zvládnout.. Tak naposledy a pak už si to nebudu dělat a zůstanu doma! Vždyť je to jen 5 týdnů.. 

   Nicméně asi jsem v dobré formě, protože už po cestě sem ve Student agency si se mnou nadšeně vykládal Danny z Bristolu a když vystoupil tak za mnou přiběhl hostesek co se na mě po cestě pořád usmíval s tím kam jedu a tak.. No a teď se mě pokusil sbalit podivuhodný arabský taxikář s pozváním na drink a nabídkou toho, že můžu mít tady ve Vídni nového kamaráda jestli chci.. No neber to!                                           

   Tak už jsem v Mnichově a bojím se pořád. Vyrazit sama někam kde jsem v životě nebyla, za někým koho vůbec neznám a do práce, která vůbec nevím jaká bude... No já se bojím! 

   A nastal boarding... Už se to tu srocuje a prahistorická jeskyní žena uvnitř mne velmi razantně velí UTEČ! Ale já jsem civilizovaná a nenechám se ovládnout těmito nízkými pudy, snad... Takže už dnes v noci příjde překvapení, jestli budu psát o cetě do NY nebo o cestě z Mnichova domů...